Zdeněk A. Eminger: Rady dobře mířené

Sbírka nevyžádaných rad Marka O. Váchy dospívající mládeži je zčásti soubor motivačních vět, zčásti – a to té větší – svědectví o samotném autorovi a jeho volání k druhým.

Nakladatelští redaktoři trvají na tom, že dobrý název knihu dělá i prodává. Mají pravdu. Kdyby se recenzovaná publikace jmenovala dejme tomu Eticky nosná poznamenání k adolescentům s přihlédnutím k učení katolické církve do roku 1876, s rubrikami, tabulkou těžkých hříchů a barevnou obrazovou přílohou o tom, jak zůstat cudný, leckdo by ji minul. Ovšem takhle, a všimne-li si čtenář navíc jména autora, přírodovědce, akademika a katolického kněze, nebude váhat a vynasnaží se titul získat stůj co stůj.

Nevyžádané rady mládeži, tato Váchova poslední kniha, není mravní traktát, jako jím nikdy nebyly ani jeho předchozí práce, například Modlitba argentinských nocí (Cesta, 2016) nebo Tváří v tvář zemi (Cesta, 2016). Autor tu hovoří prostřednictvím mnoha valérů své osobnosti, a že jich není málo. Mluví jako muž, jako křesťan, jako kněz zcela nové generace, jako vědec, pedagog či kamarád těch, kteří k němu – v církvi i mimo ni – míří. Mluví také jako člověk, jenž není prost vášní a vnitřní erotické energie, přitom milovník přírody a ticha…

Těla v tanci

Autorova slova postrádají učitelský a karatelský tón. Marek Vácha, zvaný Orko, mluví ve své knize uvolněně a bez ornamentů k lidem, kteří stojí v duchovním i praktickém životě na začátku, i k těm, kteří to přes všechny těžkosti a pády ještě nezabalili. Boží stopy přítomnosti a milosti vidí ve všem okolo nás.

Kniha má však i úplně jiné rozměry. Je například velice solidním nárysem úvodu do kulturistiky (je dobré být silný, hezky vypadat a nebýt přitom úplně „blbej“). A autor zároveň úspěšně fušuje do novinařiny ženských módních časopisů. Je přesvědčen, že dívka, která si vybere tu pravou rtěnku, krásné šaty a chce být pro svého kluka přitažlivá, posvěcuje jejich vztah právě tak, jako když spolu vážně rozmlouvají, v dialogu se doplňují, plánují budoucnost nebo se modlí. „Přál bych si, aby chlapci chodili do bojových umění a dívky aby se uměly a hlavně chtěly hezky obléci a aby o sebe pečovaly, a obojí, chlapci i dívky, aby uměli tančit a aby tančili vášnivě a dali do tance všechen svůj život, všechen svůj stesk, všechnu svoji touhu…“ Chtěl by, aby kluci „objevili svoje mužství“ a holky „svoji něžnost“ a aby se přestali do umdlení zabývat šestým přikázáním, které je – jak vám poví každý pravdomluvný zpovědník – v Desateru vždycky na prvním místě; Mojžíš si mohl ušetřit námahu a přinést katolíkům od Hospodina pravidlo jen jediné: zapomeň, že máš tělo. Zapomeň na vášeň, rozkoš, emoce, vůni, dotyky, objetí a sex. Jsi duch, tak se podle toho chovej! „Přál bych si,“ píše Orko, „aby muži byli znovu divocí, rytířští… přál bych si, aby se dívky nebály být krásné, aby se nestyděly být krásné, aby se neostýchaly být provokativní…“ Puritáni a přísní feministé i feministky ho asi roznesou na kopytech a levicoví revolucionáři mu zase asi naloží.

Něco chtít

Většina Váchových rad sice míří ke katolicky orientovaným křesťanům, ale za své je mohou vzít lidé dospívající i ti zdánlivě dospělí, kteří si vůči institucionálním církvím udržují, a často spravedlivě, odstup. Leitmotivem jeho knihy je životně důležitá potřeba vystoupit ze svého pohodlí, strachu, lenosti, puritánství, z neochoty vydat se na cestu, riskovat a být někdy přece jen trochu bláznivý, hlavně pro Krista anebo prostě jen tak. Vácha nezastírá, že si občas člověk natluče a leccos pořádně zvorá. Je si ovšem jist, kdo vedle věřícího člověka, jenž to dnes a denně flikuje, jak se dá, ale z víry žije, i když to občas tak nevypadá, stojí. Je to Boží Syn, Kristus. Z každé stránky Váchových „rad“ je patrno, jak zoufalý je z lidí, kteří už nic nechtějí. Nic začít. Nic změnit. Nic napravit. Nic nezkusit. Nikoho nemilovat.

Když mluví o svých cestách po světě a do hor, o tělesném cvičení, sebepřekonávání, tichu, soustředění, o hudbě, tanci a lásce, říká to všechno ne proto, aby ukázal, kde všude byl, ale aby povzbudil ty, kteří sotva začali a kteří někdy mají sklon se brzy vzdát. Vácha volá tak jako ti nejlepší z teologů 20. století, ale i ti z úsvitu křesťanství, aby člověk přijal a uchopil svou vlastní svobodu a jednal napříště sám za sebe a ze sebe. Ze své síly, ze své modlitby, na svůj účet. Jako by dnešek měl být dnem posledním. Žádná z minut tvého života se nebude opakovat. Neživoř. Nemlč. Nevzdávej se. Jednoduchých, krátkých, úderných vět najdeme ve Váchově knize na stovky. Mohou sloužit jako motivační citáty s jednou velkou výhodou: slyšíte je od člověka, jenž i ve veřejném prostoru ručí za to, co dělá a kým je. Není to světec, sám hledá…

Ne všichni (a ne vždy) přijmou Váchovy nevyžádané rady s úsměvem. „Nauč se být na sebe dost přísný,“ vyzývá mladé muže autor. „Jestli cvičíš nebo posiluješ, dělej to pravidelně a důsledně, i tehdy, když se ti vůbec nechce, i tehdy, když se vrátíš domů ve dvě ráno.“ Jenomže chlapec, který se vrátí domů ve dvě ráno z brigády, protože žije už jen s mámou a chce jí ulevit, možná nebude tak nadšen si zacvičit. Lehne si a nechá si zdát o tom, že bude líp. Dívka, která se posedmé v týdnu vrací domů z dvanáctihodinové šichty a ještě jde čtyři kilometry lesem, protože jí nejede autobus, nebude mít možná tak dokonale pěstěné nehty, namalované rty a novotou zářící střevíčky. Tančila by a milovala by k zbláznění, ale zřejmě se jí bude chtít spát, protože ráno musí vstát a jít zas. Někdy to prostě opravdu nejde.

Myslím si, a vlastní zkušenost s gymnaziálními a vysokoškolskými studenty, ale rovněž s autorovými bratry v kněžské službě mi dává za pravdu, že někdy nastanou životní situace (nemoc, ponížení, nespravedlnost, násilí, smrt blízkého), v nichž jsou všechny rady marné. Jediné, co ještě může zachránit život, je někdo (Někdo), kdo pomůže vstát. Lidí v církvi, kteří už prostě nemohli dál, znám desítky, a to někteří z nich patřili mezi nejlepší. Byli ochotní dělat první poslední a sloužit do úmoru. Stres jim naložil třicet kilo nadváhy a v pětatřiceti letech první infarkt. Neunesli věčné ponižování a čím dál tím větší zátěž své služby ve formě úředničiny a nátlaku: když to neuděláš, půjdeš. Prožili jobovské utrpení a – řečeno slovy profesorky Růženy Vackové – svou hlubinu tmy. Páté přeřazení na trestní místo kvůli široce pojatému ekumenismu nebo třeba coming outu nezvládli. Neměli sílu otevřít už ani Bibli, natož motivační knihy. A nejde jenom o katolické faráře.

Marek Vácha ale dělá dobrou věc: povzbuzuje své mladé přátele ke statečnosti, zvláště té vztahové a občanské. Mohou se prát, soudit, seznámit se svými těžkostmi veřejnost, hledat podporu u dobrých novinářů, odborníků. Mohou v krajním případě emigrovat a zkusit to jinde. Ale v církvi? Jak reformovat církevní prostředí a jak přimět hrstku pánů, aby jednu, pět nebo sto věcí zařídili právě tak, jak by si většina společenství mladých přála? Jak je přesvědčit, že dialog je oboustranná záležitost a že mezi lidmi, kteří si věří, má platit ono masarykovské „já pán, ty pán“? Jak jim konečně a se vší vážností povědět, že ženy nemusejí plnit v církvi servisní roli, nýbrž mají tady a teď být učitelkami a duchovními rádkyněmi nás všech? Jak jinak jim říci, že i mezi mladými se nachází určité procento lidí homosexuální orientace, kteří nechtějí nic jiného než ostatní – být považováni za plnohodnotné lidské bytosti, které se toho, kým jsou, nemohou, ale hlavně nesmějí vzdát? Co by Marek Orko Vácha poradil těm známým i bezejmenným, kteří to prostě zabalili? Napíše o tom něco ve své další knize?

Nevyžádané rady mládeži nemají u nás v žánru duchovně orientované prózy obdoby. Tomáš Halík jde docela jinou cestou a cílí, řekl bych, na jiné čtenáře. Kněz, vědec a pedagog Ladislav Heryán, jak je patrno z jeho knih, kněžské služby, silného občanského, demokratického aktivismu i z jeho vlastních vnitrocírkevních peripetií, pozůstává spíš s těmi, kteří nechodí ani do posilovny ani se nekrášlí podle poslední módy popových nebo rockových hvězd. Publikující akademici oslovují v tom nejlepším případě své akademické kolegy a výbory lidových, třebaže skvělých kazatelů z Moravy a Čech potěší nejvíc čtenáře z tradičních, konzervativních společenství. Pravoslavná esejistika u nás téměř neexistuje a ta protestantská, ať teologická, nebo filosofická, obvykle počítá s nadprůměrně poučeným čtenářem, orientujícím se v teologii a Bibli jako ryba ve vodě. Rozumí se samo sebou, že Marek Orko Vácha má svůj nepřehlédnutelný fanklub. Ti přijmou jeho novou knihu s radostí a už ten samý večer, co ji budou číst, zaplaví sociální sítě citáty. „Láska nepočítá a jedinou číslicí, kterou uznává, je nekonečno…“ „Zda k něčemu máš charisma, nebo ne, poznáš jen tehdy, když to zkusíš.“ Ti ostatní, kteří vezmou do ruky jeho knihu náhodou a kteří toho o křesťanství, o víře a o církvi vědí asi tolik jako o planetě B612, budou dozajista překvapeni, že k nim mluví katolický kněz a zároveň vědec. Ani jeden ale svého rozhodnutí knihu otevřít a číst nebude litovat.

Na prázdnou stránku vedle tiráže si může udělat poznámky a vypsat otázky, které by Marku Váchovi chtěl dodatečně položit. Třeba o tom, jestli by on sám pro dobro katolické mládeže nepřijal biskupský úřad, anebo o tom, jak účinně cvičit a kde a jak se hezky (a lacině) obléct, aby ti nejlepší kluci z jejich sboru spolehlivě omdlévali, jen co dívčí nožka překročí práh výjimečně otevřeného kostela. Ale teď vážněji: Z mnoha nevyžádaných Váchových rad mládeži bude řada nejenom mladých lidí růst a i díky nim se pustí do něčeho velkého.

Zdeněk A. Eminger

Marek Vácha: Nevyžádané rady mládeži

Brno, Cesta 2017, 106 s.

Převzato z portálu www.iliteratura.cz, redakčně zkráceno.

Vytisknout