Výslech | Milan Balabán

6. července 1979 jsem byl asi půl hodiny před ukončením pracovní doby (pracuji jako kanalizační dělník u Pražských kanalizací a vodních toků) vyhledán nadřízeným pracovníkem v okruhu pracovišť. Bylo mi oznámeno, že se mám ihned dostavit na středisko č. 11 v Praze-Košířích, a po vykoupání neprodleně zajít za předsedou KS pro náš podnik (PKVT, Praha 1 – Malá Strana, Cihelná 4) soudruhem Strnadem, který prý se mnou musí hovořit. Zjistil jsem, že se jedná o oddělení OBRANY a že po zaklapnutí dveří bez kliky není úniku. Soudruh Strnad, jemuž jsem neprozřetelně podal ruku v očekávání, že se mnou bude zaveden nějaký (patrně politicko-napomínací) rozhovor, si mne vůbec nevšímal. Hovořil se svým kolegou o počasí, o dovolených a o tom, že potřebuje dát pryč staré auto a opatřit si jiné, moderní. Nechal mě pokuřovat až do doby, kdy otevřel dvěma pánům od Státní bezpečnosti, s. nadpor. Wágnerovi a jeho mladšímu sekundujícímu kolegovi Uhlířovi. Páni mi dali do ruky papírek, že se mám dostavit do Bartolomějské ulice, kde mám podat jakési vysvětlení či informaci podle § 19. zákona o SNB; čas „ihned“ . „Tak jdeme,“ řekl npr. Wágner. Odvedli mne do auta a odvezli do ulice sv. Bartoloměje. Výslech se týkal dopisu z 18. června t. r. Dopis podepsaný osmi osobami (Milan Balabán, Jan Kozlík, Petr Krejčí, Svatopluk Karásek, Jan Schneider, Ivan M. Jirous, Štefan Hiroš, Jaroslava Slánská) se obracel na staršovstva některých českobratrskoevangelických sborů v Praze s prosbou, aby tato staršovstva zahrnula do své pastýřské péče zatčené spolubratry, tj. pražskou desítku, jak ji uvedla ČTK 4. června t. r. K uvedeným jménům zatčených bylo připojeno i datum narození a ruzyňská adresa. Zájemcům ve sborech či staršovstvech by měly být adresy poskytnuty, aby mohli vězněné pozdravit dopisem, navštívit je a podobně. Výslech zahájil nějaký pán s pleškou, patrně nadřízený obou zmíněných pracovníků tajné policie. Po jeho uvedení řídil výslech jen s. Wágner. Sekundující podotázky kladl s. Uhlíř.

Otázky: Kdo byl iniciátor, kdo dopis sepsal, event. kdo kterou část formuloval, kde a kdy to bylo sepsáno. Je to prý zasahování do kompetence vedoucích církevních orgánů, podepsaní jsou pouhými soukromníky. Jaký byl účel dopisu atp. Odpovídal jsem, že dopis je dílo všech podepsaných. Motivem je křesťanská starost o bratry v krajní nouzi, inspirovaná Ježíšovou výzvou „navštěvovat vězně“ . Několikrát jsem neodpověděl, opíraje se o § 19/4. Poté jsem byl vyzván, abych vyndal všechno, co mám u sebe. To pak bylo sepsáno, vloženo do velké obálky, načež jsem byl odveden do bartolomějské věznice, kde jsem ještě odevzdal tkaničky od bot a pásek. Byl jsem vybaven dekami a prostěradly a vstrčen do cely č. 60, kde jsem strávil dva dny se třemi kriminálníky (pedofil, rozkrádač, potulkář). Asi čtyři hodiny před propuštěním jsem byl znovu povolán k výslechu k s. npr. Wágnerovi do luxusní kanceláře s Picassovým obrazem a s rozkošným akváriem, prosvěcovaným žárovkou. Kromě s. Wágnera byl zčásti přítomen nějaký vysoký nadřízený muž, který mluvil špatně česky a věnoval se hlavně výhružkám a napadání celého společenství CH 77, ale speciálně se zaměřoval na těch deset v Ruzyni. Vyjížděl s tím, že Charta je stádo blbců, pitomců, podvratných živlů, pederastů, poživačů drog, mladých začínajících prostitutek, vlasatců, deklasovaných živlů („Pan Němec zasadil marihuanu u zdi“). Charta je napojena na zahraniční výzvědná centra a odtud financována („holky Němcovy rozdávají tuzexové poukázky každému, kdo přijde do Ječné) atd. atd. Pak se znovu rozohnil tím, že oni „chtějí dialóg“ (s dlouhým ó), tak jo, my jim to vysvětlíme, ať se naučí znát zákony, které jsou jednoznačné a za jejich výklad právě ručí „oni“. Potom mě vyzval, abych se vystěhoval do zahraničí, nejraději do Rhodesie nebo do Chile („to je země, kde by se vám líbilo“), všechno se vyřídí v nejkratší době, můžu prý odjet s celou rodinou. Bohužel jen málo chartistů využilo této velkorysé nabídky a z neznámých důvodů setrvávají v zemi. Když se všech tisíc chartistů vystěhuje, nebude to žádná škoda, naopak, rozprsknou se po světě („víte, kolik je ve světě různých zemí?“). Panu Hejdánkovi rovněž nabízeli vystěhování, ale nechtěl. Poté bylo zase vyšetřování ohledně dopisu. Kolika sborům byl dopis poslán, jaký je můj vztah k podepsaným i k těm deseti ruzyňským atd. Byl sepsán protokol, který jsem podepsal. Potom znovu do cely. Jedině prokurátor může rozhodnout, zda budu propuštěn, nebo budu dopraven do vyšetřovací vazby. Chvílemi jsem měl dost malou dušičku. Půl hodiny před propuštěním jsem byl zaveden do laboratoře, kde mi byly sejmuty otisky prstů, prohlédnuty zuby, pořízeny fotografie (s brýlemi/bez brýlí), míry, váha. Potom jsem neprozřetelně podepsal jednu tu kartu s otisky, kde jsem si přečetl hlavičku „šíření protistátních tiskovin“. Za půl hodiny jsem byl propuštěn s tím, abych spěchal, „poněvadž nechceme, abyste zase řekli, že nedodržujeme zákony“. Rád jsem sedl na metro a odjel domů.

Milan Balabán: Kvete-li vinný kmen, Praha, Kalich 2002 (str. 33–35)

Vytisknout