Všechno je jinak | Lukáš Bujna

Sotva Ježíš vystoupil z lodi, vyšel proti němu z hrobů člověk posedlý nečistým duchem. Ten bydlel v hrobech a nikdo ho nedokázal spoutat už ani řetězy.

Často už ho spoutali okovy i řetězy, ale on řetězy ze sebe vždy strhal a okovy rozlámal. Nikdo neměl sílu ho zkrotit. A stále v noci i ve dne křičel mezi hroby a na horách a bil do sebe kamením. Když spatřil zdálky Ježíše, přiběhl, padl před ním na zem a hrozně křičel: „Co je ti po mně, Ježíši, synu Boha nejvyššího? Při Bohu tě zapřísahám, netrap mě!“ Ježíš mu totiž řekl: „Duchu nečistý, vyjdi z toho člověka!“

A zeptal se ho: „Jaké je tvé jméno?“ Odpověděl: „Mé jméno je ‚Legie‘, poněvadž je nás mnoho.“ A velmi ho prosil, aby je neposílal pryč z té krajiny. Páslo se tam na svahu hory veliké stádo vepřů. Ti zlí duchové ho prosili: „Pošli nás, ať vejdeme do těch vepřů!“ On jim to dovolil. Tu nečistí duchové vyšli z posedlého a vešli do vepřů; a stádo se hnalo střemhlav po srázu do moře a v moři se utopilo. Bylo jich na dva tisíce.

Pasáci utekli a donesli o tom zprávu do města i do vesnic. Lidé se šli podívat, co se stalo. Přišli k Ježíšovi a spatřili toho posedlého, který míval množství zlých duchů, jak sedí oblečen a chová se rozumně; a zděsili se. Ti, kteří to viděli, vyprávěli jim o tom posedlém a také o vepřích, co se s nimi stalo. Tu počali prosit Ježíše, aby odešel z těch končin. Když vstupoval na loď, prosil ho ten člověk dříve posedlý, aby směl být s ním.

Ale Ježíš mu to nedovolil a řekl: „Jdi domů ke své rodině a pověz jim, jak veliké věci ti učinil Pán, když se nad tebou smiloval.“ (Mk 5,2–19)

Ježíš očistil posedlého člověka a poslal démony do stáda vepřů, které se vrhlo střemhlav ze srázu do jezera a tam se utopilo. Jde o jednu z nejbarvitějších scén v evangeliích. Jsem jí fascinován od první chvíle, kdy jsem Bibli otevřel.

S jakou postavou tohoto dramatického příběhu bychom se nejspíše ztotožnili? Ti nejtroufalejší z nás by se možná rádi viděli jako sám Ježíš, který uzdravuje a osvobozuje. Vždyť co je krásnějšího než přinášet lidem útěchu, povzbuzení a naději – a být za to obdivován a oslavován? Řekl bych, že pokušení duchovní pýchy doléhá zvláště na kněze, přičemž jaksi zapomínají, že Ježíš byl za své dobré skutky „odměněn“ nespravedlivým odsouzením, prokletím a ukřižováním. Jít s Kristem až na poslední místo, kde není potlesk, ale bolest, tam se nechce nikomu, kdo si zvykl na vytápěnou farní kancelář.

Trošku skromnější věřící by jistě chtěli stát v kruhu apoštolů, pozvaných užasle sledovat Ježíšovy zázraky a naslouchat – asi ne vždy chápavě – božskému učení přímo z jeho požehnaných úst.

Přicházejí však nenadálé útoky temnoty, kdy si připadáme jako onen posedlý, co bloudil mezi hroby, křičel, bil se do hlavy kamenem a slušní lidé ho vyháněli na pustá místa, protože se choval doslova jako utržený ze řetězu. Podobně jako ten nešťastník i my, když se octneme down and out, naříkáme a voláme: „Co je ti do mě, Bože? Proč mě trápíš?!“ Dokud se nám daří, chválíme se: „To jsem ale pašák!“ Jen co ale prasknou přespříliš napínané struny a zbortí se pracně poskládané domečky z karet, hned známe viníka: „Bože, co jsem komu udělal? Proč já…?!“ Kameny, které házíme proti nebi, však padají zpátky na naše hlavy.

Až bude úplně nejhůř a do jámy zmaru nás srazí kruté uvědomění dlouhé řady našich průserů, pak možná v duchu spatříme sami sebe mezi vepříky, co ještě včera chrochtali blahem, ale dneska se topí v bahnité stoce a zoufale kvičí v posledním tažení. Přijde záchrana, než klesneme na dno a rozplynou se bublinky na hladině?

Ve skutečnosti je v nás přítomno to všechno. Božská jiskra, touha po dobru, ale i naše zlozvyky, někdy přerůstající v posedlost. Známe i chvíle bezmoci a beznaděje, kdy nevíme, kudy dál a pomalu přestáváme věřit, že naše životy ještě mají nějaký smysl. I takové chvíle však patří k cestě víry. Nutí nás odložit vše, na čem si zakládáme, na čem si budujeme falešnou identitu. Vedou nás k pokoře a nahotě před tajemstvím kříže. Z mrtvých může vstát jedině ten, kdo byl s Kristem ukřižován, kdo na vlastní kůži prožil, jak mu život vyklouzl z rukou a ocitl se v ničím nezajištěném velkém neznámu, kde vládl smutek a strach; než poznal a přijal, že ukřižovaný Kristus je v té propasti spolu s ním, objímá ho a táhne vzhůru k Otcovu srdci.

„Táhni mě za sebou,“ prosí milá milého v Písni písní. A zde jsme u jádra věci. Necháš se táhnout a vytáhnout? Víš, kam tě srdce táhne? Prorok Jeremjáš si povzdechl: „Nejúskočnější ze všeho je srdce a nevyléčitelné. Kdopak je zná?“

V příběhu uzdravení posedlého jsou totiž další postavy, které snadno přehlédneme, takže nás ani nenapadne, jak jsou nám podobné. Jde o lidi, kteří se zděsili, když viděli Ježíšovu moc. Prosí ho, aby z jejich kraje odešel. Mají mezi sebou Spasitele, jenž dává milost nového začátku člověku vysvobozenému z područí zlých sil, ale nechtějí, aby se ta ohromná milost šířila dál a proměnila i jejich životy. Jako by říkali: „Jdi pryč, Ježíši, a neber nám naši starou existenci, na kterou jsme zvyklí! Nechceme se změnit! Máme své náboženství a máme je proto, by nám na věčné časy uchovalo staré dobré pořádky. Odejdi, Ježíši, ať máme klid na práci!“

Přiznejme si, že vyznáváme náboženství, které nás nemění; naopak nám poskytuje účinné metody, jak si udržet Krista „od těla“. Udělali jsme si z něho svatý obrázek v našich kostelech, uctíváme ho na oltářích a modlíme se k němu: Pane, dej, Pane, pomoz, Pane tamto a Pane tohle, ale nestojíme o jeho radikální milost. Bojíme se jí, neboť se nechceme vzdát ničeho z toho, na čem lpíme.

Náboženství, které neburcuje svědomí a nevede k obrácení a uzdravení srdce, je pouhé modlářství, přetřené rádoby křesťanskou fasádou. Být v církvi znamená „patřit Pánu“, stát se součástí Kristova mystického těla, nikoli držet si ho „od těla“, aby mi nelezl do života a nepřevrátil jej – nedej Bože – naruby! Kristovo druhé jméno by mohlo znít „Všechno je jinak“. V našem evangelijním příběhu se Kristus ptá: „Jaké je tvé jméno?“ Vážně mu chceme odpovědět: „Všechno při starém“?

Vytisknout