Zdeněk A. Eminger: Problém nefungujícího Boha člověka

Kniha německého katolického kněze Thomase Fringse (nar. 1960) nese název, který k ní nepochybně přitáhne mnohé potenciální čtenáře. Bůh nefunguje, a proto v něho věřím. Inteligentní a vtipná publikace používá pro svůj název jednu z typických teologických vět, která má člověka zasáhnout na správném místě. Bůh neexistuje, ale je. Bůh není, ale děje se. Bůh nebyl, protože je věčný. Tyhle a podobné premisy Thomas Frings jistě někdy sám četl a promýšlel. Soudím tak už podle toho, že jeho kniha, psaná lehkou, ale poučenou rukou, spadá do množiny současných textů, které zas o něco víc a lépe rehabilitují křesťanskou víru a Ježíšův vykupitelský příběh, jenž dostává ve veřejném životě církve tu a tam docela na frak.

Knihu o třech hlavních oddílech (Proč věřím; V co věřím; Jak věřím) skvěle přeložil Zdeněk Jančařík a pro Portál ji připravil Martin Bedřich. Pokud jste si někdy otázky týkající se víry a nevíry, církve a Boha, jeho nečinnosti, nebo naopak podivné a živelné aktivity položili a báli jste se se svým otázkami jít na faru, nebo je dokonce položit ve škole či veřejně, pak to Thomas Frings udělal za vás. V německé jazykové oblasti, která je nadto také protestantská a filosofická, má podobné tázání a pochybování svou tradici a nebývá považováno za diskvalifikující, spíš naopak. Přesto se Frings stáhl v posledních letech ze svého úřadu do ústraní, ne dvakrát veselý z toho, jak jeho církev nedokáže vést dialog o věcech, které dnešního člověka zajímají, a čelit krizím a výzvám tohoto světa. Panuje-li taková nespokojenost s církevním systémem v zemích, kde existuje demokracie, svobodná debata a právní řád, jak se asi mohou cítit čeští teologové, kteří prožívají to samé? Ostatně, koho jste kdy, vedle velké čtveřice (Tomáš Halík, Marek O. Vácha, Ladislav Heryán a Zbigniew Czendlik) viděli, aby se z titulu svého duchovenského povolání vyjadřoval k neuralgickým bodům naší národní církve, potažmo celé společnosti?

Thomas Frings dělá svým „nefungujícím Bohem“ to nejlepší, co může mezi ještě se tázajícími lidmi dělat. Na jednotlivých etapách svého života, od dětství přes dospívání po rozhodnutí stát se knězem, ukazuje, že tím, kdo „nefunguje“, není Bůh křesťanské, chcete-li židokřesťanské tradice, ale sám člověk. Když se ptá, proč, v co a jak vůbec věří, vidíte, že kritickým dotazováním na Boha (proč jsi to, Bože, všecko dopustil?) dělá Bohu nakonec advokáta, a dobrého. Mají-li totiž lidé kolem vás i kdesi na druhé straně planety hlad, třou bídu s nouzí, trpí nemocemi, válkami, rozpady vztahů či ekologickými katastrofami, i jen běžnou reflexí zjistíte, že se to všechno děje vlastně vinou „nefungujícího člověka“. Na jeho otázku, zda by ses rozdělil s druhým o své jídlo, když tě tedy tak strašně štve, že lidi hladoví, odpovídá tak, že možná popisuje kdekoho z nás: „Dovedeš si představit, že bys z toho něco daroval na hlad ve světě?“ „Copak jsem blbej?“ V lepším případě, naznačuje Frings, zahrnou křesťané tyto lidmi způsobené hrůzy do svých modliteb. V horším nad tím pak mávnou rukou. Vše je u Boha, tak co bych se s tím zlobil…

Německý kněz, jak plyne jeho přemýšlení, říká, v jakého Boha on a řada dalších lidí rozhodně nevěří, a naopak věří. S humorem odhaluje, jak roztodivné představy o Bohu, o církvi a teologii panují mezi jednotlivými křesťany jedné farnosti a jednoho kostela, kteří ani netuší, že většina z nich se už dávno vymkla půdorysu obecné církve, protože jejich víra je pavíra, protkaná netečností, lhostejností k druhým a pověrami. Kromě sociálních témat a různých variant proměny církve (vždyť proměna všech proměn se každý den děje na oltáři) mě zaujaly úvahy o lásce, a tedy hlavně o lásce člověka k druhému člověku, ne o „všelásce“ člověka k Bohu, v níž už – parafrázuji Blaise Pascala – vám nezbude ani čas ani energie milovat kohokoliv jiného, včetně sebe samého. „Láska,“ píše Frings, „je stejně jako Bůh nedokazatelná – musí se v ni věřit. … Láska vede k poznání, že existence milovaného člověka je pro druhého maximálním štěstím. Kdo usiluje jen o ukojení vlastních potřeb, nemusí se vdávat nebo ženit. Láska naopak usiluje o vztah. Milovat někoho znamená pochopit důvod, proč Bůh stvořil člověka.“

Frings nevěří v Boha tyrana, který by zálibně čekal na naše škemrání a bavil se naším žebráním. Bohu dává smysl a restauruje jeho nikoliv skutečnou, ale přece jen skutečnější, uvěřitelnější, důstojnější podobu. Nepotřebuje se zavděčit všem, a tak u něho nenajdete církevnické piruety, jimiž by do církve lákal nerozhodnuté jako děti na cukrovou vatu. Mnoho jeho myšlenek přijmou čtenáři bez podmínek. „Nevěřím ze strachu nebo z nouze. Pokus o nevíru by byl u mě jen předstíráním. Až do dnešního dne žiji svůj život jedině s vírou v jednoho Boha.“ O některých z těch myšlenek s ním možná povedou vášnivé debaty, jako například o větě adresované obětem z 11. září: „A můj Bůh odpouští tento teror, byť se to těžko poslouchá těm, kteří tím terorem trpí.“ Nikdo neudělá chybu, když si tuto výjimečnou knihu přečte a začne nad ní dumat. Není to rádoby vtipné filosofování, které jste už tolikrát slyšeli z kazatelen, a proto jste se už znovu neodvážili vstoupit. Není to ani rozsáhlejší kázání pro začátečníky a mírně pokročilé. Není to ani knižní obdoba amerického evangelikálního televizního burácení. Jsou to úvahy hledajícího člověka, který duchovní jistoty, získané ve své rodině a výchově, musel ve svém životě vynést na vídrholec, aby zjistil, zda obstojí před větrem a zemětřesením. Zdá se, že obstály. Domnívám se, že kniha nebude, tak jak je u nás pravidlo, v ryze církevním prostředí bestseller, neboť lidé mají rádi, když za ně někdo, ať Bůh, nebo někdo jiný, dělá Ordnung. Za svou ji přijmou spíš ti, kteří vidí život složitější, ale kteří někde ve skrytu duše věří, že „Bůh nefunguje, a proto v něho věřím“.

Zdeněk A. Eminger

Text byl původně napsán pro revue Souvislosti 1/2020.

Thomas Frings: Bůh nefunguje

(a proto v něho věřím)

Praha, Portál 2020, 159 s.

Vytisknout