Zdeněk A. Eminger: Profesor na lesní cestě moudrosti

Po nedávném vydání knihy Evangelium podle Jaroslava Foglara, které se setkalo s laskavým přijetím z řad čtenářů i recenzentů, byste čekali, že si teolog, religionista a milovník Rychlých šípů sedne pod lípu s krajáčem dobré brazilské kávy a s pýchou objevitele Nového světa bude odpočívat, tak jako odpočívají spravedliví a světci. Nestalo se tak. Hošek provedl strašnou věc. Pustil se totiž do psaní nového titulu, který je – tak jako ten předešlý – rámován jeho osobní zkušeností a intimním prožitkem, které spolu stvořily Pavla Hoška, jak ho známe. Evangelium lesní moudrosti s podtitulem Duchovní odkaz zakladatele skautingu Ernesta Thompsona Setona, které vyšlo v moderní, lehké grafické sazbě a příkladné ediční práci, vtrhlo s nebývalou silou mezi ty čtenáře, kteří byli ve svém dětství a dospívání více či méně ovlivněni pobytem v přírodě, četbou indiánské a woodcraftové literatury i osobnostmi, které bychom mohli směle nazvat reformátory a hlasateli návratu k přírodě, jednoduchosti a pramenům.

Asi byste neřekli, že se na první pohled asketicky vyhlížející profesor Evangelické teologické fakulty v Praze kdysi proháněl lesy, lukami a hvozdy, aby v nich, hořící pro ideály přírodní moudrosti, hledal sám sebe a možná i své budoucí povolání. Jenže Hošek, jak známo, se usmívá. A tady každý jen trochu dobrý pozorovatel vidí, že o Foglarovi, Setonovi a jejich díle, filosofii a apologiích nepíše pozitivisticky orientovaný vědec, udržující si vůči zkoumaného předmětu až hygienickou distanci, nýbrž člověk, který se kriticky vyrovnává s tím, co bylo součástí nepochybně silného přechodového rituálu jeho samého, jeho kamarádů a miliónů dalších lidí po celém světě. V tom je i jeho nový titul silný a vzácný, neboť reflexí dávno prožitého rozebírá na atomy nejen setonovské teorie, ale také praxi a sám sebe. Netřeba dodávat, že Evangelium lesní moudrosti nepostrádá originální otisk autorova literárního stylu, který k sobě umí přitáhnout čtenáře z různých směrů a který je charakteristický srozumitelností, uměřeností i nezastíranou poetikou.

Kniha o téměř dvou stech stranách si podržela schéma odborně zpracovaných textů. Autor ji rozdělil do pěti velkých oddílů, jimž předřadil předmluvu a úvod, a doplnil je zajímavým epilogem, ještě zajímavějšími přílohami Setonových ikonických pravidel, seznamem literatury a rejstříky. Názvy jednotlivých oddílů samy vypovídají to podstatné: I. Setonův život, II. Setonovo dílo, III. Setonovo evangelium, IV. Odpověď Setonovi?, V. Bilance. Aby autor získal čtenáře již na prvních stránkách, vynáší trumf, který by si jiný spisovatel asi nechal na závěr. Jde o vědomí možná až osudové spřízněnosti Setonovy přírodní a mravní filosofie (a také teologie) s českým, resp. československým kulturním prostředím. Zaujalo-li Foglarovo učení, které v sobě neslo dílem cizí prvky a dílem bylo své, doslova celé generace dětí, mládeže i dospělých, stalo se Setonovo literární a pedagogicko-výchovné snažení atraktivní československému člověku zvláště z důvodů Setonova přístupu k indiánským tradicím, jeho antimilitarismu a negativnímu vztahu k armádě a válkám a v neposlední řadě i z důvodů jeho rozchodu s oficiálními církvemi a jejich učením, aniž by to ovšem pro něj znamenalo vzdát se postavy Ježíše Krista jako významného učitele a inspirátora. Seton byl u nás od počátku okamžitě překládán a vydáván ve velkých edicích, velkými církvemi míjen, po roce 1948 marně vytloukán hrdiny Sovětského svazu. Spřízněnost českého čtenáře se Setonem, usazeným daleko ve Spojených státech, je výjimečná a popravdě i tajemná? Rád bych si o ní přečetl další pojednání.

Pavel Hošek neopomněl ve svých setonovských ponorech žádnou z kavern jeho díla. Je patrné, že každou z kapitol by mohl rozšířit na samostatnou práci. Domnívám se však, že rozsah, který zvolil, je s to vyhovět nejen čtenáři, ale i odborníkovi, který se Ernestem T. Setonem profesně zabývá. Osobní angažovanost v tématu může vyvolat dvojí námitku: 1. Seton na mě působil úplně jinak. Akcentoval jsem odlišné prvky jeho idejí, včetně jiného porozumění jeho náboženskému vývoji. 2. Seton na mě působil právě tak! Uhrančivou silou své osobnosti, svým přístupem k lidem na okraji společnosti, svým vztahem k domorodému americkému obyvatelstvu i rozdělením srdce mezi „posvátnost přírody“ a „nezbytnost města“. Autora této recenze zasáhl daleko víc Foglar než Seton, a i proto přečetl Hoškovu novou publikaci na jedno nadechnutí. Byl zkrátka zvědavý.

Zatímco u Evangelia podle Jaroslava Foglara ve vás pracuje silná nostalgie a touha prožít to všecko znovu přesně tak jako poprvé, u Evangelia lesní moudrosti je to jiné. Religionistické a v závěru také teologické úvahy o Setonově náboženském světě a myšlení se mi zdají být nejen v našem kulturním křesťanském prostoru důležitým bodem možné vnitrocírkevní a (mezi) teologické reflexe. Jinak řečeno, tato kniha vám nakonec poví hodně o vás samých, o tom, jak hluboké a vážné je vaše křesťanské ukotvení a jak se vám daří žít vírou Ježíše Krista ve světě, který má – i v zemích se silnou křesťanskou tradicí – k přírodě a přírodní moudrosti vyhraněný, často rozdvojený vztah. Dobrá, potřebná kniha. Co o vztahu Ernesta T. Setona k církvi a jejím představitelům Pavel Hošek napsal, přinášíme v následujícím citátu:

„A co Setonovy názory na církev, na její věrouku a na její představitele? Musím k tomu něco říci. I já jsem koneckonců farář, i když se to nezdá. Většina farářů a teologů asi nebude úplně souhlasit s námitkami, které Seton na adresu církevní věrouky vyslovil. A výhrady by jistě byly vzájemné. Seton evidentně některým teologickým otázkám příliš nerozuměl. A hlavně: zřejmě měl od dětství trochu smůlu na faráře. Mužové církve mu z nějakého důvodu nedokázali přiblížit Boží nepodmíněnou lásku ke všem lidem. Zato mu barvitě líčili pekelná muka a planoucí žár Božího hněvu.

Setonovy názory na význam Kristovy oběti na kříži nejspíš uspokojí málokterého teologa. Kdo ví, možná to nikdo v jeho okolí neuměl podat tak, aby mu to dávalo smysl. Tedy aby bylo zřejmé, že je to způsob, jak říci, že Bůh je Láska. A aby to neznělo jako nedílná součást teologického žaláře, ve kterém se cítil být uvězněn.“

Zdeněk A. Eminger

Pavel Hošek: Evangelium lesní moudrosti

Brno, CDK 2019, 199 s.

Vytisknout