Za dobrou věc bojovali špatně (Několik poznámek k roku 1618) | Ladislav Pokorný

Věta v nadpise, adresovaná povstalým českým stavům, je přičítána kterémusi nizozemskému státníkovi 17. století, jehož země na rozdíl od českého království bojovala s nadvládou Habsburků úspěšně a po téměř osmdesát let i vítězně. Tato slova, posuzovaná s odstupem 400 let, musíme i dnes plně potvrdit.

Špatných východisek českého stavovského povstání i fatálních chyb v jeho průběhu bylo hned několik. Předně si nejsem jist, zda iniciátoři povstání proti legálně vládnoucí habsburské dynastii si byli plně vědomi nové situace v Evropě, charakterizované narůstajícím střetem mezi koncepcí stavovského státu, typickou pro předcházející dvě staletí, a nastupujícím panovnickým absolutismem, jak se uplatňoval zejména ve Španělsku a Francii, tedy státech převážně katolických, ale částečně i v protestantské Británii. (O politicko-ekonomických příčinách této změněné situace nebudeme v tuto chvíli uvažovat.) Vnějším projevem tohoto střetu byl v našich zemích boj o náboženskou svobodu, nastolenou úspěšným zápasem našich evangelických stavů za unikátní dokument Rudolfův Majestát z roku 1609. Ale vlastní důvod k povstání nebyl jen náboženský. Zavření či zbourání dvou evangelických kostelů katolickou vrchností bylo sice záminkou pro boj proti „španělské straně“, povstání samotné mělo však daleko závažnější cíl – absolutní moc habsburského panovníka, přičemž v meritu věci – náboženské svobodě – nebylo vlastně zatím důvodu k obavám; jak Matyáš, tak i jeho následník Ferdinand Štýrský se k dodržování náboženské svobody, jakkoliv neradi, zavázali. Nemůžeme se proto zbavit podezření, že povstání bylo rozpoutáno velmi lehkomyslně, bez vědomí důsledků. To pochopil od počátku náš největší tehdejší státník, Karel starší ze Žerotína, který se od povstání distancoval.

Další hrubou politickou chybou povstalých stavů bylo naivní očekávání, pokud šlo o případné spojence. Jedinými skutečnými spojenci mohly a do jisté míry také byly nizozemské stavy, které přispěly alespoň finančně; jinak však měly svých starostí dost. Potenciálním spojencem byl nesporně saský kurfiřt Jan Jiří, luterán a soused českých zemí, který projevil zájem stát se po sesazení Habsburků českým králem. Jeho nezvolení, prosazené zejména politiky Jednoty bratrské, považuji za největší praktickou politickou chybu, stejně tak jako naopak zvolení kalvinisty Fridricha Falckého. Očekávání, že tím automaticky získáme podporu německé protestantské Unie a zejména tchána nového krále, anglického krále Jakuba, se ukázalo jako naivní a neznalé poměrů jak v Německu, tak v Anglii. S tradičně protihabsburskou, ovšem katolickou Francií nebylo vůbec jednáno. Jediným potenciálním spojencem byl tak sedmihradský vévoda Gabriel Bethlen; jeho podpora se však ukázala jako dost nespolehlivá.

Další chyby byly spáchány ve vlastním průběhu povstání, a to ve vojenských záležitostech. Stavovské vojsko, včetně velitelů, sestávalo ponejvíce z najatých žoldnéřů a po celou dobu zápasilo s nedostatkem financí, častým problémem bylo vyplacení žoldu. Zdá se, že povstalci nebyli připraveni ani ochotni sáhnout dost hluboko do svých kapes. Doporučení rakouského evangelíka hraběte Tschernembla ozbrojit jako za husitských válek obecný lid nebylo zřejmě vůbec vzato v úvahu. Za těchto okolností nebylo divu, že vojenský odpor povstalců v boji proti silné koalici císařských a německé katolické Ligy neměl příliš naděje na úspěch. Přesto nemusela být neblahá bitva na Bílé hoře osudovým koncem povstání. Zde selhali všichni; počínaje veliteli vojska a konče ničemným „zimním králem“. Všichni historici se shodují, že z čistě vojenského hlediska byla bělohorská bitva jen nevýznamnou bitkou; stále existovala možnost zavřít pražské hradby, pokračovat v boji a vyčkat příchodu dalších posil od Bethlena, které stály již na Labi. Ale způsob, jakým povstalci v čele s králem jedním okamžikem vše vzdali, ukazuje, jak lehkomyslně bylo povstání započato a celou dobu vedeno. Jako by šlo jen o drobnou neshodu s panovníkem, kterou lze snadno urovnat generálním pardonem, o nějž také vůdci povstání vzápětí požádali. To byl jejich poslední osudný omyl, na nějž doplatili nejen oni sami při staroměstské exekuci, nýbrž celá země. Letitý spor mezi stavovským státem a absolutistickou dynastií byl rozhodnut v její prospěch. Ani „obnovené zřízení zemské“ z roku 1627 stavům jejich bývalé postavení již nepřineslo. Zánik náboženské svobody byl jenom vedlejším důsledkem této porážky.

Při vzpomínání na neslavné české stavovské povstání se neubráníme myšlenkám na jistou analogii s událostmi daleko nedávnějšími, a to s pražským jarem 1968. I tu se výrazným způsobem projevily slabosti českého politického myšlení. Celý „obrodný proces“ byl zde zahájen sice jako v roce 1618 „shora“, ale přitom jaksi „spontánně“, bez toho, aby byly vzaty v úvahu a analyzovány všechny možné vnitřní a zejména vnější (mezinárodní) souvislosti a na základě toho stanoven postup. Jak bystře postřehl Petr Pithart v svém Osmašedesátém, bylo třeba se hned na počátku rozhodnout: buď hned dát nedvojsmyslně najevo, že výdobytky obrody budeme hájit „až do těch hrdel a statků“, tj. i vojensky, nebo proces od začátku regulovat tak, aby naše „spojence“ pokud možno neprovokoval. Neudělalo se ani jedno; provokovalo se čím dál tím víc, ale odhodlání k opravdovému boji chybělo, naivně se věřilo, že k násilí Sověti nesáhnou. A dopadlo to podobně jako v roce 1621. Nesvědčí to o nějaké chronické chybě v uvažování našich politických elit?

Autor je geofyzik, člen redakční rady Křesťanské revue.

Vytisknout