Vliv pravoslavných hodnot na ruskou společnost [Julia Kolesnichenko]

Pravoslaví je na území Ruska v současnosti nepochybně dominantním náboženstvím. A je to tak už od 11. století. Oficiálně se počátek pravoslaví v ruských zemích datuje rokem 988. Kníže Vladimír toho roku obsadil Korsuň a zapřisáhl se, že pokud zvítězí, nechá se v tomto městě pokřtít. Když pak město dobyl, požádal o ruku sestru tehdejších místních císařů Basila a Konstantina Annu. Ta musela se sňatkem souhlasit za podmínky, že Vladimír se nechá urychleně pokřtít. Kyjevský kníže tak učinil i se svou družinou. Trvalo delší dobu vymýtit na Rusi pohanství, dalo by se říct, že se to nakonec úplně nepovedlo nikdy, protože dodnes se některé pohanské svátky slaví, např. Ivan Kupala 7. července nebo Medový Spás a Jablečný Spás v srpnu. Pokřtít velkou část ruského národa se povedlo ke konci 10. století. Politicky aktivně se pravoslavné duchovenstvo začalo angažovat mnohem později, za doby vládnutí prvního Romanovce cara Michaila Fedoroviče, jehož otec byl zvolen v tomto období za patriarchu a fakticky měl stejné rozhodovací právo jako jeho syn. Později se taková situace už neopakovala, přesto patriarchové byli považováni za velmi mocné postavy a měli obrovský vliv na rozhodovací procesy panovníků. Nelze tvrdit s jistotou, nakolik skutečně byli panovníci oddáni pravoslavné víře, ale nepochybné je, že ji při svém vládnutí považovali za sjednocující prvek a velkou podporu.

Myšlenka pravoslavné víry jako základního pilíře samoděržaví se paradoxně zrodila zároveň se vznikem demokratického myšlení v kruzích ruských aristokratů. Za počátek aktivního rozvoje demokratického myšlení v tehdejším Rusku můžeme považovat válku s Napoleonem, během níž do Evropy zavítalo velké množství ruských vojenských důstojníků, kteří se později stali hlavními ideology demokratického hnutí děkabristů. Během putování Evropou si všimli obrovských rozdílů mezi ruskou vsí a životem rolníků směrem západním. Zřetelně byla vidět ruská ekonomická a technická zaostalost, za jejíž příčinu se považovalo přetrvávající otroctví. Zrušení otroctví bylo jednou z mála věcí, která v té době spojovala různá antimonarchistická hnutí. Monarchie na to odpověděla formulí: Pravoslaví, samoděržaví, národnost. Toto významné heslo se poprvé objevilo v dopisech hraběte Sergeje Semjonoviče Uvarova císaři Mikulášovi I. z roku 1832. Uvarov předpokládal, že si ruský člověk svůj život bez pravoslavné víry neumí představit. Od pradávna je zvyklý vidět v ní základ pro společenské a rodinné štěstí. Uvarov považoval pravoslaví za základ národního monarchismu a patriotismu. Pro něj byly všechny tři součásti jeho slavné formule neoddělitelné od sebe. Oslabení víry národa silně udeří na monarchii a na pocit národnosti. Jeho teorie se stala později jednou z nejdůležitějších pro sovětskou politiku likvidace pravoslavné církve.

Na počátku 20. století slavný ruský filosof Semjon Frank vysvětlil, jak a proč funguje nejdůležitější společenská úloha pravoslaví. Ve své stati nazvané Ruský světonázor označil kolektivismus za základní rys ruské národní povahy. Pod kolektivismem nemyslel jeho fyzickou formu, mluvil především o duchovní rovině. Ruský duchovní kolektivismus „za prvé nemá nic společného s ekonomickým a sociálně-politickým komunismem a za druhé, nehledě na to, že tento kolektivismus je protikladem individualismu, není nepřátelský k pojmům osobní svobody a individuality, je naopak myšlen jako jeho pevný základ“. Svou teorii Frank zakládá na pravoslavném principu „sobornosti“, což je protiklad k tzv. západnímu „já-světonázoru“, předpokládajícímu individuální volbu spásy pro každého člena společnosti. Frank cituje slavjanofila Chomjakova, když říká, že církev je něco prapůvodního a živého, je to zvláštní duchovní jednota všech věřících. Myšlenka pravoslavné sobornosti byla vštěpována ruskému člověku po staletí. Není divu, že se během druhé světové války Stalin opět otočil čelem k utlačovanému pravoslaví a hledal v něm morální podporu pro nerovný nemilosrdný boj chudého, zpočátku neozbrojeného a k boji nevycvičeného ruského lidu proti nacistickému Německu. Refrénem hlavní ideologické hymny této velké vlastenecké války byla slova: „Ať šlechetná zuřivost se zmítá jak vlna. Probíhá válka národní, válka svatá.“

V 90. letech minulého století se pravoslaví v Rusku znovu začalo dostávat do povědomí lidí jako národní náboženství. Tento proces umocnil prezident Vladimír Putin a jeho monarchistické sklony. Jeden z jeho vyzdvihovaných umělců malíř Ilja Glazunov při setkání s prezidentem prohlásil: „Seděl jsem a přemýšlel jsem v duchu mně přirozeného monarchismu, jaká byla stará národní idea? Pravoslaví, samoděržaví, národnost. Jaká je národní idea dnes? Putin, pravoslaví a jiné konfese, všechny národnosti.“ Pravoslavná církev ve svých prohlášeních aktivně podporuje vnitřní a vnější politiku současného prezidenta, prezentuje ho jako neomylného otce a zachránce vlasti. Dříve to býval car-batjuška (otec), teď je to prezident-batjuška, který za nic nemůže, a veškeré sociální nejistoty a hrůzy, které se dějí, jsou jen pochybením místních správců. Stačí se jen dovolat prezidentovi a ten vše velkoryse napraví a odpovědné osoby potrestá. To vše ústí v každoroční událost – telefonování prezidentovi, trvající několik hodin a vysílanou živě hlavní televizní stanicí. Lidé volají prezidentovi na přímou linku a žádají ho o pomoc pro sebe, školy, sirotčince a zájmové organizace v těžkých ekonomických situacích. Nic jiného nevystihuje lépe politický obraz Ruska – lidé prahnou po silném, spravedlivém a štědrém monarchovi, který vyřeší všechny národní nesnáze.

Existuje jistě velké množství lidí, kteří tuto lest prokoukli, nevěří v čistotu úmyslů pravoslavné církve, ale jejich „šlechetná zuřivost“ se zatím nezmítá jako vlna. Až se to stane, budeme se modlit, aby pozici současného „monarchy“ nezaujal někdo zuřivější, horlivější a nesnášenlivější, protože dějiny ukazují, že ruská demokracie je vždy jen krátkou iluzorní předehrou před příchodem mocného vladaře.

Vytisknout