Vůdci, nebo svůdci? |Jiří Schneider

Slovo vůdce nám od jisté doby nezní dobře (ostatně jako mnoho jiných slov, třeba jako soudruh). Ta slova však mají starší význam, než je ten jejich zneužitý. Jejich zvuk je dnes zanesen jinými významy – vůdce milovaný, vůdce proklínaný, posedlost osobností vůdce, kult osobnosti. Kolik knih, filmů se jimi zabývá, jejich obrazy se stávají ikonou, ať už se vzývají, či ničí. Být vůdce a mnohem více vůdce mít, je svůdné! Ke svým vůdcům jsme loajální i kritičtí. Učíme se je následovat i vést k odpovědnosti. Je to paradox – vůdce potřebujeme a zároveň se obáváme jejich slepoty či manipulativní moci, využívající slepoty naší – „Když vede slepý slepého, oba spadnou do jámy.“ (Mt 15,14)

Lidská společnost není tvořena identickými jedinci stejných schopností a rysů. Kam sahá společná paměť, hráli v lidském společenství, obci nebo kmenu někteří lidé vůdčí roli. Je tu ale otázka, zda se role vůdce člověk chopí na základě svého původu, schopností či vůle, nebo jsou k vůdcovství – alespoň v očích těch ostatních – někteří nadáni či povoláni kýmsi jiným.

Vůdcem se člověk rodí, nebo se jím stává? Aristoteles je přesvědčen o tom, že vůdci jsou svou přirozeností předurčeni: „Ti, kteří jsou svou přirozeností (fysei) určeni k vládě, sdružují se pro zachování života s těmi, kteří jsou svou přirozeností určeni k ovládání.“ (Aristoteles: Politika) Lze se vůdcovství naučit? Po řidičích, pilotech, dispečerech atp. požadujeme kvalifikaci. Školou procházejí vojevůdci, horští vůdci, lodní kapitáni… Bývá to ale právě jen škola řízení (management).

Podle Aristotela je vůdcovská schopnost dána tomu „kdo je s to svým myšlením předvídat (dianoia), je svou přirozeností vládce a pán (archon a despotes)“. Schopnost předvídat tu ovšem neznamená žádnou prognostiku. Dianoia znamená „poznávat (ve) skrze“, znamená soustředěné, kritické myšlení, schopné vyřešit složitý problém po částech. Řecké slovo dianoia je užito i v Novém zákoně, a to v zajímavé souvislosti – to je ono „milovati budeš celou svou myslí“.

Podívejme se na povahu vůdcovství očima sociologie, politické antropologie a biblické teologie. Max Weber rozlišuje tři typy autority, nadvlády: legální – založenou na racionálním přesvědčování; tradiční – založenou na úctě, zpravidla posvátné; charismatickou – založenou na příkladu, obdivu, strachu.

Antropologové v moderní době (např. Emmanuel Balandier: Politická antropologie) zkoumají rozličné příklady vůdčích rolí: náčelník smiřovatel, představitel řádu, sjednotitel, prostředník s předky a božstvy, válečný náčelník, první hodnostář, šaman (který se potýká se zlými silami). Vůdci byli podrobováni rituálům vzpoury, které zahrnovaly popření řádu i jeho obnovení. Během karnevalu pak byly role převráceny, až v jeho závěru se vůdce, král, znovu ujal moci a nastolil řád.

Vůdci ovšem, při téže funkci nabývali v různých dobách různé podoby. Ve společnosti pastevců, kteří putují za pastvou, kočují, byli vůdci pastýři. V usazené zemědělské společnosti to byli kmenoví náčelníci, soudci a králové nadaní mocí, zvolení lidem a pomazaní shůry. Ve Starém zákoně je vůdcem soudce, jehož si lid vybral, a později Hospodinem pomazaný král. O soudci Jiftachovi čteme v knize Soudců, že „lid si jej ustanovil za náčelníka a vůdce“. Prorok Samuel řekl Davidovi (nemylme se, nebyl to žádný bukolický hlasatel nenásilí, ale vůdce trestných a loupeživých výprav): „Cožpak nejsi vůdcem izraelských kmenů, ačkoli sis dříve připadal nepatrný? Hospodin tě pomazal za krále nad Izraelem.“ (1S 15,17)

Biblické svědectví je pozoruhodné, zachovává řadu svědectví o tom, jak vůdci selhávají. Starozákonní proroci jsou tvrdí kritici vůdců. Z vůdce se může stát svůdce – „aby nekraloval člověk – rouhač a nestal se svůdcem lidu“. (Jb 34,30)

Izajáš kárá „pastýře nevěrné, kteří rozdělují, nestarají se o nic než o sebe“. Jeremiáš varuje: „Kvilte, pastýři, a úpějte, válejte se v prachu, vznešení vůdcové stáda!“ Ezechiel vyhlašuje: „Běda pastýřům Izraele, kteří pasou sami sebe“ a Zachariáš mluví o pastýřích „pošetilých, ničemných“.

Nejvýraznější bibličtí vůdci jsou ti, kdo ukazují cestu pouští, „vytahují“ z egyptského otroctví (Mojžíš/Moše) a „zachraňují“ od nepřátel (Jošua/Jozue) či od zkázy tohoto věku (Ježíš). Nejvyšší pastýř je sám Bůh: „Hospodin je můj pastýř.“ (Žalm 23) V mnoha žalmových písních je vůdcem, průvodcem, ukazatelem Zákon, Slovo, Kristus sám. V písni Prozpěvujme všichni k chvále se zpívá o tom, že „vůdce toho majíc v čele, nebojí se nepřítele“.

Ježíš Kristus je vskutku zvláštní vůdce, je pastýř i beránek, pán i služebník. Kdo tomu porozumí? A proti němu stojí mocný protivník, ďábel, antikrist: „Ty svůdce všeho schopný, synu ďáblův, nepříteli Boží spravedlnosti, kdy už přestaneš podvracet přímé cesty Páně?“ (Sk 13,10) Kdo odolá onomu metafyzickému svůdci a kosmickému škůdci? Odpověď nacházím v písni Já volám k Tobě, Pane můj: „Až zachvátí mne úzkosti a pokušení svůdce, ty buď vůdce a sám mne vyprosti od hubícího škůdce.“

Vraťme se ještě k vůdcům pozemským. Moderní urbanizovaná společnost je na jednu stranu atomizována, na druhou je „davová“. Má za předobraz vůdce politické, respektive jejich mediální ikony. Jak se chová odpovědný vůdce? Vůči čemu či vůči komu je odpovědný? Dříve byl odpovědný Bohu. Sekulární liberální řád závisí na hodnotách, které není schopen reprodukovat: „Sekularizovaný stát žije z předpokladů, které není sám schopen garantovat.“ (Böckenförde)

V systému liberální demokracie jsou tyto hodnoty vtěleny do ústavy, jíž je moc vůdců dělena a formálně omezena zákonem a institucionálními pojistkami. V čem kromě věrnosti ústavě a zákonům spočívá odpovědnost vůdce? Vůdce jde v čele, vůdce je „předák“. Opouští loď jako poslední. Zahyne-li voják, jeho velitel dává zprávu pozůstalým. Má vůdce odpovědnost, která přesahuje horizontální dimenzi vůči těm, které vede? Jakými hodnotami se řídí? Emanuel Rádl mluví o morální centrále, ležící mimo náš dosah: „Vláda morálnosti závisí na morální centrále, ležící mimo náš dosah… jakoby elektrická síť, rozvětvující se po celých dějinách lidských a po celé zeměkouli.“ (Útěcha z filosofie)

Jakým způsobem se vůdce s touto „morální centrálou“ spojí? Vládci mívají rádce, kteří jsou někdy mocnější než vůdci samotní. Vzdělaní rádci nemusí být zárukou moudrosti a slušnosti… Ocitujme opět starou píseň „Sami sebe svodí moudří i učení, mnoho mudrujíce, sprostně nevěříce“.

Ekonom J. M. Keynes, poradce prezidenta F. D. Roosevelta a tvůrce programu Nového údělu, jednou trefně poznamenal: „Šílenci u moci se zuřivě chytají kdejakých názorů a zaprášených nápadů lecjakého akademického pisálka.“

Spoléhat se na jednotlivce tedy není vždy rozumné. Jakou roli hrají instituce?

Vůdci a instituce se vzájemně potřebují. V občanské společnosti zásadní roli hrají instituce veřejné i soukromé, školy či spolky – ty se na formování vůdců podílejí. A tyto instituce – státy, strany, spolky, obce a komunity – naopak odpovědné vůdce potřebují, pokud nemají být jako „ovce bez pastýře“, jimž hrozí „vzpoura davů“, do jejichž čela se postaví vůdci neblazí, jak o tom s mrazivou přesností psal ve třicátých letech španělský filosof José Ortega y Gasset.

Nemohu tady uprostřed přírody (předneseno na shromáždění u studánky Páně 26. srpna 2018) nepřipomenout jako příklad vůdce Jaroslava Šimsu, zakladatele Ligy lesní moudrosti, tajemníka Akademické YMCA, důležitých institucí československé první republiky, které vychovaly řadu výrazných osobností a vůdců.

Závěrem se sluší povědět, co dělat:

– Starat se o rozvoj a formování nové generace vůdčích osobností, o budování institucí, které tomu pomáhají.

– Utvářet hodnotové zakotvení svobodné společnosti, která se nenechá svést neodpovědnými vůdci k slepému následování, ale nechá se vést k sebevědomému respektování.

– Pečovat o instituce, které mají v popisu práce vzdělání, výchovu, formování – rodinu, školu, rozličná společenství a spolky.

– Dbát na to, aby mandát vůdce byl podmíněn ochotou a připraveností odpovídat se ze svých činů.

– Neztrácet naději, že takové odpovědné a věrné vůdce – myslím tím nejen naše faráře a učitele, ale také politické předáky – najdeme i u nás. Vždyť v jedné z nejznámějších písní zpíváme: „Vzbuzuje nám ku pomoci vůdce věrné z bludu noci.“

Vytisknout