Vrchol české reformace? Křesťané a obnovení české státnosti roku 1918 | Petr Hlaváček

Emblematický rok 1918 představuje zásadní předěl v dějinách evropských států a národů, jejichž fungování se stále ještě odehrávalo ve formálně křesťanských souřadnicích. Byly to ovšem pouze svérázné mimikry, vždyť v hekatombách Velké války vrcholila vleklá existenciální krize evropského křesťanstva, a to bez ohledu na konkrétní konfesi či tradici. Krize, která evropské křesťany vracela k bolestné normalitě křesťanského bytí, vyznačujícího se menšinovostí, napjatým vztahem k světské moci, někdy pronásledováním nebo ostentativní lhostejností. A to přesto, že většina obyvatel Evropy deklarovala svou přináležitost k některé z oficiálně uznaných křesťanských církví.

Rok 1918 znamenal zde, ve střední Evropě, především rozpad soustátí, které ve skutečnosti nebylo tak starobylé, jak se rádo oficiálně tvářilo. Ona tzv. habsburská monarchie byla totiž až do roku 1806 jádrem Svaté říše římské, poté se stala Rakouským císařstvím, aby se nakonec roku 1867 transformovala v duální rakousko-uherskou monarchii. V rámci tohoto soustátí de iure nadále existoval i český stát, ačkoliv tzv. české státní právo bylo soustavně umenšováno až ignorováno. A nakonec se Rakousko-Uhersko za Velké války vmanévrovalo do pozice geopolitického apendixu Německé říše. Také proto byly pokusy o federalizaci, nikoliv však na státně-politickém, nýbrž etnickém podkladě, jak s nimi přišel poslední rakouský císař Karel, irelevantní. Habsburská nostalgie ani handrkování o to, kdo způsobil rozpad monarchie, proto nejsou na místě.

Zároveň ovšem platí, že právě v rámci Rakouska a později Rakouska-Uherska proběhla emancipace Čechů jakožto politického národa a dynamická modernizace českých zemí. Byli to ostatně také Češi, ať už jako politici, úředníci, vojáci, učitelé, nebo podnikatelé, kdo se významně podíleli na budování monarchie a správě jejích periferií, například v Haliči, Bukovině nebo Bosně a Hercegovině. Jinak řečeno – tato monarchie byla též forma české státnosti, nebyl to nějaký „cizí stát“. Musíme zde však připomenout jednu poněkud opomíjenou eventualitu. Panovník onoho soustátí byl titulován jakožto „císařské a královské apoštolské Veličenstvo“, byl to katolický vladař „z Boží milosti“, byť v menší či větší míře omezen ústavními mantinely. Přitom vládl říši, v níž se obyvatelstvo hlásilo nejen k římskému (či řeckému) katolictví, nýbrž celá jedna čtvrtina také ke starokatolictví, k různým formám protestantismu a pravoslaví, k judaismu, a dokonce k islámu. Byl to tudíž stát nejen multikonfesní, ale také multireligiózní.

Češi, totiž českojazyčné obyvatelstvo Čech, Moravy a Slezska, a jejich politické a intelektuální elity však v rámci monarchie trpěli jakousi trojí schizofrenií. Český stát a český politický národ byly již celé tisíciletí součást Západu jakožto zvláštní geopolitické a mentální entity. Přesto část českých elit tendovala k Východu, volala po „rozvodu se Západem“ a koketovala s panslavismem, jenž byl ovšem pouhý nástroj expanzivního ruského imperialismu. Ačkoliv byla rozšiřována sentimentální reflexe Čechů jako „zotročeného národa“, zejména v některých literárních kruzích, vytěsňována byla naopak skutečnost, že přes všechny problémy byli právě Češi aktivními spolutvůrci tohoto středoevropského impéria, a to i během „dlouhého“ 19. století. Třetí komponentu oné zvláštní české schizofrenie tvoří reflexe náboženská a konfesní. Přestože se většina Čechů stále hlásila k římskokatolické církvi, dobový český diskurz opěvoval emancipovanou politickou komunitu jakožto „národ husitů“.

Pomineme zde, že sám pojem „husité“ znamenal v 15. a 16. století i později pro české reformisty vlastně papežskou nadávku, ať už z české utrakvistické církve, nebo Jednoty bratrské. Tolerančním patentem z roku 1781 však žádná z těchto církví nebyla v českých zemích povolena. Obnovené evangelické církve Augšpurského a Helvétského vyznání pak představovaly minoritní útvary občanů druhé kategorie, zrovnoprávněných teprve tzv. protestantským patentem z roku 1861. Heslo o „národu husitů“ se tak uplatnilo spíše v umění a literatuře než v reálné české politice.

Obnovení suverenity českého státu v podobě republikánského a demokratického Československa v roce 1918 dalo vzniknout i dvěma novým, v mnohém paradoxním heslům. To první znělo „odrakouštit“ a jeho původce byl sám T. G. Masaryk. Jenže hned první zákon „státu československého“ vyhlašoval právní kontinuitu se zaniklou monarchií. Jistě, Masaryk měl na mysli nikoliv zničení všeho rakouského, nýbrž občanskou emancipaci obyvatelstva. Druhé heslo bylo „odčinění Bílé hory“, které sice propagovalo především nutnost pozemkové reformy, mělo však i svou náboženskou konotaci. Monarchie se svou aliancí „trůnu a oltáře“, tj. austrokatolicismem, byla považována za příklad nezdravé dominance římské církve, s níž se měl republikánský stát rovněž vypořádat.

Ona „převratová atmosféra“ se manifestovala 3. listopadu 1918 stržením mariánského sloupu na Staroměstském náměstí v Praze jakožto symbolu habsbursko-katolické nadvlády; ponechme stranou, co všechno tento sloup z roku 1652 vlastně symbolizoval. A byl to významný prvorepublikový publicista Ferdinand Peroutka, kdo roku 1932 komentoval tuto událost v jakémsi spirituálně-politickém kontextu. Tím, že „lid“ odstranil Pannu Marii a na Staroměstském náměstí ponechal samojediného Jana Husa, totiž jeho pomník z roku 1915, „vymýtil“ z centra Prahy symbolickou dvojakost českých dějin. Totiž specifickou katolicko-evangelickou dichotomii, která tím však z národního a státního ústrojí rozhodně nezmizela.

Touhu po smíření obou konfesně-politických tradic poněkud paradoxně vyjádřil básník-anarchista Karel Toman, který v prosinci 1918 vítal T. G. Masaryka, nově zvoleného prezidenta republiky, těmito slovy:

„Vítězi, který vjíždíš
do pražských bran,
žehnej Ti svatý Václav a mistr Jan.“

Zatímco v těchto verších zazníval poetický apel ke spojení obou zmíněných komponent národní tradice, v českém křesťanském prostředí již vzplál podivný zápas o to, kdo se stane jediným legitimním náboženským reprezentantem obnovené národní suverenity i příslovečného „národa husitů“. Staré bojovné heslo „Pryč od Říma!“ se tak rychle změnilo v palčivou otázku „Kam od Říma?“.

Ještě v prosinci 1918 zasedl v Praze generální sněm českých evangelíků, který se vyslovil pro unii českých evangelických církví. Mnoho se tehdy hovořilo o nerozlučitelnosti češství a evangelictví, o nutnosti vzniku „národní církve české“ a navázání na „českou reformaci husitskou a na církev podobojí a Jednotu bratrskou“. Oficiální poselství slučovacího sněmu k českému národu obsahovalo i tento národně-konfesní imperativ: „A proto, kdo miluje památku otců, kdo vidí zkázu národa, způsobenou Římem, a rozumí, jaký zhoubný vliv má on dodnes, kdo se cítí být potomkem husitů, připoj se k církvi husitské, a tak vrať se k víře svých otců.“ Vznikla Českobratrská církev evangelická, přičemž jásot nad „první sjednocenou církví v srdci Evropy“ byl poněkud tlumen hesly o „emancipaci od evangelických církví jinojazyčných“. V hlavních proudech českého křesťanství bylo tehdy zřetelné, že význam národní komponenty často převažuje nad duchem křesťanského univerzalismu.

Nelze ovšem pominout, že jedním z pretendentů na „vedení národa“ byla i skupina českých katolických reformistů a modernistů, reprezentovaných Jednotou katolického duchovenstva. K jejich starším požadavkům, znovu zopakovaným v listopadu 1918, patřily rozsáhlá autonomie katolické církve v českých zemích v podobě českého patriarchátu nebo zavedení češtiny jako liturgického jazyka. Nešlo o nic menšího než o ustavení jakési české katolické církve, s Římem jen volně spojené, jak o tom přemítal radikální reformní kněz Bohumil Zahradník-Brodský. Ten v lednu 1919 na shromáždění Jednoty katolického duchovenstva v Praze konstatoval, že Češi sice měli „v Římě pověst národa rebelů a husitů“, ale Římu přesto zachovali věrnost. A tak kvůli „zachování náboženského míru v Čechách“ by měl nyní Řím českým reformním požadavkům vyjít vstříc. Mezi katolickými reformisty se též objevil požadavek na revizi Husova procesu nebo rovnou rehabilitaci kostnického mučedníka, což se mělo stát prostředkem smíření mezi papežstvím a českým národem.

Jenže tento nervózní zápas o „duši národa“, do něhož se zapojili nejen křesťané, ale též představitelé politického demokratismu a liberalismu, národního šovinismu, demokratického socialismu i protikřesťanského anarchismu a komunismu, byl záhy doplněn o dalšího aktéra. V lednu 1920 vyhlásil katolický Klub reformních kněží ustavení „Církve československé“, která se prohlašovala za uskutečnění „proroctví velikého biskupa Jana Amose Komenského“. Zároveň se profilovala jako církev „všeobecná čili katolická“ a rezervovala si pro sebe tradici „slovanských apoštolů Cyrila a Metoděje, mistra Jana Husa a Českých bratří“. Představitelé nové církve v čele s Karlem Farským, brzy jejím prvním patriarchou, telegrafovali prezidentu Masarykovi, že jsou odhodláni „dokončit reformaci českou“, přičemž se už viděli jako zárodek staronové církve celonárodní a státní. Pravoslavný směr či „pravoslavná krize“ v této církvi nejsou předmět našeho dnešního expozé.

Konfesní mapa Československa však byla ještě pestřejší, poněvadž zde existovaly i další evangelické církve, fungující na etnicko-kulturním základě. Především to byly Německá evangelická církev, výrazně polskojazyčná Slezská evangelická církev a Slovenská evangelická církev, všechny tři lutersky orientované. Z posledně jmenované se mimochodem rekrutovali významní podporovatelé tzv. čechoslovakismu, tj. národní a politické jednoty Čechů a Slováků. Již roku 1927 byl založen Svaz evangelických církví v Československé republice, jehož součástí se staly slezští i slovenští luteráni, metodisti, baptisti i Jednota bratrská, z vlastní vůle však zůstali stranou němečtí luteráni a maďarští kalvinisté, stejně jako Jednota českobratrská (pozdější Církev bratrská).

Třebaže bylo v českojazyčném (evangelickém) prostředí hodnoceno založení republiky často jako pokus o návrat k české reformaci či husitství, z oficiálního dokumentu „Deset let Českobratrské evangelické církve 1918–1928“ již zaznívala deziluze. Neboť většina národa zůstala „matrikovými katolíky“ a neobtěžovala se konverzí k národní verzi křesťanství, případně se připojila ke „státotvorné“ Církvi československé. Pro evangelické církve jiných národů Československa, vyjma Slováků, znamenal vznik republiky spíše počátek provizoria, v lepším případě realitu, kterou bylo nutné akceptovat. Římskokatolická církev zažila naopak až nečekaně dynamické období emancipace a nového sebevědomí, které neznejistil ani husitský prapor, vlající nad Pražským hradem, roku 1925 provokativně vyvěšený prezidentem republiky Masarykem u příležitosti Husova výročí. Svatováclavské milénium se v roce 1929 stalo nejen církevní, ale především celostátní oslavou. Výrazná symbolika provázela rovněž první sjezd československých katolíků v Praze roku 1935, jehož se zúčastnili katoličtí křesťané ze všech národů Československa, ať už Češi, Slováci a Rusíni, nebo Němci, Poláci a Maďaři. Katolická církev tehdy demonstrovala svou univerzalitu, respekt k jednotlivým národům a ovšem i loajalitu k československému státu. Jasně se ukázalo, že protestantismus, ať už v jakékoliv své formě či dějinné interpretaci, nemůže být samojediný nebo hlavní svorník státní jednoty. Tím se mohl do jisté míry stát katolicismus, akceptující republikánskou a demokratickou strukturu mnohonárodnostního Československa.

Avšak ani evangelickému prostředí nebyl samozřejmě duch křesťanského univerzalismu a kritické loajality vůči státu cizí. S pozoruhodným křesťanským sebevědomím probíhala reflexe obnovené české státnosti mezi evangelickými intelektuály, spojenými například s nekonfesní organizací Akademická YMCA a jejím časopisem „Křesťanská revue“. Právě zde 15. října 1928 publikoval filosof Emanuel Rádl, sám evangelík a někdejší římský katolík, programatickou úvahu „Desítiletí republiky“, v níž se krátce před 10. výročím založení Československa vážně a bez „husitského triumfalismu“ tázal, „jak oslavovat stát křesťansky“. Podle něho šlo sice o významné jubileum, ovšem oslava to bude „světská“, neboť, jak podotýká, „kde tyto a takové věci doporučuje Ježíš?“ Na pojmy jako „republika“, „vítězství“, „daně“ nebo „národ“ aplikuje optiku Kristova evangelia a přináší toto resumé: „Nenalézám v evangeliu doporučení oslav osmadvacátého října. Nač se schovávat se skutečností, jak je? V evangeliu se vykládá, že všechno to, co se bude 28. října slavit, jsou věci tohoto světa, které nemají významu pro království Boží…“ Podle Rádla jde o starý problém vztahu křesťana k „vládám tohoto světa“, který dosud není rozřešen. Pokud oslavujeme republiku, „jsme mimo oblast křesťanství“. Naším postojem však nemůže být ignorance vůči státu a světu, to by bylo farizejské. Táže se proto, proč „Ježíš uzdravoval nemocné, proč jim dával tělesné zdraví“, když přece běželo nikoliv o věci tělesné, nýbrž o království Boží. A odpovídá si, že člověk zdravý je odpovědnější za své jednání, „jeho cesta k duchovnímu životu je svobodnější“. Dobře fungující stát tudíž podle Rádla ulehčuje občanu, „aby pamatoval, že je povinen hledati věci, které nejsou z tohoto světa“. Přesto tento bravurní filosof končí otázkou, určenou evangelickým intelektuálům a vlastně i všem jeho křesťanským bratřím a sestrám: „A proč my chceme oslavovati desítiletí republiky?“

Byl to ostatně právě Emanuel Rádl, kdo ve své knize Válka Čechů s Němci, publikované rovněž v jubilejním roce 1928, uvažoval nad úskalím interpretace Československa jakožto „národního státu“. Naopak plédoval pro vědomé budování československého politického národa, zahrnujícího všechny národy republiky, v němž by zároveň byly usmířeny i rozličné náboženské tradice. Stejně jako o někdejším Rakousku-Uhersku, tak i o prvorepublikovém Československu platilo, že to byl na tehdejší evropské poměry celkem slušný stát, žádný „žalář národů“. Jenže roku 1938 se začal hroutit pod náporem Hitlerova nacionálně socialistického Německa, přičemž tu nešlo o etnický česko-německý svár, nýbrž o konflikt mezi nedokonalou demokracií a zrůdnou tyranií. Následovaly ostudná perioda druhé republiky a německý tzv. Protektorát nad zbytkem Čech a Moravy, už v roce 1945 vystřídaný novým protektorátem sovětsko-ruským a tzv. třetí republikou s její invalidní demokracií.

Je vlastně symptomatické, že to byl Josef Lukl Hromádka, inovativní evangelický teolog a pozdější kolaborant se sovětsko-ruským imperiálním režimem, kdo nazřel přehlíženou skutečnost, že Československo z doby po roce 1945 je již docela jiný stát. V pojednání „Pohled na první republiku“, publikovaném 15. října 1946 v Křesťanské revui, totiž jasně konstatoval, že „zářez mezi první a třetí republikou je hlubší, než byl mezi rakouským údobím a československým státem po roce 1918“.

To už je však jiná kapitola středoevropských náboženských dějin 20. století, v nichž se neustále projevovala i ona katolicko-evangelická dichotomie české národní a politické existence, často oscilující mezi křesťanským univerzalismem a nacionalismem. Část křesťanských církví a národů někdejšího Československa absolvovala v onom století nekřesťanskou koketérii s tyranií nacionálně socialistickou, fašistickou a komunistickou, jiná část osvědčila věrnost Kristu a evangelijní svobodě. I dnes však můžeme zaslechnout „bojová hesla“ katolicko-evangelického sváru o interpretaci dějin, byť většinou již postrádají svůj křesťanský substrát. Křesťanské církve v České republice jsou menšina, která snad konečně může zaslechnout Kristovo volání k vzájemnému společenství. A to právě v této době, kdy tak často slýcháme jalové výzvy k obraně tzv. „křesťanských hodnot“, ovšem bez požadavku následování Krista. Právě dnes je třeba znovu hovořit o univerzalismu Kristova evangelia a projevovat kritickou (prorockou) loajalitu vůči vlastnímu národu a státu, prostou nekřesťanského triumfalismu.

Pojednání obsahově i tematicky nutně výběrové a fragmentární je proto zakončeno obsáhlým citátem z eseje „Panevropa“ českého spisovatele Karla Čapka, uveřejněné roku 1926 v Peroutkově Přítomnosti. Je v ní obsaženo vědomí složitosti politicko-náboženské struktury moderního českého státu a celé střední Evropy i důvěra v pozitivní dynamiku vývoje, která ovšem, což je pro nás varovné, nebyla tehdy naplněna:

„My sami jsme Panevropa. Naše malá sice, ale požehnaná země se pomalu stává první syntézou Evropy. Jsme stará půda, na které se v dějinách setkával východ a západ, sever a jih; že se toho nesetkávalo víc, tím je vinen jen nedostatek dalších světových směrů. Máme v sobě svou Itálii, máme v sobě své Rusko. Papež a Luther ještě u nás nevyřídili svůj spor. Máme své panslávy i své pangermány. Říká se, že jsme národní stát s nějakým německým, maďarským a polským okrajem. Avšak zdá se, že československá etnografická mapa je daleko pestřejší.“

Autor je historik a filosof, docent českých dějin, jako koordinátor řídí Collegium Europaeum FF UK & FLÚ AV ČR.

Text je upravená verze přednášky, která zazněla 14. prosince 2018 v Senátu Parlamentu ČR v Praze na mezinárodní konferenci „Církve ve střední Evropě o převratném roce 1918“.

Vytisknout