Západ, či Východ? | Ladislav Pokorný

Jednou z nejfrekventovanějších otázek našeho celonárodního diskurzu je od nejstarších dob naší národní existence to, zda patříme či chceme patřit spíše na Západ, či na Východ. V tomto příspěvku chci ukázat na problémy spojené již se samotnou formulací této tak často kladené otázky.

Především se mi zdá, že sama tato otázka, alespoň tak, jak ji dnes chápeme, tedy jako otázku národní identity, má v sobě jistou dávku absurdity. Jako by o odpovědi na problém, který je ovocem mnohasetletého kulturního, ekonomického a politického vývoje, mohlo rozhodnout jakési celonárodní referendum nás, kteří tu žijeme dnes. Ale tak to přece není! V současné debatě na toto téma nejde zdaleka o to, jak to skutečně bylo v těch či oněch fázích našich dějin, ale spíš o to, co by mělo či nemělo být naším programem do budoucna. Pojmy „západ“ a „východ“ zde slouží jen jako jisté (zkratkovité) slogany, jejichž smysl je však třeba pokusit se nejprve hlouběji analyzovat a objasnit.

Pro naše dávné velkomoravské a přemyslovské předky měl tento spor význam především kulturně náboženský. Šlo o to, k jakému typu křesťanství se donedávna pohanské obyvatelstvo našich zemí přikloní, zda k západnímu, či východnímu.

Při rozhodování tehdejších panovníků nešlo příliš o zásadní či dokonce věroučné otázky, spíše o důvody veskrze pragmatické. Výsledek je znám a tvoří základ přetrvávající cyrilometodějské tradice, byť její staroslověnská podoba bohoslužeb byla záhy opuštěna a Metodějovi žáci ze země vyhnáni. Zvítězilo tedy západní křesťanství a latinská liturgie. Pro další staletí naší národní existence mělo zásadní význam tu volnější, tu tužší začlenění našich zemí do Svaté říše římské, která byla ve středověku chápána jako pokračování starověkého (západo) římského impéria. V tomto smyslu byly tedy naše země součástí „Západu“, přitom je však třeba mít na paměti, že typicky západoevropské státy Francie a Anglie již od potomků Karla Velikého nikdy členy této říše nebyly; lze se tedy oprávněně tázat, zda římskou říši (později s dodatkem „národa německého“) lze považovat za fenomén autenticky „západní“. Nástupnickým státem po římské říši bylo od roku 1806 císařství rakouské (později rakousko-uherské), sahající od Bukoviny a Haliče na východě až po severní Itálii, multikulturní soustátí, které lze těžko považovat za typicky „západní“, ať už v geografickém, kulturním, či politickém smyslu; tím méně pak novodobou německou říši s jejím etnicko-jazykovým až rasovým pojetím národa. Na druhé straně zde v 19. století vzniklo (jako reakce na germanizaci) slavjanofilské nadšení našich obrozenců, požadujících se opřít o ruské „dubisko“, které ovšem po hlubším poznání tamních poměrů brzy vyprchalo, i když jistým způsobem (například v osobě Karla Kramáře) přetrvalo až do vzniku samostatné republiky. Skutečný obrat k západoevropské demokracii Francie a Anglie a ovšem také Spojených států přineslo až dílo T. G. Masaryka, který ovšem věnoval značné úsilí též studiu Ruska a jeho problémů. Nečinil tak ale ve jménu zjednodušujícího schématu „Západ, či Východ“, nýbrž s hlubokým smyslem pro hlavní rysy ruské kultury a ruského myšlení, jak se po staletí vyvíjely. Nelze se tu nezmínit také o útočném spisu Emanuela Rádla Západ a Východ, pro něhož ovšem „Východ“ neznamenalo ruské, nýbrž východoasijské kvietistické myšlení na rozdíl od aktivistického „Západu“.

Je tedy zřejmé, že protiklad „Východu“ a „Západu“ znamenal v každé době a pro toho či onoho myslitele něco dost odlišného.

A jak je to dnes? Od 20. století podnes se pod tímto heslem rozumí převážně politická orientace. První republika se pod vlivem Masaryka a Beneše orientovala výrazně na Západ, tj. především na Francii a Velkou Británii. Této až nekritické orientaci učinila konec mnichovská dohoda, chápaná u nás jako zrada. Proto už během druhé světové války sílí v zahraničním i domácím odboji orientace na Východ, tj. na Sovětský svaz, završená spojeneckou smlouvou z r. 1943. Nadšení pro SSSR vrcholilo poté, když naše země byla nezpochybnitelně osvobozena především sovětskou armádou. Tato skutečnost mimo jiné vyvolala též stoupající důvěru ke komunistické straně, která vyvrcholila jejím totálním převzetím moci ve státě v r. 1948. Ani potom, bez ohledu na vykonstruované politické procesy padesátých let, se vztah většiny národa k SSSR příliš neoslabil; naopak odsouzení „kultu osobnosti“ N. S. Chruščovem v r. 1956 bylo naší veřejnosti přijato jako nadějný začátek nové éry. Tento vývoj dostal smrtelnou ránu sovětskou invazí v roce 1968. V ulicích se objevily nápisy jako „otěc osvoboditěl – syn zachvatčik“. Od té doby se naše naděje na lepší budoucnost obracejí opět na Západ, konkrétně ke Spojeným státům (i když brzy vešlo ve známost, že ty neučinily prakticky nic, čím by suverénnímu zásahu v sovětské sféře vlivu zabránily). Gorbačovova „perestrojka“ byla u nás sice přijata se sympatiemi, málokdo však očekával, že ve svých důsledcích povede k úplnému rozpadu celého sovětského bloku, spíš se spekulovalo o pomalé demokratizaci jednotlivých zemí v důsledku uvolnění mezinárodního napětí. Ani dokumenty Charty 77 odklon od orientace na Sovětský svaz nepředpokládaly. Bleskurychlý rozpad sovětského impéria šokoval všechny a byl záhy zjednodušeně interpretován jako „vítězství Západu ve studené válce“. Na místě bloku „socialistických“ států tu náhle vznikla skupina států, obnovujících kapitalistické společenské zřízení s heslem „návrat do Evropy“, vrcholící ve vstupu (či aspoň v úsilí o vstup) těchto zemí do aliance NATO a posléze do Evropské unie. Mimo ovšem zůstalo nové, tentokrát již kapitalistické, autoritativně řízené Rusko. Pro naše současníky znamená orientace na Západ především demokratickou formu vlády a vymezení vůči jejím autoritativním podobám. Je ovšem zavádějící, jsou-li někteří naši politici, kteří usilují o jistý stupeň spolupráce s autoritativními režimy, obviňováni ze zrady demokracie a národních zájmů – vždyť i řada západních státníků si tak počíná.

Přestaňme tedy s neustálým omíláním sloganu „Západ, či Východ“ a soustřeďme se na to, co to v jednotlivých případech znamená. Pro naši národní existenci je toto dilema nepodstatné – nemáme zapotřebí pořád někoho napodobovat! Buďme pevně zakotveni v české kotlině a kultivujme své dobré vlastnosti, kterých není málo.

Vytisknout