Zdeněk A. Eminger: Opus bonum v popředí

Kniha historika a badatele Petra Placáka (nar. 1964) Křesťanský zápas o českou věc s podtitulem Působení opata Opaska a organizace Opus bonum v československém exilu v letech 1972–1989 by mohla směle nést alternativní název: Věčný boj. V potřebném a dlouho očekávaném svazku o životě a peripetiích československého, zvláště pak křesťansky orientovaného exilu se totiž ukazuje, že pod souslovím opus bonum, tedy dobré dílo, si lidé v exilu představovali často úplně něco jiného. Spolupráce výrazných a názorově odlišných osobností nakonec přece jen převážila nad osobními animozitami a mnoha nedorozuměními. Ze svědectví význačného teologa exilu Karla Skalického (nar. 1934) vyplývá, že přinejmenším v jednom úseku své existence bylo Opus bonum (dále též jako OB) samo v sobě rozštěpeno na část „neuwirthovskou“ (Vladimír Neuwirth) a „opaskovsko-belcrediovskou“ (Anastáz Opasek a Richard Belcredi). V křesťanském exilu evropského jihu čili v Itálii se český exil svého času rovněž rozdělil, a to v tzv. boji o Studie na křídlo „pro-polcovské“ (Jaroslav V. Polc) a „pro-skalického“ (Karel Skalický). Jak se věc nakonec vyřešila, ukazuje nejlépe obsah exilového časopisu Studie, jehož byl až do jeho ukončení v r. 1990/1991 Karel Skalický šéfredaktor.

Čtenář, sledující danou problematiku v detailu, může po loni vydané knize historika Ondřeje Blažka Exil pod římským nebem: Proměny diskurzů českého katolického exilu v Itálii mezi roky 1948–1989 sáhnout po publikaci, která se exilu věnuje nikoliv pouze prostřednictvím kněžských osobností. Dlouholetá a poctivá badatelská práce, a to ne od zeleného stolu, nýbrž s dobrou mírou osobní účasti, dala vzniknout knize, která představuje katolicky orientovaný exil takový, jaký s velkou pravděpodobností asi byl. Důkazem toho je mi svědectví česko-římského teologa, profesora Karla Skalického, jedné z hlavních postav italského exilu. Z postupně navrstvených a někdy dokonce pracně budovaných legend autor vyabstrahoval konkrétního živého člověka bez svatozáře, včetně ústřední postavy své knihy – benediktinského opata, teologa a básníka Anastáze Opaska (1913–1999).

Těm, kteří se o tuto část československých a evropských dějin zajímají, budou okamžitě po přečtení názvů vědět, jaké téma bude Placák v daném oddílu rozvíjet. Vůbec nejde o opakování recyklovaných informací, příběhů, hagiografií a tradovaných omylů. Autor se v akribické historiografické a archivářské práci pustil do hloubky, která není v českém historickém prostoru běžná, a navíc řadu sporných interpretací si mohl (a udělal to) ověřit přímo u některých členů exilu nebo u jejich nejbližších spolupracovníků. Nic není vzdálenější skutečnosti, než že exil byl monolitická, plochá množina několika lidí, kteří se snažili dělat to, co by byli bývali dělali také doma – zvláště kulturu, vědu a setkávání. Jednoticí linie laického (!) katolického sdružení Opus bonum i dalších exilových organizací a komunit sjednocovala desítky a stovky pestrých světonázorů a zájmů. Našli bychom tu nejen obě krajní křídla katolického křesťanství (konzervativce i liberály všeho druhu), ale rovněž typický názorový střed i představitele komunistického režimu po roce 1948, kteří se z různých důvodů vzdali svého ideologického přesvědčení, odešli (nebo byli vyštváni) do exilu a začali novou, pro mnohé nečekanou etapu svého života. Oproti Blažkově výše zmíněné práci tu jsou laické a kněžské (řeholní) osobnosti zastoupeny zhruba půl na půl. Skoro o každé z nich by bylo možno napsat samostatnou biografickou publikaci. Placák, ve zkratce řečeno – a tady si přímo vypůjčuji slova prof. Karla Skalického – dobře zpracoval zajímavou část historie severního, za-alpského exilu. Té jižní, před-alpské, se u nás věnuje Ondřej Blažek a ta ve větší části zatím čeká na zevrubnou reflexi.

Opus bonum byla spolu s Křesťanskou akademií Řím patrně nejznámější exilová organizace křesťanského ražení. Správně bychom měli říci – je, neboť se ji jako jednu z mála podařilo po sametové revoluci přenést do československého, resp. českého prostředí. Každá z velkých osobností Opus bonum je v Placákově studii zastoupena více méně rovnoměrně. Anastáz Opasek a Vladimír Neuwirth (zakladatelé), Richard Belcredi, Milan Kubes, Vladislav Krtil, Ivan Medek, Karel Skalický, Karel Schwarzenberg, Antonín Měšťan, Milan Schulz, Mikuláš Lobkowicz a řada dalších vytvářela od března r. 1972 až do roku 1989 (někteří i po návratu do vlasti) společenství, které ideově navazovalo na Dobré dílo staroříšského vydavatele, překladatele a myslitele Josefa Floriana (1873–1941). Ten, na pozadí tzv. pyramidy poznání, orientoval svou nakladatelskou činnost na vydávání žánrově bohaté literatury, která měla přispívat k budování Božího království i kultivaci lidského ducha. Také proto mělo Opus bonum vedle své uměno-vědné a kulturní oblasti (přednášky, sympozia v Hünfeldu, Frankenu či Rohru) na paměti vydavatelskou činnost, která přinesla v českých překladech důležité tituly pozdně poválečné doby, určené jak lidem v exilu, tak lidem doma ve vlasti. Benediktinský opat, básník a člověk nemalé životní energie Jan Anastáz Opasek byl coby exulant (1968), usazený v bavorském Rohru s aurou uznávané mravní osobnosti, také podle Karla Skalického stěžejní postava celého sdružení. Opasek, politický vězeň komunistického režimu (1949–1960), velmi dobře rozuměl poměrům normalizovaného Československa po roce 1968 i složité situaci exulantů z doby před druhou světovou válkou, po válce, po roce 1948 i po srpnové okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. Petr Placák dokládá, že Opasek dokázal i přes značné obtíže udržet činnost Opus bonum v intencích zakladatelské vize, smiřovat rozhádané strany, vést dialog s křesťany i nekřesťany, zajišťovat organizaci finančně, a přitom nadále působit, vně i uvnitř, dostředivým způsobem jako katolický kněz, jemuž bylo laické kulturní hnutí sympatické od samého začátku řeholního života. Vždyť Opasek, už jako mladý opat, to je přímo synonymum kulturně orientovaného křesťanství!

Nelehkou roli měli všichni hlavní účastníci i jednatelé OB. Jednak se museli vypořádat s tlaky a nároky katolické církve – německé, rakouské, italské, a zvláště pak s nároky exilových církevních osob a institucí, které svoji podporu podmiňovaly větším zapojením kléru a spoluprací na běžné pastorační agendě jednotlivých diecézí a farností. OB tak často naráželo na napětí a kritiku svého zaměření a práce ze strany exilové (německé) duchovní správy (Karel Fořt, Alexander Heidler). Problémy na severní i jižní straně bylo třeba umenšovat a urovnávat, což byla role Jaroslava Škarvady (1924–2010) od okamžiku, kdy se stal biskupem (1983). Museli se však potýkat též s politickým a estébáckým nátlakem z Československa, včetně kritiky z řad československého (hlavně prorežimního) kléru. Navíc bylo třeba zajišťovat praktické věci a udržovat OB v aktivní činnosti a udržet kvalitu celého díla, které mělo novými způsoby evangelizovat nejen exilové společenství v západním regionu Evropy a spolupracovat s exulanty žijícími na jiných kontinentech (např. s Erazimem Kohákem). Přelomovým bodem obratu byla Charta 77OB tak musela reagovat na československý disent a jeho práci, stejně jako na nové vlny zatčení a emigrací. Daleko víc než po roce 1948 došlo k propojení generací, které do exilu vyhnal tentýž totalitní režim. Placák, jenž měl při psaní k dispozici české i německé archivní materiály, prameny a sekundární literaturu v opravdu velké šíři, tak mohl rekonstruovat historii OB rok po roce, často měsíc po měsíci, aby z roztříštěného a poněkud pozapomenutého křesťanského díla mohl opět učinit jeden z pilířů československých dějin, psaných jen nemálo kilometrů na západ od našich hranic. Sametová revoluce a návrat Anastáze Opaska, Vladimíra Neuwirtha a dalších členů a podporovatelů OB ukončily jednu historickou etapu této dnes již tradiční organizace. Historická bádání nad osudy jednotlivých exulantů budou i v budoucnosti přinášet nové informace o Opus bonum a naopak. Reflexe činnosti OB nám ukáže řadu osobností katolicky orientovaného exilu v nových barvách.

Bylo by zajímavé slyšet, zda a jak se v Placákově knize vidí ti, o nichž pojednává. Recenzovaná práce, kterou autor opatřil bohatým poznámkovým aparátem a několika dobovými fotografiemi, jichž – domnívám se – mělo být mnohem víc, možná zase o něco uhladí dosud ještě někdy ostré hrany mezi exilem a domácí církví a pomohou odbornému i laickému čtenáři v lepší orientaci v tématu, o němž se donedávna hovořilo a psalo spíš jen na půdě akademické obce. Kniha zároveň ukazuje, jak důležité je otevřít a zpracovávat dobové archivy a existenci institucí, jako je Ústav pro studium totalitních režimů, Společnost Libri prohibiti či Knihovna Václava Havla. Říkáte-li si, že tohle je přece dávno odžitá minulost, mýlíte se. Lidé navrátivší se z exilu s sebou přinesli závan velké světové teologie a chápání církve a světa v širších souvislostech. Ti, kteří podle svých slov a také skutečně trpěli pod komunistickým terorem, se na exilové „přivandrovalce“ nedívali vždycky smířlivým pohledem. Antagonismů nám zbylo dost a dost. Stačí se podívat, kudy se ubírá život národní katolické církve a teologického vzdělávání a kudy kráčí například papež František. Tenhle Křesťanský zápas o českou věc, o němž Petr Placák napsal výbornou knihu, neskončil. Trvá.

Zdeněk A. Eminger

Petr Placák: Křesťanský zápas o českou věc.

Praha, Argo a ÚSTR 2019, 352 s.

Vytisknout