Z liberálního anticírkevníka duchovním vůdcem národa | Jaromír Plíšek

Rétorika odkazující se na křesťanství, křesťanské hodnoty a církve je nepřehlédnutelnou součástí politiky dnešní maďarské vládnoucí strany Fidesz a jejího předsedy Viktora Orbána. A nejde ani zdaleka jen o rétoriku. Současné politické vedení umí k získávání vlivu skrze církve masivně využívat i finanční nástroje, a to jak na území Maďarska, tak i ve vztahu k maďarskojazyčným komunitám za jeho hranicemi.

V raných devadesátých letech se Fidesz (Fiatal demokrata szövetsége – Svaz mladých demokratů) profiloval jako síla přísně liberální a nenáboženská. Až cca do poloviny devadesátých let byl pověstný odmítáním jakékoli role církví v politice, finančních vazeb církví na stát atp. Proslul posměšnými poznámkami v parlamentu na adresu křesťanskodemokratických poslanců. Další běh času ale přinesl mnoho změn. Ve vedení Fideszu už dávno nepřevažují „mladí“ a čím dál větší otazník je i u slova „demokraté“. Politická orientace, co se týče vztahu k liberalismu a k církvím, se otočila o 180 %. Proč?

Nepřehlédnutelný vliv má jistě politický pragmatismus. Křesťanství je historicky vnímáno jako součást národní identity, která hraje v Maďarsku díky nestráveným historickým traumatům nepředstavitelně silnou roli. Sázka na obranu všeho maďarského je pro domácí politiky sázka na jistotu. Maďarsko sice nemá (na rozdíl třeba od Polska nebo Ruska a mnoha dalších zemí) jednu velkou „národní“ církev, k níž by se aspoň formálně hlásila většina obyvatelstva. Příslušnost k nějaké církvi či náboženské společnosti deklaruje jen necelých 55 % obyvatel Maďarska, a to 37,1 % k římskokatolické církvi, necelých 11,6 % k církvi reformované, 2,1 % k církvi luterské a zbylá asi 4 % k ostatním. Křesťanství je nicméně vnímáno jako důležité pro maďarský národ a jeho dějiny.

Od přijetí křesťanství zakladatelem Uherské říše Svatým Štěpánem na prahu 2. tisíciletí se v historickém národním vědomí odvíjí civilizační mise říše a jejího konstitutivního národa v karpatské kotlině. Maďaři jsou hrdí na roli křesťanských Uher při obraně středověké Evropy proti nájezdům Tatarů, Turků a dalších jinověrců. Pro politiky tak není těžké hledat v dnešní situaci historické paralely.

Z hlediska národní identity hraje mezi křesťanskými církvemi v Maďarsku stěžejní roli kalvínská reformace. Té totiž Maďaři zřejmě vděčí za zachování národního cítění a jazyka po prohrané bitvě u Moháče (1526), kdy se většina území tehdejších Uher octla pod nadvládou Turků. Reformace se uchytila a rozvinula zejména v Sedmihradsku, které sice také podléhalo Turkům, ale jen v míře, která (na rozdíl od centrálních Uher) zásadně neomezovala náboženskou svobodu. Kolébkou maďarské reformace bylo město Gyulafehérvár (Alba Iulia v dnešním Rumunsku).

I když se k Maďarské reformované církvi v dnešním Maďarsku hlásí jen necelých 12 % obyvatelstva, roli „národní církve“ sehrává kvůli historickým konotacím právě ona. Není tedy divu, že se Orbán orientoval na ni a že se mezi jejími faráři i členy sborů těší téměř bezvýhradné podpoře. Díky poměrně početným reformovaným sborům v sousedních zemích jde zároveň o jeden z účinných prostředků prosazování maďarského vlivu i za hranicemi, mj. prostřednictvím nepřehlédnutelných investic vlády do maďarskojazyčných církevních škol, školek atp.

Ohledně okolností a motivů Orbánova postupného přerodu z liberálního anticírkevníka v duchovního vůdce (cca v letech 1995–2005) existují různé interpretace. Orbán sám v „adventním rozhovoru“ z r. 2005 spojuje svoji konverzi mj. s vlivem manželky, pocházející z rodiny aktivních katolíků, s návratem k rodinné tradici (jako dítě byl pokřtěn v reformovaném sboru), s vnitřním myšlenkovým vývojem atp. Komentátoři ale zdůrazňují spíše vliv politické kalkulace, reformovaných křesťanů ve vlastní straně (Zoltán Balog, Zsolt Németh) aj. Ať tak, či onak, Orbán se dnes hlásí k církvi aktivně a zřejmě i autenticky (sám jsem se s ním několikrát setkal mezi účastníky pravidelných nedělních bohoslužeb a dokonce v kruhu při večeři Páně v jednom budínském reformovaném kostele nedaleko jeho bydliště). Příklon dnešního maďarského premiéra ke křesťanství a církvi bych si netroufl považovat za pouhou politickou pózu. Zároveň si ale u člověka s tak silnými politickými instinkty nedovedu představit, že by si významu církevního rozměru svého života pro politiku nebyl dobře vědom.

Jako českobratrský evangelík jsem se v době svého několikaletého působení v Budapešti cítil v místním sboru Maďarské reformované církve v mnoha ohledech prakticky „jako doma“. Jediným podstatným rozdílem byl právě jaksi samozřejmý důraz na propojení identity náboženské a národní, reflektované i v kázáních. Podpora národovecké politiky Fideszu se zejména v reformované církvi jeví jako cosi zcela samozřejmého.

Veřejné propojení politiky a církve může být pro obě strany z pohledu okamžitého užitku výhodné, z dlouhodobějšího měřítka je ale podle mého názoru pro zúčastněné i celou společnost jednoznačně nezdravé. Když některé církve působí jako spolehlivý distributor a zesilovač politiky, zaštíťující se tradičním křesťanstvím a jeho hodnotami, propletenými s hodnotami národními, a to i ve vztahu k mladé generaci, je to bez nadsázky alarmující. A od politiků je těžké čekat, že by se takové možnosti sami od sebe vzdali. Nezbývá tedy než apelovat na křesťany, aby ze zdrojů evangelia čerpali sílu se do takových situací nenechat vůbec vtáhnout, a když už se to stane, tak z nich ve svobodě a otevřenosti víry zase vybřednout. Perspektiva, že k takovému uvažování dospějí i všichni křesťané v Maďarsku, se zatím jeví bohužel jako velmi vzdálená.

Autor je člen sboru ČCE v Praze-Střešovicích, v letech 2006–2010 velvyslanec v Maďarsku.

Vytisknout