Začíná druhý život filosofa Ladislava Hejdánka | Jan Payne

Ke skonu Ladislava Hejdánka se v médiích objevila spousta různých nekrologů a v nich různí přátelé či následovníci líčí osobní i obecně známé vzpomínky. To je jistě nutné pro ty, kdo tuto výjimečnou osobnost české filosofie neznali. Těžiště oněch vzpomínek spočívá v životopise a jen občas se někdo dotkl Hejdánkova filosofického směřování. Napadá mě ovšem v této souvislosti ptát se, co by o těchto chválách soudil Láďa samotný.

Znal jsem ho hodně dlouho. Vlastně měl náš vzájemný vztah svůj základ již o generaci dřív, totiž ještě před mým narozením. Zatímco moje matka znala Láďu z evangelické mládeže, můj otec byl v oddílu YMCA jeho vedoucím. Chodil jsem k němu do bytu na semináře dávno předtím, než převzal agendu Julia Tomina, a rozšířil tak okruh frekventantů o další zájemce. Mimochodem díky tomu jsem se seznámil i se svou ženou Lenkou, a Láďa byl tudíž i tímto způsobem pro mě osudový. Posléze jsem k němu domů dost často chodíval a trávil s ním mnoho hodin osobních diskusí o filosofii i politice či o všem možném dalším. Po „revoluci“ mi doporučil studovat i formálně filosofii na filosofické fakultě a byl při mé obhajobě diplomky; disertaci jsem též obhájil pod jeho vedením. A rád vzpomínám na poslední návštěvu u něho před pár měsíci: Na rozdíl od způsobu vyjadřování, jaký mu byl dříve vlastní, byl tentokrát vysloveně laskavý. Na to nikdo z nás nebyl zvyklý. Pak jsem měl kvůli epidemii a jeho zdravotním stavu již trochu obavy a od další zamýšlené návštěvy jsem již upustil.

Pochopitelně jsem též hodně a důkladně četl jeho práce a snažil jsem se pochopit to, co sděloval nám všem. Ne vždycky bylo snadno pochopitelné to, co od svých žáků vyžadoval: totiž základní obrat ve způsobu myšlení k myšlení filosofickému. Filosofování bylo jeho přirozeností natolik, nakolik o přirozenost vůbec může jít, a z toho vyplývala i celá řada jeho povahových vlastností. Kromě jeho úžasného vzepětí k pravdě to byl mimořádný smysl pro humor v podobě ironie k sobě samému. Již jsem naznačil určitou jeho tvrdost k druhým, ale tu daleko překonala tvrdost k sobě samému. Když začal sebe sama ironicky shazovat, vysmívat se svému údělu, dokázal být mimořádně vtipný. Dovoluji si tvrdit, že úplně stejně by byl uštěpačný k současným oslavným vyjádřením a komentoval by je: O mě přece nejde. Jde o to, co bude, čili co událost předá událostem dalším.

Co vlastně chtěl předat nám všem? Kam se vůbec ubíral? Představuji si nyní jeho možnou přednášku k vlastní smrti a k tomu, co by bylo její hlavní myšlenkou. Hned na začátku by asi zdůraznil: Přestaňte se tolik zabývat minulostí – minulost má význam jen tak, že slouží budoucnosti a že budoucnost si něco z ní přivlastní. Zbytek je více či méně bezcenný. Ovšem právě tato myšlenka je hlavní Láďův odkaz nám, totiž přestat ulpívat na zašlých časech a obrátit se či „vyklonit“ s nadějí a vírou k budoucnosti. Budoucnost ovšem zdaleka není prázdný prostor, vhodný k naplnění čímkoliv podle našich vrtochů; takové pojetí je jen výraz naší hlouposti. Onoho předsudku je třeba se zbavit a začít budoucnost zkoumat. Ovšem věda toho při vší úctě k vědeckému poznání schopna není. Na to potřebujeme úplně jiný obor.

Základem nechť je to, že do budoucnosti se promítají zájmy každého našeho bližního, a s těmito namnoze zcela různými zájmy musíme počítat, přičemž takových zájmů je tolik, kolik je lidí na Zemi. Ale to není všechno. Mínění každého je rozštěpeno do třech sektorů – co budou dělat, co chtějí dělat a co mají dělat. Stačí vzít jen těch pár lidí v bezprostředním okolí a k tomu přidat svoje vlastní tápání nad tím, co budu, chci a mám dělat já. Již tím vzniká spletitý filigrán rozmanitých střetů a je těžké v tom všem najít řád.

Do toho by Láďa jistě připomněl něco, co pro něj bylo zásadní, totiž že čas od času přicházejí určité osobní výzvy a že těmto výzvám je třeba předně rozumět a pak je i vzít vážně. Takovou vstřícnost k výzvám nacházel Láďa zejména u biblických proroků a měl za to, že od nich je třeba se učit. Vlastně pro něho bylo i svým způsobem vedlejší, kdo je autor těchto výzev: Výzvu z hořícího keře neuměl Mojžíš zprvu ani identifikovat a jejího původce identifikoval teprve dodatečně coby toho, koho ctili Abrahám, Izák a Jákob dávno před ním. Tuto práci totiž vykonává až reflexe víry a víra samotná bez předmětu zůstává vlastním zdrojem.

Všechno tudíž vzchází z budoucnosti a budoucnost je přímo těhotná veškerým děním. Přesto nám povaha budoucnosti stále uniká. Je ovšem třeba v této souvislosti podotknout, že budoucnost je dvojí, ryzí a zdánlivá, a že přes vzájemné provázání obou mezi nimi zeje hluboká propast. Rozdíl je mezi nimi v tom, že ona zdánlivá namnoze v očích lidí předstírá svrchovanost nade vším. Její předstírání spočívá v tom, že nabízí něco, co přímo vyvěrá z minulosti a co se na základě minulosti dá i předjímat.

Například příští sobota je dána sedmým dnem od soboty poslední a ta stejně tak tisíce roků zpátky. Vypočítat se tudíž dala již dávno, a i všechny další se dají určit předem stejně tak. Tím spíš to platí o přírodních dějích a přírodní vědy na pravidelnosti přímo stojí: V povaze vědy je totiž reprodukovatelnost čili možnost opakovat cokoliv kdykoliv se stejným výsledkem. Vyjádřeno jinak – jeden a potažmo jedinečný případ pro vědu žádným případem není. Na tom spočívá naše předmětné uvažování. Navzdory tomu, že se této předmětnosti vzdát nesmíme, musíme začít rozvíjet i jiný rozměr zkušenosti.

Zkušenost s ryzí budoucností se od té zdánlivé hluboce liší. Žádným způsobem se totiž vypočítat předem nedá. Týká se toho, co se stane jen jednou (efapax) či alespoň poprvé. Podruhé a potažmo zas a zas to samé znamená již úpadek. Příkladem nechť je něco, co Láďa rád připomínal: Napodobit Abrahama vyžaduje dělat něco úplně jiného než on. Klíčová na osudu Abrahama je totiž jeho iniciační role v dějinách. Takový moment se vesměs pokládá za náhodu a náhodu by leckdo úplně potlačil, ovšem tím by se vzdal daleko cennější bezprostřední zkušeností s ryzí budoucností.

Budoucnosti je třeba se otevřít, a nikoliv děsit se jí; ač ta probouzí úzkost a úzkost se vesměs špatně snáší, přetavit ji do podoby přijatelnějšího strachu z něčeho a uchýlit se k němu je svým způsobem zrada. Poukázal na to již Søren Kierkegaard a jeho úvahu beze zbytku převzal i Láďa: Kladl totiž důraz na autenticitu a na to, co z ní vyplývá: odvaha a statečnost ve vlastních postojích. Naplnil tento povýtce sokratovský úkol v mnoha svých činech – právě díky otevřenosti k ryzí budoucnosti dokázal rozvinout filosofování úplně jiné povahy. Požadoval vesměs filosofování pro příští generace – říkat to, co lidé chtějí slyšet, a psát to, co lidé chtějí číst, není podle něj filosofa hodno. Skutečný filosof nesmí oslovovat pouze své vrstevníky.

Tyto myšlenky mě oslovily i v souvislosti s mým neurologickým vzděláním v tom, že vůdčí a zároveň i mimořádně rozvinutá část lidského mozku je určena právě k adaptaci, tedy k tomu, aby se každý jedinec s ryzí budoucností vyrovnával. Ostatně s takovou budoucností je nakonec spjata i svoboda: svobodu jiné lidské i Boží bytosti lze totiž ctít pouze tímto způsobem. Zradou a pohrdáním druhým je očekávat očekávané i očekávání čehokoliv se vzdát; oba postoje jsou postojem ke strojům i věcem vůbec. Východiskem je pouze vydat se cestou očekávání překvapení s tím, že tento zvláštní paradox je brána do ryzí budoucnosti; budoucnost se jinak prostě vytratí.

Takto Láďa vykročil a k podobnému vykročení celým svým životem vybízí i nás. Tím začíná druhý života Ladislava Hejdánka.

Autor je neurolog, filosof a etik.

Vytisknout