Zdeněk Pinc: Na stará kolena fotografoval zázraky

Řeč je o Janu Sokolovi, který se v letošním roce nedožil osmdesátých pátých narozenin, a tento text je můj několikátý, tentokrát již hodně opožděný nekrolog, který jsem z nerozvážnosti a v rozrušení nad jeho úmrtím slíbil napsat. Titulek není dehonestující, a už vůbec nenaznačuje, že se z Jana Sokola ke konci života stal podivín. Naopak, odešel v plné svěžesti ducha a všechny nás tak trochu šokoval, neboť jsme si nějak automaticky mysleli, že je věčný. Mne snad ani jednou nenapadlo, že by Sokol mohl umřít dřív než já, i když byl o devět let starší.

Když skončil své sedmileté děkanování, koupil si Jan malý fotografický aparát, tuším značky Nikon a začal s něčím, čemu se v životě do té doby nevěnoval. Nefotografoval ale, jak bych čekal, lidi, ale zázraky, jak sám říkával – mraky, rostliny, architekturu, nejvíc cestou na fakultu v Jinonicích, snad tak trochu na rozloučenou s tím místem, kde Fakulta humanitních studií UK vznikla. Z jeho podnětu a odkazu přece vyplynulo, že musíme najít nové místo, protože původní sídlo rozrůstající se fakultě nemohlo dostačovat.

Po nějaké době měl už fotografií hodně a byla z toho výstava ve fakultním foyer. Jmenovala se: „Po čem šlapeš“ – zázraky rostlinného světa, které zůstávají nepovšimnuty pod našima nohama při chodnících jednoho pražského předměstí. Nejen mne ta expozice ohromila a píši o tom ze dvou důvodů. Jeden patří ke každodennosti. Fotografie mohli vidět studenti a učitelé tří fakult UK, ale veřejnost vlastně skoro ne. A protože fotografie zůstaly zachovány, rozhodli jsme se udělat Janovi posmrtnou výstavní reprízu. Už je to dohodnuto, a jakmile to hygienické předpisy dovolí, výstavu budete moci zhlédnout v jedné z pražských galerií. Informace bude na stránkách FHS UK.

Ten můj druhý důvod nemá rozměr každodennosti a někomu možná přijde jako poněkud bláznivý, mimo stránky křesťanského časopisu bych se jej neodvážil formulovat. Chtěl jsem napsat, že Jan Sokol byl příkladný křesťan, já to musím vědět, protože jsem křesťan tak trochu na baterky. Ale Jan to v sobě měl a bylo to úplně normální, neokázalé a po všech stránkách příkladné. Říkával, že věří společně s Teilhardem de Chardin, jezuitou, který měl papežský zákaz publikovat své paleontologické objevy a jejich teologickou interpretaci. Sokol jej překládal a vždy se k jeho odkazu hlásil. Vydal také skvěle přeložený výbor z díla středověkého mystika a filosofa Mistra Eckharta, doprovozený zasvěcenou studií. I ten unikl označení za heretika jen o vlásek. Ale právě to je pro mne na křesťanství to nezajímavější a nejlákavější, že se ustavičně potýká s herezemi, ale žije z těchto sporů a už dlouho je netrestá příliš přísně a snaží se o porozumění.

Ale přestanu chodit kolem horké kaše. Při dlouhém trápení nad tímto textem jsem přemýšlel nad tím, co Sokolovi dlužíme. S jistým opožděním se mu dostalo v plné míře akademického uznání, dostal také vysoká státní vyznamenání, co na tom, že ve Francii, a ne u nás. Rodinný život se mu vydařil jako málokomu a dočkal se i pravnoučátek, nebudu psát o vděčnosti tisíců lidí, kterým setkávání s ním změnilo život. Patřím mezi takto postižené. Přemýšlel jsem, co Sokolovi dlužíme jako křesťané a nemohu zamlčet, že i když do toho nemám co mluvit a že se to v dnešním sekulárním světě skoro nesluší, ale myslím si, že svatořečení – a je to venku. Bylo by pro mne velkou útěchou, kdybychom mohli doufat v jeho přímluvu, a to říkám jako protestant, který by na světce neměl věřit a klidně může pokládat za svatého, koho chce. Žilo by se mi lépe ve světě, v němž by Jan Sokol byl prohlášen za svatého, zasloužil by si to. S požadovanými zázraky by to při troše dobré vůle neměl být problém. Sokol je přímo přitahoval. Níže píši o jednom takovém, o založení Institutu základu vzdělanosti UK, z něhož posléze vyrostla Fakulta humanitních studií UK. Mnohé z těchto, dnes skoro neuvěřitelných skutků lze snad vyložit jako souběh náhod. Jednu epizodu, kterou zmíním již zde v předstihu, takto vysvětlit nedovedu.

Představte si kulisy té události: Takřka zázrakem jsme dostali budovu od ČSAV, 4. a 5. patro domu na Legerově třídě, v prostorách někdejší kliniky pro popáleniny, včetně místnosti, kde zemřel Jan Palach. Pro nepražské dodávám, že jde o dálniční výpadovku z města kousek za Národním muzeem. Lepší místo pro školu si nedovedu představit, okna nebylo možné otevřít ze dvou důvodů: Jednak by je už nikdo asi nezavřel a vypadla by dolů na velefrekventovanou vozovku, jednak by se vevalilo do poslucháren tolik škodlivin, že by se v místnostech dost těžko dýchalo. Větralo se tedy přes chodbu z menších místností, které měly okna do dvora. K dovršení všeho měly rozhodnout o hygienické způsobilosti objektu pro školní provoz pracovnice hygienické stanice, která sídlila v prvním patře téže budovy. Ty nejen znaly podmínky z autopsie, ale navíc věděly, že vydají-li nám povolení, do baráku vniknou stovky studentů, kteří budou využívat jediný výtah a jediné schodiště.

Když nastal den kolaudace, byl to pro mne den takřka soudný, věděl jsem, že to nemohou schválit ani náhodou. Ale Sokol, tehdy můj zástupce, byl veselý a vzal celou proceduru do vlastních rukou a já jenom zíral. On snad ty dámy, dej jim pánbů věčnou slávu, fixíroval. Všechno šlo jak po másle, vyskytla se jediná námitka, zda bychom nezvážili, vzhledem k obtížím s větráním, pračky vzduchu. Sokol kontroval: Koupíme pračky vzduchu do každé posluchárny dvě. (Koupili jsme, dostali jsme právě z Vídně cenu Hannah Arendtové, nebylo to levné, ale bylo to úplně zbytečné. Pokud pračky praly, dělalo to takový rámus, že nebylo rozumět ani slovu, když jsme se po létech stěhovali do Jinonic, byly jako nové.) Pořád jsem ještě nevěřil, ale snad nám to povolí alespoň podmíněně. Povolily, bez podmínek. Prostě zázrak.

Sokol by byl dobrý světec. Za služebníka Božího nemusí být slavnostně prohlašován, tím nepochybně byl. Tituly „ctihodný“ a „blahoslavený“ si rozhodně zasloužil. Svatým zřejmě prohlášen nebude, i když podle mne, nekompetentního, je to škoda.

Kdyby Jan četl tyto řádky, patrně by se usmál, nepatřil ke ctižádostivcům, ale úkoly a pocty neodmítal, vlastně měl vzácný dar pokládat za pocty úkoly, a proto je neodmítal. Přijal úkol stát se ministrem, přijal i kandidaturu na prezidenta – v obou případech se mne před přijetím nového úkolu zeptal, a myslel to vážně, zda smí ten úkol přijmout a nechat naše společné dílo dočasně jen na mých bedrech. Rozuměl onomu starozákonnímu: Hineni, zde jsem, volněji pošli mne!, jímž věřící reaguje na Boží vyvolení, které má podobu zápasu a člověk se v něm musí osvědčit.

Připomeňme si Sokolovo krédo: „Stručně řečeno, věřím s Teilhardem… Víra něco očekává, ale pevně stojí na vděčnosti za to, co všechno člověk už dostal. Život, štěstí, lásku nebo děti si nikdo nemůže koupit ani zasloužit. Nepředstavuju si, co s námi jednou bude, jenom vím, že Bůh, který stvořil svět, se o nás lidi také nějak postará v tom, s čím si nemůžeme poradit sami. Co si nezkazí sám, o to se člověk bát nemusí. To je biblická víra.“

Snad ze všeho nejvíc jsem na něm obdivoval jeho produktivitu – stačil toho minimálně několikrát tolik, co ostatní, a výsledky byly vždy bez vady. Odpočíval zvláštním způsobem: Když neučil, obvykle psal, a když ho to unavilo, odpočinul si při překládání nebo při studiu. Nečetl detektivky, nechodil na fotbal, nehrál hry, nepotřeboval televizi, nesportoval a v našem smyslu nepotřeboval ani rekreaci. Byl opravdu učenec a nikoli renesanční osobnost, sportování upřímně nesnášel, říkal dokonce, že ani neumí plavat, a nestyděl se za to. Byly však dvě věci, bez kterých se neobešel. Až do posledních chvil byl závislý na čokoládě, nosil si všude zásobičku, a skoro do osmdesátky se neobešel bez cigarety. Na oslavě jedněch jeho kulatin, pětašedesátky či sedmdesátky, při gratulaci zaznělo, že některé nepříliš propagované výzkumy škodlivosti kouření ukazují, že kouření škodí na zdraví asi devadesáti procentům kuřáků, ale existuje menšina, jíž kouření prospívá, a uváděl jsem jako zářný příklad oslavence. Na té oslavě jsme mu na zdraví nepřipíjeli, ale přikuřovali. Každý host dostal z podnosu startku a výjimečně hulili i nekuřáci. To byly časy; dneska by to bylo skoro na kriminál.

Krátce před osmdesátinami jsem si všiml, že Sokolovy kuřácké přestávky vymizely. Zeptal jsem se a dostal odpověď: Před pár týdny jsem přestal kouřit. Přestalo mi to chutnat. A co absťák? Nedostavil se, odtušil.

Učenci blahé paměti nebyli kompetentní jen v jednom oboru nebo pouze v jedné jeho části. Na konci 18. století platilo, že německý univerzitní profesor je člověk, který četl všechny relevantní knihy ze všech oborů. Pravda, těch relevantních knih bylo v každém oboru jen několik. Dnes se ale, obávám se důvodně, neshodneme ani na tom, které jsou relevantní v oboru, v němž jsme kvalifikováni. Navíc platí, že co je starší tří, maximálně pěti let, nestojí za to číst.

Zdánlivě banální otázka, ke kterému oboru patří Jan Sokol, není snadno zodpověditelná. Když jsem se v posledním desetiletí bývalého režimu uchytil v programátorské branži, překvapilo mne, že moji kolegové programátoři byli udiveni, ba šokováni, když jsem odmítal pokládat Sokola za programátora a říkal jsem, že programátor je Sokol jistě skvělý, ale především je to jeden z našich největších filosofů a náboženských myslitelů.

Tehdy byl Jan Sokol, bez vysokoškolského vzdělání, renomovaný vědec v oboru aplikované matematiky. Čteme-li ve vzorně vedeném heslu o Janu Sokolovi ve Wikipedii, zjistíme, že mu v tom oboru vyšly tři knihy, dvě jako spoluautoru, jedna monografie. Jak počítá počítač je jedna z nepříliš mnoha knih v oboru, která se pokouší laikům přiblížit, jak počítač „myslí“, není to tedy návod, jak jej používat. V roce 1984 vyšla kniha Operační systémy autorů Navrátil, Sokol, Žák. Podotýkám, že dva podepsali Chartu 77, toho třetího, lituji, neznám. Pro pamětníky je to neuvěřitelné a nevím o tom, že by si této skutečnosti všiml někdo ze soudobých historiků, ale svědčí to o mimořádné kuráži jednoho či spíše několika redaktorů Státního nakladatelství technické literatury. Sokol patří do seznamu nepříliš mnoha programátorů ve světovém měřítku, kteří napsali vlastní operační systém. Jmenoval se MOS, „malý operační systém“. Jak příznačné pro Sokola, který později napíše také Malou filosofii člověka. Pod MOSem fungovaly počítače EC 1O21, velikosti pořádné almary, už tehdy se jim říkalo kafemlejnky, s přídatnými zařízeními zabraly větší místnost. Ještě krátce po pádu bolševického režimu. Byl to operační systém „blbuvzdorný“, naučil jsem se pod ním pracovat i já a několik posledních let před rokem 1989 jsem pod jeho křídly pravidelně sjížděl výplaty pro n. p. Supraphon. Měl jsem od autora na stroji napsaný manuál, dvě dvoustránky. Původně jej Sokol vytvořil již v prvních letech normalizace pro potřeby kamarádů z autorského kruhu Tváře, kteří už tehdy hledali existenční záchranu v programování; deset let přede mnou. Manuál upozorňoval na typické mouchy počítače a na jeho konci byla dvě telefonní čísla, jedno „ve dne“ do VÚMSu a druhé „v noci“ k Honzovi domů. S touto pomocí jsme to všichni zdárně přežili a také pracovníci Supraphonu výplatu dostávali pravidelně, dvakrát do měsíce. Kde nepomohl manuál, pomohl telefon a myslím, že dvakrát to došlo tak daleko, že se Jan Sokol drkotal nočními tramvajemi z Břevnova na Budějovické náměstí a zpět. Jan Sokol to pokládal za normální a já se styděl, ale stálo to za to.

V uvolněných šedesátých letech se Jan Sokol seznámil se svoji budoucí ženou Františkou, dcerou Jana Patočky, slavistkou, specializovanou zejména na běloruštinu. Jejím prostřednictvím se dostal do studentského a akademického prostředí. Velký vliv na něj měl tehdy zejména Jiří Němec, jehož inspirujícímu vlivu vděčí česká vzdělanost a kultura za mnohé. Duch druhého „Vatikána“ tehdy proudil i do poststalinské Prahy, Sokol začal číst Teilharda, překládat a psát do časopisu Tvář.

Po pádu komunismu jsme se sešli na nově zformované katedře filosofie a filosofie výchovy na Pedagogické fakultě UK. Pro mne si tenkrát do bytu na Vyšehrad přišli studenti, které poslal Bohuslav Blažek, a tak jsem se přihlásil do konkurzu; Sokola patrně přemluvil Radim Palouš, když se stal po dlouhých letech prvním svobodně zvoleným rektorem. Sokol měl totiž problém, neměl ukončeno vysokoškolské vzdělání, ale tenkrát v revolučním nadšení se zdálo, že to nevadí, a než se to začalo řešit, byl zvolen místopředsedou Federálního shromáždění.

Tehdy jsem prosadil, že si ponechá alespoň symbolický úvazek a začala naše těsná spolupráce. Studenti chodili nadšeně na přednášky a my jsme nadšeně přednášeli, v parlamentu se ale psaly dějiny a odehrávaly se tam bitvy a diskuse, jejichž trvání bylo těžké odhadnout. Po domluvě jsem začal chodit na všechny Sokolovy přednášky; když to šlo, přijel z parlamentu, tehdy ještě od Národního muzea, často autem s majáčkem, a přednášel; když to nešlo, přednášel jsem místo něho já. A tak jsem se v průběhu vcelku krátké doby důkladně naučil jeho přednáškový repertoár a brzy jsme mohli spolupracovat takřka naslepo. Později, když se Sokol stal ministrem školství, jsme to zopakovali v bledě modré.

Sokol neměl akademickou průpravu ve filosofii, ale měl vynikající průpravu jazykovou, uměl nejen latinsky a řecky, ale i francouzsky, anglicky a německy, ve všech případech, jak se říkalo, slovem i písmem, měl hodně přečteno, přednášel v bytových seminářích, včetně toho, který se konal u nás. Měl také skvělé učitele, často vzpomínal na Otu Mádra, Jiřího Reinsberga, Jirku Němce, Josefa Zvěřinu či J. B. Součka. Jana Patočku do výčtu svých učitelů nezařazoval, je však nesporné, že na něj měl obrovský vliv a patrně i naopak.

Jednou jsem kompenzačně poprosil Sokola, zda by za mne nevzal přednášku o Heideggerovi. Jeho jste se nemuseli bát poprosit o pomoc, on má pro přátele čas skoro vždycky a také se nestydí požádat o záskok sám, když potřebuje. Přednášku jsem si nechal nahrát a užasl jsem, bylo to krásně vypracováno, nádherně srozumitelné a byl tam motiv, který jsem ještě nikde neslyšel ani o něm nečetl. Sokol tam objasňoval, že Heidegger se nevěnuje rytmickému času, a proč. Ptal jsem se Jana, kdy přednášku vypracoval, že jsem to od něho ještě neslyšel. Odpověděl, že na to měl dva týdny, a tak znovu přečetl Sein und Zeit. Potom z toho vznikla kniha Čas a rytmus, která vlastně výjimečně není vysokoškolská učebnice, napsaná pro potřeby IZV UK nebo později FHS UK. I ona však vznikla z přednášky.

K tomuhle mezičasu patří také krátká, ale krásná doba působení v Přítomnosti. Kde jsme tenkrát v té hektické době brali na všechny ty aktivity čas? Přítomnost ale skončila na finanční úbytě, Sokol skončil v parlamentu, Občanské hnutí prohrálo volby a ještě Univerzita Karlova ukázala, že v Praze zvyklosti z Ameriky neplatí. Bez diplomu tady nikdo vyučovat nemůže. Jan Sokol málem skončil jako novinář, v těch nejtěžších chvílích převzal vedení redakce Přítomnosti, když byla zadlužena až na půdu a už se jí nepovedlo zachránit. A pak to na něj všechno nějak dolehlo a utrpěl únavovou zlomeninu nohy.

Tehdy přišla možná největší chvíle mého života. Jan sice nevypadal sklesle, ale nějak jsem vytušil, že „na tváři lehký úsměv, hluboký v srdci žal“, dal jsem si tu práci a přesvědčil ho, že v sedmapadesáti není ještě pozdě na univerzitní kariéru. První krok se sice moc nepovedl, Sokol se stal magistrem obecné antropologie, to byl první obor, který na UK provozoval Institut základů vzdělanosti, založený rektorem Paloušem, jehož jsem byl první a jediný ředitel. Podle tehdy platných pravidel byla Sokolovi uznána léta předchozího studia, vykonal všechny potřebné zkoušky a slavně obhájil magisterskou práci. Obhajoby se tehdy zúčastnilo asi dvacet univerzitních profesorů. Užili jsme si tu demonstraci vzdělanosti, ale přišla studená sprcha. Novinář z krachujícího deníku Práce (nebudete mi to věřit, ale jmenoval se Ovečka, kdo by dneska věřil na náhodu) napsal článek, že se Sokol domohl univerzitního diplomu podvodem. Podkladem byly informace od několika ze změny režimu frustrovaných úřednic z FF UK. IZV UK totiž neměl oprávnění vydávat diplomy a musel v této záležitosti spolupracovat s některou z fakult UK. Na tomto základě také děkan Vrhel diplom řádně vystavil a podepsal. Úřednice však o této praxi nevěděly, a tak místo aby se zeptaly děkana nebo mne, běžely do novin a dokonce prý na policii. Byla z toho nechutná aféra, i když se nakonec všechno vysvětlilo. Měl jsem pocit, že jsem trpěl více než Sokol, hrozně jsem si to bral. Byla to moje odpovědnost, a hlavně jsem se bál, že Sokol nebude už chtít o akademické kariéře ani slyšet. Stal se však pravý opak. Jan se zdravě naštval a rozhodl se, že všem ukáže. Během šesti či sedmi let získal všechny akademické tituly, které máme, a každý doprovodil původní knihou, všechny se dočkaly reedice.

Téměř všechny Sokolovy knihy vznikly na objednávku jako vysokoškolské učebnice na základě přednášek, které Sokol v průběhu čtvrtstoletí své akademické dráhy pro tyto instituce konal. Všechny oscilují mezi filosofií a antropologií a dotýkají se řady dalších disciplín, které mají filosofický základ v minulosti a antropologický pendant v přítomnosti: ekonomie, právo, politologie, psychologie; a všechny jsou také o výchově, snad proto je Jan Sokol profesorem filosofie výchovy.

Z genetického hlediska je první kniha Člověk a náboženství, obsahuje výklady, které měl Sokol formulovány a přednáškami ověřeny již za bývalého režimu. Jakýsi svorník tvoří Malá filosofie člověka doplněná Slovníkem filosofických pojmů, to je učebnice základní a obsahuje in nuce rozvrh knih, které byly napsány později. Následovala Filosofická antropologie, která se původně jmenovala Člověk jako osoba. Mně se ten původní titul líbí víc, neboť poukazuje k Sokolovu původnímu filosofickému východisku, personalismu, a k integrálnímu studiu člověka. Dodnes se obor, kterým jsme na UK před pětadvaceti lety začínali, jmenuje obecná antropologie – integrální studium člověka, neboť kombinuje boasovský koncept antropologie fyzické, lingvistické a sociální s motivy filosofické, kulturní, historické antropologie a etologie člověka. Jsme hrdí, že prvním absolventem tohoto oboru na UK je právě Jan Sokol.

Po filosofické antropologii nutně přichází kniha Moc, peníze a právo, která doplňuje původní filosofický rozjezd i v oborech, které se dnes k filosofii nehlásí. Jde vlastně o antropologii ekonomickou, právní a politickou. Posledním terčem Sokolova úsilí byla etika, rovněž koncipovaná antropologicky, to je úroveň naší společné knížky Antropologie a etika z roku 2003, později se k tomuto rozvrhu nejen v názvu připojí pojem života. Sokol píše jakousi filosofickou biologii či psychologii v někdejším aristotelském chápání – „duše je život v živé bytosti“. V poslední verzi zpracování přibyl ještě pojem instituce. Etika instituční a etika dědice, zejména poslední Sokolem propracované koncepty, patří nepochybně k tomu, co z české myslitelské produkce posledních let má největší naději na příznivý ohlas v zahraničí.

Hned na počátku devadesátých let jsme společně s Janem Sokolem a dalšími prožili na vlastní kůži zázrak biblických parametrů. Vláda tehdy rozhodla o redukci ústavů akademie věd a uvolnila 100 miliónů, aby pracovníci, kteří v důsledku toho přišli o zaměstnání, mohli přejít, pokud o to stojí a jsou kvalitní, na vysoké školy. Tenkrát, bylo to tuším v roce 1992, snad v dubnu, přijeli na výjezdní zasedání Centra pro teoretická studia UK a ČSAV předseda ČSAV Rudolf Zahradník a rektor UK Radim Palouš se zprávou a výzvou, abychom tuhle příležitost nenechali zmarnit. Tehdy mne Radim vyzval, abych oprášil ten projekt studia, který máme připraven, a já jsem zachoval dekorum a nepřiznal, že vlastně žádný projekt nemáme, řekl jsem jen vstřícně, že to do zítra připravím. A ten projekt jsem přes noc napsal. Druhý den, v neděli, jsem jej představil, ohlas byl povzbudivý a profesor Zahradník řekl: „Tuhle věc dotáhneme do konce, dostanete barák.“ A my jsme unisono s Radimem dodali: „A my vezmeme všechny propouštěné akademiky, kteří k nám budou chtít nastoupit.“ A na to jsme si plácli. Kde je ten zázrak?

Na podzim téhož roku jsme zahájili výuku programu Studium humanitní vzdělanosti, s 360 studenty, 16 učitelů bylo zaplaceno z těch vládních miliónů. Nebudu tady ten příběh vykládat, bylo by to dlouhé a vyprávěl jsem jej již mnohokrát. Tu věc jsme měli „na hrbu“, především Jan Sokol a já. Nápad a způsob zpracování, včetně myšlenky zavedení studia formou liberal education, je asi převážně můj, i když závislost na amerických a britských tradicích byla značná, a ne náhodou dostal Andrew Lass nedávno cenu Vize 97 za průkopnickou práci v této oblasti. Dost jsem od nich opisoval. Obsah je téměř celý Sokolův, navíc na rozhodujících křižovatkách opakovaně zasahoval předvídavě a nekompromisně, s upřímnou a klidnou vírou opravdového křesťana. Já jsem dělal, co jsem mohl, někdy i o trochu víc, ale moc jsem nevěřil, že se to může povést. Za žádnou cenu jsem však nechtěl být tím, kdo to zabalí a zkazí.

Dnes už je jasné, že projekt je hotov a nehrozí, že by se to všechno proměnilo v sen uplynulé noci. Fakulta humanitních studií dnes už nestojí na mně ani na Sokolovi, i když jsme k ní oba a rádi patřili, Jan už posmrtně, jakoby honoris causa. Přežili jsme i Sokolovo ministrování a jeho kandidaturu na prezidenta. To první ve zdraví a v klidu, bylo to dočasné a bylo na první i druhý pohled patrno, že to bylo k lecčemu dobré. To druhé jsme přežili také, snad dokonce i ve zdraví, ale v klidu rozhodně ne. Hodně jsem Sokolovi přál, aby vyhrál, i když jsem se děsil, že budu muset být místo něho děkan a že to bez něho nedokážu. Věděl jsem to už tenkrát, ale tenkrát to byla jen vidina, dnes je však jasně patrno, že by pro Českou republiku bylo bývalo lepší, kdyby jejím prezidentem nebyl Václav Klaus, ale Jan Sokol.

Důvodů, proč Sokol nevyhrál, lze uvést celou řadu. Vypočítávat je nebudu, přidám však jeden důvod, který by snad mohl pomoci porozumět tomu, co je Jan Sokol zač.

Myslím si, že Sokol s Klausem prohrál, protože vůbec nemá sportovního ducha. Pokud vím, nikdy aktivně nesportoval, a co je vůbec nejhorší, ani nefandí. Pokud něco Sokola nepostihlo, pak je to duch sokolství, a přitom je „ve zdravém těle zdravý duch“. Když se někdo dočká osmdesátky v tak plném lesku a kráse, musí být zdráv jako řípa, možná právě proto, že nikdy nesportoval. Václav Klaus je naproti tomu sportovec každým coulem, býval dokonce vrcholový, a je také příkladný fanoušek. Základní dřeň sportovní etiky v nepokleslém tvaru je zásada „fair play“. My to překládáme jako „ctít pravidla“, to by se Sokolovi líbilo, ono to ale znamená víc. Abychom mohli hrát, musíme určit, kdo hraje s námi, a kdo proti nám, když to neuděláme, zejména v kolektivních sportech, žádná hra nebude. Sokolova antropologická teorie hry říká, že hra je život nanečisto, výsledky se nepočítají do života, smyslem hry je naučit se ctít pravidla a vybavit se tak příznivě pro život, ve kterém v posledu o život jde, a je-li to tak, žádná pravidla tam neplatí. Jestliže z hlediska teorie se výsledky ve hře do života nepočítají a hra o peníze z definice přestává být hrou, pak moderní, zejména vrcholový sport hra není a jeho smyslem není ctít pravidla, ale vyhrát. Václav Klaus je znám svými výroky, jako je například ten o rozhodčích: Rozhodčí je součást hry, oklame-li hráč rozhodčího, je to vlastně stejné, jako by oklamal protihráče. Je to důmyslné, pokud mu to projde, pokud neprojde, je to smůla.

Dluh života se jmenuje Sokolova kniha, kterou mu věnovala jeho Fakulta humanitních studií UK k osmdesátinám, napsat si ji ale musel sám. Nejde o soubor gratulačních a příležitostných textů obdivovatelů a přátel, jaký se při takových příležitostech obvykle chystá. Sokolův Dluh života je soubor kratších studií, přednášek, článků a dalších textů, pečlivě vybraných z cca půl století literární činnosti pana profesora. A název knížky je dobře zvolen, vystihuje možná ústřední pojem Sokolova myslitelského úsilí. Ty nejdůležitější věci jsme totiž všichni dostali zadarmo, život jako dar bez našeho přičinění, svět, který v českém a maďarském výměru poukazuje ke světlu, vzduch, abychom mohli dýchat, lásku, kterou jsme si také nijak nezasloužili, tu můžeme pouze opětovat. Žijeme zkrátka na dluh, jistě lze také říci, že jsme byli do života a světa uvrženi, ale, dodal bych se Sokolem, většinou do měkkého, pečlivě připraveného prostředí, naplněného láskou a radostným očekává- ním.

Antropologické teorie daru, vypracované v minulém století, ukazují, že dar je potřeba přijmout a opětovat, ne bezprostředně, ale později, v příhodném čase. Není tak důležité opětovat dar vůči tomu, kdo nás obdaroval, často to dokonce ani není možné. Lásku rodičů nemůžeme v plné míře vrátit jim, vracíme ji však svým dětem. To, že se se mnou v životě zacházelo lépe, než jsem si zasloužil, což je mé pevné životní přesvědčení, nemohu oplatit těm, kdo se o to přičinili, ale těm, kdo to potřebují a nějak se ocitli v dosahu mého života. To je ryze sokolovské tvrzení.

Sokolova akademická kariéra byla krátká, zhruba čtvrt století, ale byla opravdu plodná – tak jako není mnoho lidí, kteří napsali operační systém pro výpočetní techniku, není ani mnoho těch, kteří založili novou školu. Jan Sokol měl několik tisíc přímých žáků a mnozí z nich považují setkání s ním za určující pro další chod života; zůstává po něm více než 30 knižních publikací, počítáme-li i cizojazyčná vydání nejen ve světových jazycích, ale i třeba v čínštině či maďarštině, desítky odborných článků a článků ve sbornících a stovky článků populárních a publicistických. Mnohé z jeho knih se dočkaly a nepochybně ještě dočkají reedic. Dost mne mrzí, že se jeho knihy poněkud vytratily z učebních programů právě fakulty, pro kterou byly napsány. Nikdy si na to nestěžoval, ale mrzelo ho to také, ale tak už to chodí. Největší trvanlivost z jeho odkazu má však jeho dech beroucí činnost při budování české verze Wikipedie, která se stala hlavní náplní jeho života, když už mu zdraví nedovolovalo přednášet. Cituji z Wikipedie doslova, stojí to za to:

„Jan Sokol patřil v Česku mezi mediálně nejznámější tvůrce Wikipedie. Poprvé s ní přišel blíže do styku v roce 2007, kdy mu několik studentů u zkoušek a v referátech opakovalo stejné nepravdivé informace o jeho tchánu Janu Patočkovi. Z rozhovoru s jedním ze studentů pak vyplynulo, že informace přebírají z Wikipedie. Sokol studentovi doporučil kvalitnější zdroje, ale s blížícím se stým výročím narození Jana Patočky se rozhodl Wikipedii blíže prozkoumat. Dne 7. ledna 2007 si zde založil účet a článek o filosofu Patočkovi přepracoval. Byl překvapen jak dopadem informací z Wikipedie na veřejnost, tak i jednoduchostí editací jednotlivých článků a rozhodl se editování věnovat více času.

Asi v roce 2008 vznikl na německé Wikipedii projekt Silberwissen (stříbrné vědění), který se snažil motivovat seniory k psaní či úpravě článků. To Jana Sokola v roce 2013 inspirovalo a na české Wikipedii inicioval vznik obdobného projektu s názvem Senioři píší Wikipedii. Sám tuto věc dlouhodobě propagoval v médiích a také na wikikonferencích v letech 2013 a 2015. Česká pobočka nadace Wikimedia začala pro seniory pořádat kurzy v editování a do roku 2021 jimi prošlo přes 500 účast- níků.

Jako wikipedista působil Jan Sokol pod uživatelským jménem Sokoljan a čtyři měsíce v roce 2018 z technických důvodů také pod jménem Sokoljan2. Za 14 let provedl téměř 32 000 editací a založil 1 948 nových článků. Wikimedia Česká republika jej v květnu 2014 jmenovala svým čestným členem.“

Bezprostředně po Sokolově smrti jsem napsal, že nás všechny jeho smrt překvapila. Bylo mu bez dvou měsíců pětaosmdesát, byl však do té míry bytostnou součástí našich životů, že jsme si nedovedli další život bez něho představit. Dnes už je zřejmé, že jeho smrt vlastně není smutná, a už vůbec ne tragická. Byl to dobrý, příkladný a dlouhý život a smrt Jana Sokola zastihla při dobré mysli, v plné duševní svěžesti a v radostném očekávání věcí příštích.

27. dubna 2021 v Přišimasech

P. S. Tento text je z větší části kompilát z mých starších textů, je to vlastně autoplagiát. Život můžeme prožít jen jednou, ale vyprávět o něm můžeme mnohokrát, a nikdy to není stejné. Jakmile však své vyprávění zachytíme na papír, žije už vlastním životem. Slov, která jsem napsal o Janu Sokolovi, je mnoho a všechna jsem myslel vážně, a tak je mi trochu proti mysli formulovat je znovu jen kvůli tomu, abych se neopakoval. Těm čtenářům, kterým to vadí, se ze srdce omlouvám.

Zdeněk Pinc

Vytisknout