Z posledních večerů J. A. K. [Pavel Rejchrt]

(dva úryvky z fiktivního monologu Komenského)

Ďáblovy skutky mařil tiše a bez divadla Pán,
jen několika slovy,
legii démonů z jediné duše vyhnal
do stáda vepřů a s nimi do propasti!
Zato my vedli k nebi, není­-liž pravda,
celé zástupy, ale vypadá to, že pouze zdánlivě.

I ty, oslavovaný Luthere s bystrým Melanchtonem,
jste teutonské kmeny, propadlé nevyléčitelně Wotanovi,
vytáhli z babylonského zajetí hříchu
nakonec pouze na papíře, v subtilní dialektice
různě stíněných teologických inkoustů
i živě plastickým jazykem
„jak mluví – tak děls Martine – huba lidu“,
ano, vytáhli, snad z papežského chomoutu, to nepopiratelně,
ale kam?

A pro svůj případ jsem já, blázen,
já, Učitel národů, tak mě budou nazývat,
já, bysta na chodbách mizejících fakult,
chlouba vetešníkova,
v plné síle živ a ducha křídel orličích
chtěl polidšťovat svět katů a pacholků
„svobodně proudícím vzděláváním“,
ano, „omnia sponte fluant“
a rákosky a karcery jsem z lidstva
v naivním nadšení vytlačoval
„školou co hrou…“

Nic už ve slovu národ Bohu posvěceného nebude,
a proto ani žádoucího, aby to neumřelo a trvalo,
ničeho nebude než monster s maskami lidskosti:
Cesta, jež vede, děsím se říci, kam
a kvůli tomu zde v dálce a v exilu
v modlitbách ustavičných i s úpěním Ezechielovým
„zhynula čáka naše, jižť jest po nás“
a vyčerpán nedokončeným
a jak již vím i marným dílem
umírám,
abych tím spíš mohl vyznat a dosvědčit,
že po přejití ne už citelných vichřic hněvu Tvého
pro hříchy naše na nás uvaleného, ale něčeho
mnohem ještě horšího, totiž jejich,
ach ne, všech nás,
Ty, Pane víš – i  nicoty,
ne vláda naše se k nám navrátí,
ale Tvá milost, Tvá věčnost,
neb na čemkoli dalším
už pramálo záleží.

Vytisknout