Zdeněk A. Eminger: Kultura a náboženství, dávající smysl. Nad knihou Denisy Červenkové

V českém teologickém prostředí nevychází mnoho původních prací, které by si zasloužily hlubší kontextuální recenzi. Většina si vystačí s několikařádkovými obchodními anotacemi, které knihu představí jako nový produkt. Věc je o to smutnější, že větší část knih teologické provenience vychází jako hmota textu, ne jako kniha – bytost. Proč to tak je, netuším. Nikdy jinde než v akademickém prostředí není na vydávání knih větší finanční rezervoár. Přimlouvám se proto, aby i teologicky zaměřené knihy vycházely ve skvělé typografické úpravě.

Nová monografie české teoložky, univerzitní pedagožky a karmelitánské řeholnice Denisy Červenkové, nazvaná Etika mezikulturního a mezináboženského dialogu, je v tomto ohledu trochu jiná. Pokud jde o knižní zpracování, je to sice jednoduchý paperback, přesto se podle mého mínění jedná o knihu, která by ráda oslovila i ne-teologického čtenáře a která, troufám si tvrdit, přetrvá a bude čtivá i za řadu let. Kdyby titul vyšel s autorčinými skvělými fotografiemi, měl by naději proniknout i mnohem dál za okraj akademického a církevního společenství.

Publikace o sto dvaceti pěti stranách čistého textu s bohatým poznámkovým aparátem a jmenným rejstříkem se zabývá tématem, které je v českém teologickém a zvláště pak v katolickém církevním prostředí marginalizováno jako cosi nepodstatného, v poslední době dokonce nebezpečného. Teologie kultury u nás totiž nemá na růžích ustláno. Teologové kultury jsou bez práce, nepotřebuje je ani církev ani akademické obce ani společnost, která je navíc vůči ostatním kulturám a civilizačním okruhům obezřetná až přímo ostentativně nepřátelsky laděná. Knihu recenzovali prof. Tomáš Halík a dr. František Štěch, tedy dvě osobnosti, který daný obor nejen vyučují a nad ním bádají, ale kteří – tak jako Denisa Červenková – jej tvoří a posouvají o krok dál. Je dobře, že kniha vyšla na cestu i prostřednictvím jejich recenzních posudků.

Na omezeném prostoru lze zmínit ve zkratce jen to nejdůležitější. Kromě úvodu, který poskytuje důležitou orientaci v autorčiných motivech práce a rozčlenění knihy, a závěru, který má – a právem – silné pozitivní vyústění, rozdělila autorka své přemýšlení do pěti rozsahem vyrovnaných kapitol. V té první, zvané Kultura a náboženství, jsou představeny modely kultury v současné reflexi, širší teologický pohled na to, co to vlastně kultura je, a v neposlední řadě také to, co se označuje dnes populárními, ne však vždy jasnými slovy „koncept multikulturního soužití“. Zde i v další části práce Denisa Červenková cituje z dobrých pramenů teologie kultury – českých i zahraničních, minulých i nových, a orientuje se přitom převážně na provenienci západní, evropskou – frankofonní a italskou. Ve druhé kapitole s názvem Pozitivní teologické přístupy k pluralitě autorka rozvažuje nad dějinami a podstatou křesťanských misií do blízkých i vzdálených končin a nad tím, jak misie (navíc definované magisteriem) ovlivňují jednotlivé inkulturační fáze, resp. styky a prolínání kultur, jazyků, obyčejů, tradic a zvyků. Ve třetí kapitole, Vztah k transcendenci a jeho vliv na utváření kulturních a náboženských vztahů, traktuje doktorka Červenková téma křesťanského vztahu člověka a Boha, lidské autonomie a svobody. V tomto pohledu sice člověk zůstává svébytným tvůrcem a ručitelem kultury jako takové, ale v utváření sebe sama podle vzoru vtěleného Slova, Ježíše, vstupuje do kultury v jejím nejširším smyslu také ten, kdo spolu s člověkem o druhé pečuje, stará se, tvoří – sám Bůh. Objevuje se tu velké téma vztahu člověka k Bohu, podle kterého by měl křesťan utvářet i vztahy mezilidské, a to zvláště skrze pochopení a uskutečňování kenosis a agapé, hrajících v Kristově vykupitelském příběhu klíčovou roli. Na tuto reflexi by měla, jak doufám, reagovat například českobudějovická trinitární teoložka Kateřina Brichcínová, která se tématem vnitrobožských vztahů a jejich translací do vztahů mezilidských ve své práci detailně zabývá.

Čtvrtá kapitola, nazvaná Mezináboženské vztahy z pohledu jiných náboženských tradic, se zabývá ponejvíce specifiky a vztahem islámu, v menším měřítku rovněž hinduismu a buddhismu ke kultuře a ostatním náboženstvím a také tím – a to zvláště u islámu – je-li možno náboženskými texty (resp. Koránem) poměřovat kulturní hodnoty všech civilizačních celků a žít s ostatními náboženstvími v tvůrčí koexistenci. Domnívám se, že se jedná o jednu z nejlepších studií na dané téma, která by se autorce mohla v budoucnosti rozrůst do samostatné a obsáhlé studie. Poslední kapitola, kapitola pátá, Etická kritéria mezináboženského a mezikulturního dialogu, rozebírá z nesčetných úhlů východiska a možnosti rozhovoru a praktické spolupráce jednotlivých náboženství a světonázorů, a to předně v tom smyslu, aby si každá ze stran mohla podržet 1. svoji kulturní/náboženskou identitu, 2. uvědomit si vlastní perspektivu a 3. dovolit druhému vyjádřit jeho vlastní identitu. Autorčin pohled na tzv. spiritualitu dialogu kultur a většinu inkulturačních a dalších psychosociálních procesů, jimiž se zabývá v poslední, třebaže nevelké kapitole, by si zasloužil samostatnou recenzi. Jinak řečeno: celá problematika volá po sérii otevřených, multioborových setkání, kde by bylo možné vést rozsáhlejší polemiku, jež vyžaduje i podrobnou četbu a citace z tematicky nosných publikací.

V otázce praktické inkulturace, mezináboženského dialogu a všednodenního soužití je Denisa Červenková spravedlivá a náročná. Píše: „[…] chtějí-li křesťané, aby se šířily opravdu křesťanské hodnoty, nemohou přitom lhát a rozšiřovat nepravdy o jiných náboženstvích a musí se vystříhat slov a gest, která druhé poškozují.“ Podstatou takového dialogu jsou, jak už kdysi napsal Albert Schweitzer, „otevřenost a receptivita“, „autentická lidskost“ (mající svůj pramen v Kristu), vyznačující se „láskou, respektem a pokorou“, „kontemplativní postoj“ (jímž autorka rozumí „trpělivé a současně pronikavé setkání s vlastní identitou i odlišností druhé osoby a jejich vsazení do smysluplného celku, v němž jedna ani druhá identita nepozbývají své jedinečnosti a současně mezi nimi existuje hluboké propojení“) a nakonec „etický maximalismus“, tedy určitá etická kritéria (např. respekt k lidské důstojnosti, odpor k násilí, nátlaku, potřeba bratrské lásky a služby, ctnosti), z nichž by inkulturující se a inkulturovaný křesťan neměl slevovat.

V závějích literatury s křesťanskou, potažmo náboženskou tematikou je třeba vyzdvihnout recenzovanou práci jako emblematickou. Chce-li se někdo seznámit v českém jazyce s tím, co to vůbec je teologie kultury a jak může z křesťanské strany vypadat a uskutečňovat se mezináboženský dialog, neměl by publikaci Denisy Červenkové minout. Nejlepším teologickým knihám se u nás věnuje minimální prostor a pozornost na úkor textům, které nepřežijí další měsíc. Paradox je, že po knihách, jakou je i Etika mezikulturního a mezináboženského dialogu, je mezi čtenáři velký hlad a knihy bývají v nejkratší době rozebrány. Poučeného čtenáře titul nasměruje nejen k předchozím autorčiným textům, ale také k její práci, která dalece – tak jako její poslední kniha – přesahuje to, co nazýváme církev, klášter a teologie.

Kniha vyšla ještě před dnes již legendárním kázáním prof. Petra Piťhy v katedrále sv. Václava, Víta a Vojtěcha, k němuž se, až na jednu výjimku, přihlásil celý český a moravský katolický biskupský sbor. Je zasazena do katolického prostředí, které si s mezináboženským dialogem (vyjma židovství) neví rady a je k němu veskrze apatické, lhostejné. Těch několik málo křesťanských teologů, kteří se tématem zabývají, nemají tam, kde je to nejvíc potřeba – a tedy v katolické církvi – vůbec žádné možnosti, jak ovlivňovat podobu institucionálního mezináboženského spolužití. Čtete-li knihu Denisy Červenkové, říkáte si, že právě takhle by měl vypadat základní rámec katolického přemýšlení o kultuře, kulturách, o kulturních vzorcích, symbolech, náboženstvích a vírách. Jestli k němu přítomný titul zavdá podnět, netuším. Byla by ale škoda, aby kniha zůstala pouze v akademickém prostředí. Potřebuje, aby se o ní vědělo, a potřebuje, aby se o ni v tomto smyslu také někdo postaral.

Denisa Červenková: Etika mezikulturního a mezináboženského dialogu, Praha, Karolinum 2018, 156 s.

Vytisknout