Zamyšlení na téma: Jaké hodnoty nám chybí? | Libor Prudký

Co všechno hodnoty mohou být?

O hodnotách je možné pojednávat z mnoha hledisek. Například skrze různé vědní disciplíny. Nebo podle toho, zda jde o hodnoty přijaté či žádoucí. Nebo dokonce i podle tradice – „tradiční hodnoty naší kultury a civilizace“ jsou často štít či kopí v diskusích i ve sporech. Ba dokonce mezinárodních či globálních. Ale také, zda jde o hodnoty dobré, či špatné. I když se s pojmem hodnota obvykle pojí cosi vzácného, důležitého až vznešeného. Zvláště když se pojednává o „hodnotách této doby“, „krizi hodnot“, „výchově k hodnotám“, „národních hodnotách“, „ohrožení našich hodnot“ atd.

Ale hodnoty pro jednoho vznešené jsou pro jiného pokleslé. Jako hodnota může sloužit vlastně cokoliv. Asi nejpříhodněji to vyjádřil Jan Sokol, když poznamenal: „Víme, že něco takového jako obsahy kultur, aktivit a prožívání existují; nevíme sice přesněji, co to je, avšak používáme pro to označení ‚hodnoty‘“. G. Hofstede, jeden z velkých současných badatelů v sociálním zkoumání hodnot, uvádí, že zaznamenal asi 180 vymezení hodnot. (On sám chápe hodnoty jako „software lidské mysli“.)

Platí však, že hodnoty jsou vždy součástí každého poznávání a hodnocení. A vždycky se tvoří a vyvíjejí v interakcích, jako výsledek sociálního vztahu. Nevznikají jako „dar z věčnosti“ ani jako „dar druhu“. I když tvorba vlastního hodnotového základu (struktury) je zřejmě jeden z atributů antropologické podstaty.

S pojmem hodnota je nicméně spojeno tolik hledisek, podob, rozměrů a trendů, že hledat „nominální“ vymezení hodnot nedává smysl. Je však možné zabývat se funkcemi, které hodnoty utvářejí. Pokusil jsem se takové funkce shromáždit a vzešel z toho následující přehled:

a) hodnoty jako stavební kámen kultury (a její kontinuity)

b) hodnoty jako obsah sociálních fenoménů a vztahů

c) hodnoty jako zdroj sdílení a soudržnosti

d) hodnoty jako identifikátor skupiny či etnika

e) hodnoty jako aspekt duchovní existence

f) hodnoty jako atribut morálky

g) hodnoty jako definiční znak osobnosti

h) hodnoty jako zdroj motivací

Jak je z výčtu patrno, jsou hodnoty rozpoznatelné v různých úrovních a míře obecnosti. Z hlediska jednotlivce jsou spojeny s prolínáním poznávání a hodnocení: Pro hodnocení jsou hodnoty východisko a zdroj. Poznávat bez hodnocení není schůdné, hodnotit bez poznávání však také ne. Hodnoty jednotlivce se vyvíjejí s rozvojem jeho osobnosti a jsou autoři (např. V. J. Drapela: Přehled teorií osobnosti, Praha, Portál 1997 – s odkazem na autory jako např. Maslow, Fromm, Erikson), kteří chápou samu osobnost jako „svébytného nositele hodnot“ či osobnost vymezenou právě svébytnou hodnotovou strukturou, kterou jedinec přijal a užívá a rozvíjí. V každém případě je proces přijímání a odmítání nabídky hodnot z vnějšku i z geneticky či jinak biologicky daných dispozic podstatou socializačního procesu jedince, respektive podstatou utváření jeho osobnosti.

Rovněž na skupinu, třeba na rodinu, lze nahlížet jako na svérázný hodnotový subjekt. Svérázný právě tím, že si během své existence utváří pro sebe specifické postupy hodnocení a poznávání, z nichž posléze „rozkvétá“ pro ni příznačná hodnotová struktura. A ta pak nabývá i ve skupině ony funkce, které jsme zmínili výše. Jde přirozeně o složité procesy, v nichž se promítají, rostou a někdy i mizí předchozí individuální hodnotové struktury. Podobně, z hlediska vzniku, je to i ve větších skupinách či dokonce ve skupinách etnik, národů, států, společenství států a kultur, civilizací. Samozřejmě nikoli z hlediska obsahů. Ty jsou hluboce rozdílné a diferencované. Na druhé straně ale platí, že dost dobře nelze se vymanit z prolínání hodnotových struktur mezi různými skupinami, k nimž jedinec přináleží, dokonce ani mezi různými kulturami, v nichž se usazuje. A současně se nelze vymanit ani z jejich vlivu.

K obecnému úvodu je třeba ještě dodat, že hodnoty mají velký význam pro hodnocení a poznávání, tedy i pro podobu interakcí a komunikace mezi lidmi (i se sebou samotným!), a jejich usazování je zdrojem jistoty a bezpečí. Na příkladu osobnosti jako svérázného celku přijatých hodnot je dobře vidět, že přijaté hodnoty mají vysokou rezistenci vůči změnám: hodnotově určená osobnost by se skrze výměnu přijaté hodnotové struktury nakonec musela stát někým jiným, než byla doposud. Muselo by vlastně dojít k resocializaci. A ta bývá hodně vzácná. Objevuje se spíše ve vztahu ke kruté změně podmínek, v nichž se osobnost ocitá, a je jen v lehkém vztahu k přímému rozhodování dospělých jedinců.

Vysoká rezistence přijatých hodnot je ovšem příznačná pro nejrůznější sociální subjekty. A u sociálních subjektů dlouhodobě ovlivňovaných určitou nabídkou hodnot to platí zvlášť.

Celosvětové výzkumy hodnotových struktur, původně spojené se jménem R. Ingleharta (už od doby vydání jeho základní publikace The Silent Revolution: Changing Values and Political Styles among Western Publics, Princeton University Press 1977), ústí v dlouhodobém sledování do tvorby „hodnotových map světa“. Podle nich je základním diferenciačním hlediskem kombinace dlouhodobě působících náboženských konfesí a síly ideologicky záměrného vedení států. Je třeba připomenout, že jako základní indikátory slouží Inglehartovi diference na materialistické či postmaterialistické hodnoty, s dalšími doplňujícími indikacemi, které jsou vázány právě k míře religiozity a tendencí ke změnám. To vše zjišťováno prostřednictvím jednoduchých, avšak dlouhodobě ověřovaných postupů pro sběr dat.

Hodnoty dobré a špatné

Při dlouholetém studiu a zájmu o hodnoty jsem se původně snažil co nejvíc vyhýbat hodnoticím hlediskům. Teprve po dlouhé době jsem pochopil, že nelze dost dobře hodnoty poznávat, aniž bychom se pokusili právě o jejich hodnocení. Možná právě toto je klíčová otázka pro věcný přístup k poznávání a porozumění hodnotám – uvědomit si, že každý subjekt pracující s hodnotami je zároveň používá a rozvíjí jako nástroj poznávání, hodnocení, avšak také jako nástroj rozvoje hodnoticích kritérií, tedy i jako zdroj hodnocení.

Jenže u hodnot uznávaných a respektovaných v dané společnosti je to trochu jinak. Tam jde často o deriváty ideologií či celkového hodnotového směřování, převažujícího ve společnosti v daném prostoru a času, včetně dlouhodobých historických vlivů a působení.

Pro specifikaci takových východisek se nabízejí nejrůznější varianty. Za života této republiky jich bylo už tolik, že je skoro projevem zoufalství vracet se k minulým. Protože konec konců se žádná vlastně neosvědčila jako zdroj hodnot dobrých. Tedy jako zdroj hodnot prospěšných pro rozvoj společnosti spolu (či na základě, či ruku v ruce) s rozvojem osobnostních dispozic a šancí pro pokud možno co nejvíce jejích členů.

Nabízím přístup, ke kterému jsem zatím dospěl, který však, pokud vím, není u nás příliš známý a není ani respektován. Možná i proto má smysl o něm pojednat.

Jde o přístup, opřený o platnost a respektování tzv. Böckenfördeho paradoxu.

Ernst-Wolfgang Böckenförde byl předseda německého ústavního soudu. V roce 1976 publikoval knihu Staat, Geselschaft, Freiheit, Frankfurt, Suhrkamp 1976, v níž onen paradox právě vyložil. Ve zjednodušené podobě je to možné následovně:

Demokracie a tržní hospodářství se zakládají na podmínkách, které však samy nemohou garantovat. Liberální sekulární stát žije z podmínek, které mu nejsou samy o sobě zárukou, které nejsou schopny garantovat samy sebe. Pokud se nevytvoří podmínky, které vedou k rozvoji pevných sociálních vazeb, pokud nedojde k rozvoji podmínek pro možnost sebereflexe, má to nutně za následek i likvidaci demokracie a trhu.

Jinak řečeno: Když se mechanismy ekonomické svobody a demokracie (politické svobody) chápou jako samospasitelné, zakládá to cestu k likvidaci jich samotných. Z toho vyplývá, že založit možnosti fungování a rozvoje ekonomických a politických svobod na existenci společnosti, v níž převažuje anomie, tedy nezakořeněnost a neschopnost sebereflexe, není možné. Paradox spočívá v tom, že tyto svobody nelze udržovat a rozvíjet, když se o ně mají starat nesvobodní lidé. A protože svoboda skutečně tvoří základ současné společnosti, pak společnost, která neusiluje o neanomickou existenci svých jedinců, postupně sama sebe likviduje. V každém případě nenabízí pro své členy, a už vůbec ne pro přicházející z jiných kultur, nic podstatného. Neanomický člověk představuje základ pro zachování a rozvoj svobod. Narůstající anomie pak působí jako jejich postupná či dokonce náhlá likvidace.

Tento paradox upřesnil R. Dahrendorf, když napsal: „Politická demokracie a tržní hospodářství jsou studené projekty. Představují brilantní a po právu vysoce ceněné vynálezy. Domovem člověku ale nejsou; nedávají lidem ani identitu ani pocit přináležitosti… Zdá se, že mechanismy otevřené společnosti se nedají uchovat, aniž lidé zároveň vědí, kam patří. Demokracie a anomie se špatně snášejí. Anomie nakonec svobodu ničí, byť i jen proto, že její morální vakuum láká falešné bohy a zlé proroky.“ (R. Dahrendorf: Svoboda a sociální vazby. (Poznámky ke struktuře argumentace). In: Michalski, K. (ed.) Liberální společnost. Filosofia, Praha 1994, str. 9–16.)

Za těchto okolností lze hodnoty, které podporují anomii, chápat jako hodnoty špatné. A naopak hodnoty anomii bránící jako hodnoty dobré.

To ale není problém „jen“ společnosti v této zemi, nýbrž v řadě společenství na celém světě. V praktickém životě je posilování špatných hodnot vázáno mj. na hluboce a široce rozšířenou představu, že do společenských témat nemá občan co mluvit. Že se to děje mimo něho a mimo jeho faktické potřeby, zájmy a představy o smysluplné existenci. Od toho je už jen malý krok k „řešení“, které představuje pro demokracii vůbec největší nebezpečí – „předat“ rozhodovací pravomoc do rukou falešných spasitelů. Klasická věta: „Nechte to na mně! Já vám garantuji, že to bude pro vás nejlepší!“ je toho důkaz. A slyšíme ji od nejrůznějších autokratů i v demokratických společnostech (od USA až po Maďarsko) a samozřejmě od diktátorů po celém světě. A je charakteristické, že se k této notě tak dobře připojuje nota nacionalistická.

Co s tím? To napsal vzpomenutý R. Dahrendorf už v roce 1991 (Dahrendorf R.: Úvahy o revoluci v Evropě. Praha, ELK 1991). S omluvou, že říká takovou banalitu, napsal, že řešení spočívá v rozvoji občanské společnosti. Protože právě v ní se lidé učí neanomické existenci, smyslu, rozhodování a odpovědnosti za sebe sama. A jak si počínat ve společnostech, kde se mění politické a hodnotové základy? Právě na ně, tedy i na společnost českou, svým textem Dahrendorf míří; popsal tento jev právě velmi záhy po změnách ve východní Evropě: Úsilí o otevřenou společnost popsal jako jediné řešení. A poukázal také na základní podoby nezbytných změn hned po revolučním zvratu, demonstrovaných třemi nezbytnými etapami:

– Čas právníků (podle Dahrendorfa se jedná nejméně o šest měsíců. V tom čase se dá napsat nová ústava, právní základ nově utvářené společnosti.)

– Čas ekonomů a politiků (přinejmenším doba šesti let, v níž lze založit nové politické a ekonomické bariéry a pravidla, spojená s utvářením cest k otevřené společnosti – právě pro naplnění svobod ekonomických a politických).

– Čas občanů (doba, za níž lze dosáhnout změny k hodnotám příznačným pro svobodné občany tak, aby byly stěžejním obsahem života společnosti. Dahrendorf se přiblížil dávnému odhadu T. G. Masaryka, který tuto část změn ohraničil minimálně 60 roky.)

A co tedy v této společnosti?

Kdesi jsme to popletli. Protože v této zemi neplatilo a dosud vlastně neplatí, že by všechny tři postupy byly naplňovány. Mimo mnoho dalších důkazů: Vzpomínáte si, že výraz „občanská společnost“ nesměl být v žádném z dokumentů vedoucí politické síly po roce 1992 ani zmíněn? Rozvoj občanské společnosti by totiž, podle představ šéfa ODS, bránil ve vládnutí a v ekonomické transformaci podle českého výkladu neoliberálních pravidel.

A dosud se často setkáváme s tvrzením „odpovědných“, že stát si nemůže dovolit vydávat na podporu občanských aktivit tolik peněz, když tyto aktivity nemůže kontrolovat a jejich výsledky skoro vůbec nejde spočítat! (Zase jde o jednu z důležitých tezí současných „správných“ východisek – co není počitatelné, vlastně neexistuje nebo to není třeba brát v úvahu.)

Výsledky? Odtržení obyvatel od obce, od občanství, ale i od státu, od politiky, od rozvoje svobody, tedy i od rozvoje sebe sama. Pocit, že o občana nikdo nestojí, že nikoho nezajímá. Okořeněna českými zkušenostmi a reáliemi je pravděpodobně anomie základní problém současné společnosti. Kombinace anomie a neznalosti žití ve svobodě jsou erbovní charakteristiky života této společnosti; překážky otevírání společnosti se v krajní podobě stávají základem její likvidace. Stav bezdomoví, stav bez kořenů, a tudíž i bez perspektiv, stav vlastně beze smyslu, bez schopnosti sebereflexe. Tak rozumím anomii. I když jsme se nikdy tak dobře neměli. I když jsou jistoty značné. Útěk k „falešným prorokům“ (abych zase citoval R. Dahrendorfa), tedy k těm, kteří slibují, že to „za nás zvládnou“, má vysvětlení – polovina lidí chodících k volbám dá svůj hlas právě takovým, kteří to za ně „odmakají“. Nejde o to, že by byli proti, či pro. Jde o to, že se cítí ztraceni. Anomičtí…

Co s tím?

Především: být si vědomi situace. Jedná se o kritickou reflexi ve všech úrovních poznávání, učení, rozhodování, chování. Včetně chyb a falešných zákrut na dosavadní cestě po roce 1989, zvláště těch, které nás přímo vracejí do komunistické minulosti, k postupům, hodnotám a principům, které byly vlastní „reálsocialismu“. (Kdo že se to stal vítězem po změnách v listopadu 1989? Hlavně ti, kteří vždy považovali to, co je prospěšné jim, za správné, za dobré, za nejlepší… Čili „věční pragmatici“. A nevítězí znovu?)

Respektovat, že se svobodě musíme učit. Znovu připomenu Jana Sokola: „Rodíme se s dispozicí ke svobodě. Nerodíme se svobodní. Když se nenaučíme svobodě, nedosáhneme na ni. Znamená to v plném rozsahu si přiznat, že jsme sociální bytosti.“

To ale nestačí: principy svobody je nezbytné naplňovat a uplatňovat. Určitě mezi nimi nebudou chybět následující:

– Princip diferenciace: vytvářet mnohost šancí pro každé rozhodování.

– Princip vzdělanosti: výchova a vzdělávání ke schopnosti vybrat z nabídek šancí.

– Princip rovnosti: rovnost přístupu k šancím – aby pro možnost vybrat nebyla jiná překážka než vlastní nedostatečnost. (Nejde o rovnost startovací čáry, té nelze dosáhnout.)

– Princip odpovědnosti: za rozhodnutí je třeba převzít odpovědnost. (Tento princip je nejčastěji zapomenut. Naopak: odpovědnost a svoboda se chápou často jako protiklady.)

– Princip solidarity: Výběrem z nabízených šancí jsme zmenšili možnosti výběru pro ostatní, proto je nutné takový úbytek nahradit. Vytváření nových šancí je tudíž součástí svobodného rozhodování.

Těmto principům je třeba se učit pořád a všude. Že se to nikdy nepodařilo a zřejmě ani plně nepodaří? Podstatné je o takové principy usilovat. Trvale, soustavně a cíleně.

„Princip odpovědnosti“ (Das Prinzip Verantwortung) je také název známé knihy německého filosofa židovského půdou Hanse Jonase (původní německé vydání je z r. 1979). Hans Jonas (10. května 1903 Mönchengladbach – 5. února 1993 New York) se proslavil hlavně jako myslitel lidské odpovědnosti za společnost a svět.

Stručné shrnutí tohoto principu do jedné věty by mohlo znít takto: „Jednej tak, aby účinky tvého jednání byly slučitelné s pokračováním vpravdě lidského života na Zemi.“ (H. Jonas, Princip odpovědnosti. Praha, Oikúmené 1997, str. 35.)

Vytisknout