Vlastnictví a majetek (úvod k diskusi) | Ladislav Pokorný

V letošním ročníku našeho časopisu hodláme se kromě „osmičkových“ výročí věnovat ještě jednomu tématu, a tím je problém vlastnictví. Otázek se zde nabízí celá řada. Základní z nich lze formulovat takto: Patří snaha či touha něco vlastnit k přirozené lidské (příp. i zvířecí) vlastnosti, či jde o aspekt lidské existence, který se teprve historicky vyvinul a nabývá v různých dobách různých podob? Je možné si představit společnost bez osobního vlastnictví? Historické bádání odpovídá na tuto otázku spíše pozitivně; přinejmenším v období prvobytně pospolné společnosti to zřejmě tak bylo. Ale i v moderní době vznikly formy společného vlastnictví, např. v podobě izraelských kibuců, které se ovšem trvale neudržely. Je dobré připomenout, že i komunistická vize kolektivního vlastnictví (bylo ale opravdu kolektivní?) se výslovně týkala jen vlastnictví výrobních prostředků, soukromé (osobní) vlastnictví bylo i zde respektováno.

Ať tak, či onak, touha něco vlastnit nepochybně provází člověka po většinu dějin. Předmětem této touhy jsou v prvé řadě materiální statky, ještě závažnější jsou však snahy vlastnit i své bližní; nejflagrantnějším příkladem toho bylo jistě otroctví, skryté však jsou dodnes přetrvávající tendence pohlížet takto i na své rodinné příslušníky. To se obráží i v jazyce: obecně se říká „mít někoho za muže či za ženu“, místo abychom korektněji řekli „být s tím či s onou“.

Touha po majetku, jakkoliv v tisících historicky prokazatelných případů vedla až k hrůzným zločinům, sehrála nicméně i pozitivní roli; političtí ekonomové počínaje Adamem Smithem ukazují, že právě snaha rozmnožit svůj majetek vedla v řadě případů k technickému i společenskému pokroku. Odhlédneme-li od extrémních způsobů kapitalistických podnikatelů, dělajících ze svých vykořisťovaných zaměstnancům novodobé otroky, přispěla tato snaha nesporně k postupnému zvyšování kvality života moderních společností i jejích jednotlivých členů, zejména v nedávné době po druhé světové válce, kdy se prosadily takové vymoženosti jako zdravotní a sociální pojištění širokých vrstev.

V současné době zažívá však euroamerická civilizace nebezpečné přelomové období. Jak ukazují sociologické studie, dosud „přirozené“ (vcelku přijatelné) nerovnosti mezi společenskými vrstvami se raketově mění na rozdíly naprosto nesouměřitelné. Společnost se výrazně polarizuje; nepatrné procento nejbohatších vlastní velkou většinu společenského bohatství a od těch ostatních se stále více izoluje. „Sociální stát“, výdobytek šedesátých a sedmdesátých let minulého století, zmírá pomalu na úbytě, neboť jej nemá kdo financovat. Ti nejbohatší přestávají statky dosud veřejné potřebovat, protože si zaplatí privatizované služby (zdravotní a sociální péči, školství a bezpečnost) ze svého. Od ostatní společnosti se izolují i místem, kde žijí. Důsledek je, že společnosti samotné hrozí rozklad. To je zcela nový rozměr napětí mezi bohatstvím a chudobou.

Co k tomu říká evangelium? Oslovuje jistě všechny, ale v nepominutelné míře především tak či onak chudé. Ježíšova slova o „velbloudu procházejícím okem jehly“ neztratila svou platnost. A jaký je nejhlubší smysl otázky Ericha Fromma „mít nebo být?“

O tom všem chceme v následujících číslech Křesťanské revue také diskutovat.

Vytisknout