Vlastnictví a majetek (úvod k diskusi) | Ladislav Pokorný
V letošním ročníku našeho časopisu hodláme se kromě „osmičkových“
výročí věnovat ještě jednomu tématu, a tím je problém vlastnictví.
Otázek se zde nabízí celá řada. Základní z nich lze formulovat takto:
Patří snaha či touha něco vlastnit k přirozené lidské (příp. i zvířecí)
vlastnosti, či jde o aspekt lidské existence, který se teprve historicky
vyvinul a nabývá v různých dobách různých podob? Je možné si představit
společnost bez osobního vlastnictví? Historické bádání odpovídá na tuto
otázku spíše pozitivně; přinejmenším v období prvobytně pospolné
společnosti to zřejmě tak bylo. Ale i v moderní době vznikly formy
společného vlastnictví, např. v podobě izraelských kibuců, které se
ovšem trvale neudržely. Je dobré připomenout, že i komunistická vize
kolektivního vlastnictví (bylo ale opravdu kolektivní?) se výslovně
týkala jen vlastnictví výrobních prostředků, soukromé (osobní)
vlastnictví bylo i zde respektováno.
Ať tak, či onak, touha něco vlastnit nepochybně provází člověka po
většinu dějin. Předmětem této touhy jsou v prvé řadě materiální statky,
ještě závažnější jsou však snahy vlastnit i své bližní;
nejflagrantnějším příkladem toho bylo jistě otroctví, skryté však jsou
dodnes přetrvávající tendence pohlížet takto i na své rodinné
příslušníky. To se obráží i v jazyce: obecně se říká „mít někoho za muže
či za ženu“, místo abychom korektněji řekli „být s tím či s onou“.
Touha po majetku, jakkoliv v tisících historicky prokazatelných
případů vedla až k hrůzným zločinům, sehrála nicméně i pozitivní roli;
političtí ekonomové počínaje Adamem Smithem ukazují, že právě snaha
rozmnožit svůj majetek vedla v řadě případů k technickému
i společenskému pokroku. Odhlédneme-li od extrémních způsobů
kapitalistických podnikatelů, dělajících ze svých vykořisťovaných
zaměstnancům novodobé otroky, přispěla tato snaha nesporně k postupnému
zvyšování kvality života moderních společností i jejích jednotlivých
členů, zejména v nedávné době po druhé světové válce, kdy se prosadily
takové vymoženosti jako zdravotní a sociální pojištění širokých vrstev.
V současné době zažívá však euroamerická civilizace nebezpečné
přelomové období. Jak ukazují sociologické studie, dosud „přirozené“
(vcelku přijatelné) nerovnosti mezi společenskými vrstvami se raketově
mění na rozdíly naprosto nesouměřitelné. Společnost se výrazně
polarizuje; nepatrné procento nejbohatších vlastní velkou většinu
společenského bohatství a od těch ostatních se stále více izoluje.
„Sociální stát“, výdobytek šedesátých a sedmdesátých let minulého
století, zmírá pomalu na úbytě, neboť jej nemá kdo financovat. Ti
nejbohatší přestávají statky dosud veřejné potřebovat, protože si
zaplatí privatizované služby (zdravotní a sociální péči, školství
a bezpečnost) ze svého. Od ostatní společnosti se izolují i místem, kde
žijí. Důsledek je, že společnosti samotné hrozí rozklad. To je zcela
nový rozměr napětí mezi bohatstvím a chudobou.
Co k tomu říká evangelium? Oslovuje jistě všechny, ale
v nepominutelné míře především tak či onak chudé. Ježíšova slova
o „velbloudu procházejícím okem jehly“ neztratila svou platnost. A jaký
je nejhlubší smysl otázky Ericha Fromma „mít nebo být?“
O tom všem chceme v následujících číslech Křesťanské revue také diskutovat.