Zlatý hřeb své doby: Schleiermacherova bohoslužba | Bernhard Schmidt

Schleiermacherovy bohoslužby patřily v Berlíně na počátku 19. století vedle představení Královské opery, koncertů Pěvecké akademie, přednášek Fichteových, Hegelových a Humboldtových ke kulturním zlatým hřebům.

Neděli co neděli proudilo do kostela Nejsvětější Trojice v Mohrenstrasse na tisíc lidí, mezi nimi berlínská měšťanská elita, aby uslyšeli a obdivovali nejvěhlasnějšího pruského kazatele, „virtuosa náboženství“. Texty písní nechával Schleiermacher tisknout na zvláštní listy, s berlínskými zpěvníky totiž nebyl spokojen. Jeden mu byl příliš starý, druhý příliš nový. Kromě toho mohl pro písňové tisky vybírat písně z jiných zpěvníků, určovat sám melodie a přizpůsobovat texty písní své vlastní teologii a myšlence příslušné bohoslužby. Každou bohoslužbu tak utvářel jako jedinečné umělecké dílo. Ovšem hlavní atrakcí bylo jeho kázání. Schleiermacher mluvil 45 minut úplně spatra a fascinoval svým vpravdě uměleckým řečnictvím. K „zážitkové hodnotě“ jeho bohoslužeb však během církevních svátků přispívala i liturgická hudba v provedení berlínské Pěvecké akademie. Celkem kritickou zprávu podává svědek, který zakusil bohoslužby pravděpodobně na 1. adventní neděli roku 1815:

„Nenacházel se zde nikdo menší než vybrané a vzdělané dámy z těch nejoduševnělejších berlínských kruhů, mladí pánové, gardoví důstojníci a vzdělaní Židé […] Více viz poznámka ke Schleiermacherově domnělému antijudaismu v úryvku z článku Jana Kranáta, který je za textem. Pak se začalo zpívat, nikoliv ze zpěvníku, mnohem vybraněji ze speciálního papíru, který člověk dostal u vchodu do kostela. […] Akademie zde zazpívala velmi pěkně několik sborů a jednu árii, zčásti od Händela; opravdu se mi to líbilo, jako nějaká koncertní hudba, ovšem zůstal jsem chladným, ve všem bylo patrné mnoho účelovosti. Ještě více jsem to vnímal při kázání, jež svou povahou jistě bylo výtečnou a nádhernou promluvou; postrádalo ovšem to, co se od kázání očekává a čím v podstatě má být: občerstvení a povznesení duše, kdy se člověk cítí být opravdově zasažen. […] Nemusíš se však domnívat, že proto Schleiermachera úplně znevažuji, člověk se navzdory cítí v rozletu, nadšen a stržen obdivem […]“

U zmíněné hudby se jednalo o dvě věty z oratoria Mesiáš od Georga Friedricha Händela. Pozoruhodným způsobem byly v Schleiermacherově bohoslužbě přítomny texty starozákonních zaslíbení. Pokud zde posluchač pod silným dojmem poznamenává, že to bylo „jako nějaká koncertní hudba“, pak je třeba dodat, že se Schleiermacher pokoušel ve shromáždění iniciovat čtyřhlasý zpěv. V žádosti na Královsko-kurfiřtský duchovní a školní výbor, rovněž z roku 1815, Schleiermacher píše:

„Od okamžiku, kdy jsem začal zastávat kazatelský úřad v kostele Nejsvětější Trojice, dával jsem si obzvlášť silně záležet, abych opět napomohl církevnímu zpěvu, velmi upadlému, jak už to u malých sborů až příliš často bývá. Snažil jsem se při slavnostních příležitostech umožnit, aby jednotlivé sloky byly střídavě zpívány čtyřhlasně nebo ve figurách, částečně aby byl zpěv shromáždění přerušen malými motety a sborovými skladbami dobrých mistrů. Při běžných bohoslužbách jsem myslel na to, aby se do oběhu dostalo větší bohatství melodií, neboť se sklouzlo k velmi malému výběru. Jelikož mi zcela chyběl pěvecký sbor, mohl jsem se svých záměrů odvážit jen za předpokladu, že se mezi mými posluchači najde dostatečný počet pevných hlasů; to ovšem stále zůstávalo velmi nejisté a vzhledem k početnému posluchačstvu také nedostatečné, poněvadž tyto hlasy byly rozptýleny po kostele. Zato pro slavnostní bohoslužby s hudebními exhibicemi mi nechyběli ochotní zdatní zpěváci, obzvláště z řad členů zdejší Pěvecké akademie.“

Znamenají taková svědectví po 200 letech víc než jen zajímavý historický detail? Rozhodně ano! Nejenom ve velkých městech a „city-sborech“ (i když tam zejména) touží dnes lidé po přívětivě a umělecky provedených bohoslužbách jakožto po „přerušení všednosti“. Už ve svých hovorech O náboženství (1799) propagoval romantik Schleiermacher zážitkově bohatou bohoslužbu, kterou chápal jako představení a sdílení náboženských stavů mysli.

Když jdu na bohoslužby, chci i já zažít, že kazatel a hudebníci jsou uchváceni pro svou věc a své uchvácení přenášejí na společenství. Náboženská komunikace přitom – především v evangelické církvi – nemá být jednosměrná. Také já jako návštěvník bohoslužeb bych rád ztvárnil a vylíčil svůj křesťanský smysl, své náboženské uchvácení. Schleiermacherova hlavní nedělní bohoslužba sice byla k tomuto účelu spíše nevhodná, ovšem čím menší skupina, tím větší šance na náboženskou družnost, na vzájemné vyprávění, povzbuzení, poučení. Neboť „jestliže už náboženství jednou je, pak také nezbytně musí být družné“.

Bohužel i v našich bohoslužbách se součinnost shromáždění často omezuje na společný zpěv. Vždyť se tu přece mohou zpívat nejenom tři sloky z písně „Nuž Bohu děkujme“, ale i písně nové, dosud neznámé. Lze zpívat vícehlasně, sloky se mohou promíchat a také texty se mohou pozměnit. K takovým experimentům s církevní hudbou nás zakladatel praktické teologie, velký liturgik a hymnolog Schleiermacher zve. A sama církevní hudba? Jak daleko smí zajít, aby vzbudila náboženský pocit? Ve své „Čtvrté řeči“ Schleiermacher píše:

„Ve svatých hymnech a sborech, k nimž básník jen volně a lehce připojil slova, dýchá to, co jednoznačná řeč nedokáže pojmout. Tak se podporují a střídají tóny myšlenek a vcítění. Až je vše nasyceno a naplněno Svatým a Nekonečným.“

Každá bohoslužba je slavnost. A souborné umění (t. t. Gesamtkunstwerk), v němž náboženství dodává látku a umění formu. Vysoký nárok, ovšem může pro Nejvyššího být vůbec dost vysoký?

Farář Dr. Bernhard Schmidt získal doktorát na základě vědecké práce o Friedrichu Schleiermacherovi. V současnosti jako farář předsedá společnému vedení seniorátu Falkensee u Berlína.

Jan Kranát: Schleiermacherův první pobyt v Berlíně (1796–1804). Studie a texty Evangelické teologické fakulty, číslo 17 (2010/2), str. 5–6.

Stalo se tehdy zvykem či snad též společenskou nutností, že osvícení a emancipovaní Židé konvertovali ke křesťanství. Kromě jasného společenského zařazení za tím většinou nelze hledat nějaké zvláštní náboženské pohnutky; lhostejnost či dokonce odpor vůči tradičnímu náboženství rostly mezi berlínskými Židy tím více, čím východněji zasahoval pruský zábor polských rovin. Vůči svobodomyslným literárním salónům tak už nestál jen společensky neškodný protestantismus, ale poměrně divoká židovská ortodoxie se striktním zákonictvím a citelným postihem za každý odklon od předpisů. Třebaže byl její vliv omezen toliko na vlastní souvěrce, zdál se být tento přesah náboženské reglementace do soukromého života – v jinak poměrně liberálních pruských poměrech – překvapivým přežitkem. Jelikož pruský stát už tehdy stál na rozumu, bylo nutno z důvodů fiskálních i obranných řešit postavení těchto ne právě loajálních obyvatel, jimž na jedné straně vlastní náboženské tradice, na straně druhé pak předsudky křesťanské většiny bránily plnému občanskému zařazení. Jelikož problém měl základ především náboženský, totiž mojžíšský zákon, nescházely ani roztodivné projekty unionistické. Schleiermacherovu kritickou pozornost upoutal především návrh židovského předáka a stoupence haskaly Daniela Friedländera (1750–1834), jenž se obrátil k protestantským orgánům, jmenovitě berlínskému proboštu Tellerovi s dotazem, zda by pro zrovnoprávnění stačilo vytvořit jakousi náboženskou unii, v níž by Židé přijali „ceremonie křesťanské církve“, aniž by však zároveň byli nuceni přijímat „dogmata této společnosti“. Na propuknuvší debatu reagoval Schleiermacher svým prvním teologickým spiskem pod typicky šroubovaným názvem Dopisy u příležitosti politicky teologického zadání a listu židovských otců.

Vytisknout