Vzpomínky na Ymku mezi lety 1938 a 1943 | Jan Šimsa

Slyšeli jsme o Ymce a Akademické Ymce v době první republiky. Byly to dvě rozdílné organizace i náplní své práce a spadaly pod různá mezinárodní ústředí, i když jejich práce se v Československu prolínala především v osobnostech jejich vůdců. Emanuel Rádl a J. L. Hromádka pracovali v obou, sekretář Jaroslav Šimsa od roku 1929 ve vydavatelském oddělení Ymky. V letech 1933–1938 jako sekretář AY a od roku 1938 opět v Ymce jako programový sekretář.

Pro údobí od mnichovského diktátu v září 1938 byly pro členy Y a AY rozhodující dvě věci: 1) Předchozí cílevědomá výchova k angažovanosti, odpovědnosti za život svůj a celé společnosti – to do Ymky přinesli američtí sekretáři. 2) Lidé, kteří vyrůstali pod vlivem Y si už před rokem 1938, ale i po něm neustále ujasňovali, ve jménu čeho je třeba se postavit do odboje proti nacistické moci a ideologii. Ne ve jménu českého nacionalismu, zachování českého národa, ale ve jménu lidskosti – humanity, jak ji formuloval Masaryk a tlumočil Rádl a další. V úvodníku KR „Na prahu roku 1938“ po rozboru problémů, které nás obklopovaly, Jaroslav Šimsa napsal: „Vstupujeme do jubilejního roku. Dvacet let jsme věřili, že nejlepší politická metoda je metoda trpělivého přemlouvání, přesvědčování druhých dobrým argumentem, metoda výchovy a dorozumění, a hlavně pokojná práce. Máme-li na této cestě vydržet, je nám třeba… nejen dobrých nervů, ale především dobrého programu, a hlavně víry ve vítěznou pravdu.“

A jindy řekl: „Jaká je ze situace cesta? Napřed si musíme ujasnit, co hájit, proti čemu, proti komu, ve jménu čeho, o co, o koho se opíráme. Je to veliká milost být Čech. Hájím-li češství, hájím křesťanství, a opačně. Musím tak činit ve jménu Božím a ve jménu svědomí. Odtud posila a naděje, že vůle Páně zvítězí.“

Otevřenou otázkou zůstávalo, jakým způsobem pracovat dál. V červenci 1938 na konferenci AY v Obříství zazněly dvě přednášky. Švýcarský theolog Fritz Lieb tlumočil Barthův vzkaz: Braňte se! John Nevine Sagre vyložil program nenásilí: Čelit násilí tím, že na sebe vezmeme utrpení a neodpovíme na násilí stejným způso- bem.

Po přednáškách následovala vzrušená diskuse, která vyzněla souhlasem s Barthovou výzvou. Jaroslav Šimsa ve dnech mobilizace doufal, že svým nasazením strhneme svět k boji proti nacismu a tím přispějeme k jeho porážce. To, že naše vláda s prezidentem Benešem přijala mnichovský diktát, jím hluboce otřáslo. Ale okamžitě začal hledat příčiny krize a východisko z ní. „Barth nám vzkázal: Résistéz! Klaďte odpor! I vojenský. Ovšem poslední odpor se klade ne mečem, nýbrž duchem. Nekonformujme se!“ – řekl v říjnu 1938 na poradě pracovníků Ymky ve Hvozdnici. Často se k této myšlence vracel. Nejstaršímu synu Pavlovi už z vězení napsal: „Kdekoli je jméno Kristovo bráno v pochybnost, ty stůj v odporu!“ Vždy znovu, i po letech strávených ve vězení a koncentračních táborech, kde prošel nezměrným utrpením, bilancoval svůj život a pořád se ptal, jestli zůstal věrný svému předsevzetí. Konstatoval, že na svých názorech a postojích nic nezměnil. Nepřizpůsobil se poměrům, v nichž žil, a neustoupil od zásad, kterými se řídil. Víra v Boha a ve vítězství pravdy ho držela do jeho posledních dnů.

Jaroslav Šimsa byl jedním ze sekretářů Ymky a Akademické Ymky. Je třeba podrobně zpracovat života běh dalších na základě dochovaných dokumentů a vzpomínek přátel.

Zvláštní zamyšlení a zpracování by zasluhovala otázka, proč vlastně se o odboji ymkařů a lidí z Akademické Ymky, ale i dalších – sociálních demokratů, lidí z Dělnické akademie, lidí z Hradu v minulých letech nemluvilo – nesmělo mluvit? Nejaktuálnější je otázka, proč mladí lidé se o toto thema dnes nezajímají. Proč je tato část historie nepoutá, nepobízí ke studiu a přemýšlení? Nezbavují se tím i sami morální opory v zápasech, které na ně čekají?

Neboť každá generace si vždy znovu musí ujasnit vztah k vlastní minulosti, nemá-li její budoucnost končit v marnosti a prázdnotě.

18. října 1938 ideová komise Ymky ve svém prohlášení napsala: „Horší než vnější neštěstí je nebezpečí mravní. Jsou otřeseny mravní hodnoty, ideály a základy, na nichž republika byla budována. – Budeme muset čelit exklusivnímu nacionalismu a antisemitismu. Není jasno, kde boření hodnot, jednou zahájené, se zastaví. Za každých okolností musíme stát na straně pravdy a spravedlnosti.“

Za druhé republiky se v Ymce na Poříčí scházel tzv. jazykový kroužek. Jeho účastníci se podle svědectví Miloslava Koháka četbou Masaryka utvrzovali ve fundamentech, na nichž dosavadní myšlenkově politický vývoj spočíval. Byl mezi nimi kromě jiných V. K. Škrach, Josef Fišer, Václav Žižka a Rudolf Mareš, Josef Friedl – ti všichni pro svou práci v odboji zahynuli.

Po 15. březnu 1939 začala Ymka pracovat pod hlavičkou KSML – Křesťanské sdružení mladých lidí. V prvních letech se dařilo udržet z velké části výchovnou a tělovýchovnou práci, přestože od léta 1940 oberlandráty začaly zabavovat ymkařské tábory. Tábor Ymky na Sázavě zabrala Hitlerjugend, ale sekretáři Josefu Firstovi se podařilo na druhé straně řeky postavit těsně před krizí deset chat na svém pozemku. Díky tomu se mohl konat retreat, jehož se účastnili členové AY ještě v roce 1940 a 1941, a v roce 1943 velikonoční sejití tajné ymkařské skupiny „Mohykán“ (dříve Masaryk).

Po 17. listopadu 1939 byla zakázána činnost vysokoškolských spolků a oficiálně zastavena činnost AY. Její sekretář Jaroslav Valenta zůstal zaměstnancem Ymky a pracoval v ní při výchově a vzdělávání mládeže. V budově Ymky na Poříčí se pravidelně scházel středoškolský kroužek a oblíbené byly čtenářské besedy.

Po zastavení Křesťanské revue v říjnu 1939 vydával Jaroslav Šimsa tzv. Zelené listy. Ty informovaly členy o činnosti, ale také čelily šířící se beznaději, zřízenec Ymky Josef Unger je cyklostyloval právě tak jako informační letáky. Z ilegálních tisků se tu rozmnožovaly ve velkém množství časopisy V boj, Český kurýr, informační texty PVVZ, řeči Edv. Beneše… O distribuci se staral Rudolf Mareš; Miloslav Kohák ve své vzpomínce mluvil o Marešově kanceláři jako o překladišti.

Na jaře 1940, v době, kdy Praha byla polepena plakáty s fotografiemi Jana Smudka z Domažlic, kterého gestapo všemi prostředky hledalo, přišel Smudek do budovy Ymky. Valenta se postaral o jeho transport do zahraničí. Byla to demonstrace schopnosti odboje postavit se přesile policejního aparátu.

Po vstupu USA do války byla Ymka jako společnost, kterou založili američtí sekretáři, rozpuštěna. Zaměstnanci byli propuštěni, jen pracovníci ústředí Ymky se ze zabavené budovy Ymky přestěhovali do Husova domu v Jungmannově ulici. Vyřizovali likvidaci celého podniku. Byl to zejména Václav Velkoborský, vedoucí ředitel, Josef First, finanční ředitel, účetní Josef Zelenka, ředitel pražské budovy Jan Apl a Vojtěška Ječmenová. Vydání na platy a kancelář byly kryty z poplatků, které platily německé orgány na úhradu hypoték. V roce 1943 byli i zaměstnanci ústředí dáni k dispozici pracovnímu úřadu, a tím činnost Ymky za války po vnější stránce skončila. Řada skupin pokračovala převážně v sportovní činnosti a v sportovních klubech.

Tuto přednášku proslovil Jan Šimsa v brněnské Ymce.

Vytisknout