Vojtěch Sedláček: Tři osobní zastavení s Janem Sokolem (1936–2021)

Zastavení první. Na podzim 1974 se narodila Anička. S dvěma dětmi nám začalo být v jedné místnosti těsno. Z vedlejší prádelny udělat obyvatelnou místnost nebylo jen tak. Z jara jsem začal vyvážet dlaždice, kolečka drtě a popela nebrala konce. A to byl teprve začátek. Kdy se pak dostanu k zakládání nové podlahy? V pondělky jsem se pravidelně nemohl hýbat. Honza říká, že se přijede podívat. Vzal s sebou nejstaršího syna Ivana. Přijeli v pracovním. Sobotu co sobotu jsme pak byli na práci tři a šlo to kvapem. Brzy mi ale došly peníze. Nebylo za co koupit další stavební materiál. Zkraje týdne jsem to opatrně navlékl na ohleduplnost: „Příští sobotu nejezděte,“ povídám, „pár týdnů si s Ivanem oražte.“ Den na to se za mnou Honza stavil, že mu něco zbývá, takže kdyby se mi náhodou hodily, tady jsou dva tisíce. A že to mám brát jako příspěvek na společné dílo. V sobotu přijedou do Roztok jako obvykle. Dva tisíce, to bylo tehdy víc než měsíční výplata. Novou podlahu jsme měli do léta položenou.

Zastavení druhé. V březnu 1977 přicházíme na břevnovský hřbitov. Z vedlejšího stadionu ryk plochodrážních motorek, nad námi řev kroužící helikoptéry. Sotva se slyšíme. Je zde více pánů v baloňácích; na pohřbu profesora Jana Patočky jsou zjevně služebně. Někteří filmují příchozí, jiní postávají jenom tak. Míjíme dva z nich. Honza se k nim vrací, teď vidím, že oba kouří. Jste na hřbitově, zde nekuřte, říká jim rozhodným hlasem. Dívají se na sebe. O půlkrok ustupují. Jejich spolubojovníci dělají, že se jich napomenutí netýká. Cigarety ale típají současně. Ostatní před Honzou pomalu couvají.

Zastavení třetí. V roce 1987 mi Honza nabídl, abych přešel do VÚMSu (tedy Výzkumného ústavu matematických strojů) a pracoval s ním na jádru operačního systému. Byl jsem štěstím bez sebe. Obdivoval jsem jeho soustavnost a schopnost vidět jasně, kde má každý hřebík hlavičku a naopak kde se kladivo nehodí. Termín nástupu se blížil, radost mne pomalu opouštěla. Co když začneme na sebe v pracovních věcech narážet? V malé kanceláři budeme sedět dva. Práce od každého vyžadovala soustředěnost a samozřejmé spolehnutí na ostatní. Malá chyba dokázala celý systém zastavit. Druhého takového přítele nenajdu. Musím být opatrný. Hned první úloha ale vyžadovala jít na věc zhurta. Honzova konstrukce byla do detailu promyšlena. Snažil jsem se jeho výklad pobrat a udržet balanc. Přišla řada na mně. A nyní to křísne. Ale co to? Ten systémový guru, co sedí naproti, poslouchá, občas se ptá. Na pilu netlačí a já koukám jako vrána jak drží balanc teďka on. A tak to chodilo po celou dobu, ani jednou jsme se nepohádali. S kým jiným by se daly břichatkou tak snadno řezat dubové špalky?

Několik vlastností Jana Sokola, které jsem v té síle u jiného nenašel

Slovo platí

Každý se na něj vždycky mohl spolehnout, mluvil i psal přímo, nikdy ledabyle.

Rozhovor není jen tak

Při rozhovoru byl cele přítomen, vždy soustředěný, nikdy sebestředný. Člověk se pak sám v sobě přestával ztrácet a mohl se znovu nalézt.

K čemu vědomosti

Svými soustavnými znalostmi ani schopnostmi jazykovými (a že těch jazyků uměl, a jak) nikdy nemával. Používal je doved- ně k lapidárnímu, trefnému pojmenování problémů, k osvobozujícímu odkrývání skutečnosti.

Život je dar

Svým životním postojem sděloval: Život je trvalý, dokonce nezasloužený dar. Člověka to jednoduše zavazuje, aby byl neustále pozorný a jednal poctivě.

(18. února 2021)

Vojtěch Sedláček

Vytisknout