Vladimír Roskovec: Slovenská otázka

Na podzim roku 1926 se redakční kruh Kostnických jisker rozhodl uspořádat anketu, aby zjistil důvody, které vedly k tomu, že se ve volbách do Národního shromáždění v listopadu 1925 „projevilo jasně a pro mnohé nečekaně opposiční smýšlení slovenského lidu“. V čem toto „opposiční smýšlení“ mělo spočívat? Na celostátní úrovni ve volbách zvítězila agrární strana (13,7 % hlasů, 45 mandátů v 300členném Národním shromáždění), druhá byla Komunistická strana Československa (13,2 %, 41 mandátů), třetí Československá strana lidová (9,7 %, 31 mandátů). Na Slovensku ovšem s převahou vyhrála Slovenská ľudová strana, která se před volbami přejmenovala na Hlinkovu slovenskou ľudovou stranu (HSĽS). Prosazovala autonomii pro Slovensko, na celostátní úrovni byla sedmá (6,9 %, 23 mandátů). To, že slovenští katolíci volili převážně HSĽS, redakční kruh nepřekvapovalo. „Zaráželo však, že opposiční, někdy dokonce i protičeská nálada pronikala také mezi slovenské evangelíky…“. Proto se redakce obrátila na přední znalce slovenských poměrů s těmito otázkami:

1. Co jest příčinou autonomního hnutí a protičeské nálady mezi slovenským lidem?

2. Z jakých základů vyroste skutečná duchovní (nejen politická) jednota Čechů a Slováků?

3. Co soudíte o poměru katolicismu a protestantismu a vůbec o náboženské otázce na Slovensku?

4. Co mají čeští a slovenští evangelíci dělati pro ozdravení poměru československého a jaký úkol jim připadá při tvorbě duchovní jednoty národa?

5. Pokládáte účast ľudové strany ve vládě za žádoucí pro další vývoj? Co očekáváte od jejího případného vstupu do vlády?

V útlé brožuře (80 str. formátu A6) s názvem „Slovenská otázka“ pak publikovaly „Kostnické jiskry“ odpovědi dvanácti respondentů, šesti Slováků a šesti Čechů.

Je to zajímavé a poučné čtení. V odpovědi na první otázku několik slovenských respondentů upozornilo především na to, že autonomní hnutí nesouvisí s protičeskými náladami. Požadavky na autonomii se v nejrůznějších variantách, pokud jde o její míru či formu, vyskytují prakticky ve všech slovenských názorových skupinách, ať jsou soustředěny v politických stranách, či nikoli. Jde v zásadě o to, aby se o věcech rozhodovalo co nejblíže lidem, kterých se to týká – dnes to nazýváme principem subsidiarity. S přátelskými či bratrskými vztahy k Čechům a se vzájemnou spoluprací při budování společného státu to není v žádném rozporu.

Protičeské nálady nejsou ani tak protičeské, jako spíše protivládní. Jsou vyvolávány zejména nedomyšlenými a necitlivými zásahy a opatřeními státní byrokracie. Respondenti poukazují na „přehnané snahy unifikační“, na stálé změny v organizaci slovenských záležitostí (zejména zrušení župního systému), na nespravedlnosti v daňové oblasti či v oblasti železničních tarifů. Slováci také špatně snášeli snahy „pokrokových“ Čechů o postátňování církevních škol a vůbec jejich přezíravý a necitlivý vztah k náboženství. Po převratu na Slovensku chyběla dostatečně početná slovenská inteligence, aby nahradila maďarské představitele a funkcionáře, proto přicházela řada českých učitelů, soudců, úředníků. Většina z nich se upřímně snažila pomáhat při budování institucí nového státu a jejich pomoc respondenti vděčně oceňovali. Vyskytovali se ovšem i tací, kteří se chovali povýšeně a bezohledně vůči „zaostalým“ Slovákům a pokládali Slovensko za kolonii, kterou je třeba využívat. V některých odvětvích, například na železnicích, obsadili Češi nejen všechny vedoucí pozice, ale i většinu pozic řadových pracovníků, čímž Slováky připravovali o práci. Slovenská ekonomika po roce 1918 ztratila svá odbytiště v Uhrách a vyspělejší české ekonomice jen obtížně konkurovala. Na české straně rozhodně nepanovaly všeobecné snahy o posílení slovenské konkurenceschopnosti. (Na vysvětlenou: Řada problémů vyplývala z toho, že po převratu a dlouho po něm platily v českých zemích rakouské zákony, na Slovensku zákony uherské, které se od rakouských mnohdy lišily. Proto bylo zřízeno ministerstvo pro sjednocení zákonů a organisaci správy; kromě toho existovalo i ministerstvo pro správu Slovenska.)

V odpovědích na druhou otázku se respondenti v zásadě shodovali, že předpokladem duchovní jednoty Čechů a Slováků je odstranění křivd, vyrovnání kulturní a hospodářské úrovně. Duchovní jednota při snaze o vzájemné poznání a porozumění vyroste pak postupně, sama sebou. Je však třeba určité trpělivosti. Čeští respondenti přitom ovšem převážně vycházeli z ideologie jednoho československého národa, byť s dvěma větvemi, nebo se k této ideologii přikláněli.

Pokud jde o náboženskou situaci (třetí otázka), respondenti uváděli, že náboženské cítění je na Slovensku silnější než v Čechách a že vztahy mezi katolíky a evangelíky byly před převratem na Slovensku (a obecně v Uhrách) lepší, než v českých zemích. Slovenští evangelíci hráli důležitou roli v procesu národního uvědomění a v národní osvětě – „roduvěrní“ Slováci byli z velké většiny evangelíci; významně tomu napomáhaly kvalitní církevní školy.

V názorech na úlohu českých a slovenských evangelíků při tvorbě duchovní jednoty národa a při zlepšování vzájemných vztahů mezi Čechy a Slováky se názory respondentů rovněž shodovaly. Je třeba se s láskou informovat o všem, co se na Slovensku děje, podporovat vzájemné poznávání, hledat cesty porozumění a sbližování.

Pátá otázka se vztahovala k aktuální politické situaci. (Po parlamentních volbách v listopadu 1925 vytvořil Antonín Švehla koaliční vládu, která však po neshodách se sociálními demokraty přišla v březnu 1926 o důvěru. Půl roku pak fungovala úřednická vláda Jana Černého, v říjnu 1926 sestavil A. Švehla vládu s podporou HSĽS, která vydržela s malými obměnami až do dalších voleb v roce 1929. V lednu 1927 se stal místopředseda HSĽS Jozef Tiso ministrem veřejného zdraví a tělesné výchovy. Před ním tuto funkci zastával Jan Šrámek, který se pak stal ministrem sociální péče.) Respondenti většinou účast HSĽS ve vládě schvalovali s tím, že tato strana tak převezme odpovědnost za chod státu a nebude pouze vládu kritizovat. Přispěje to i k lepší spolupráci při budování společného státu a ke konsolidaci poměrů na Slovensku.

Ze slovenských respondentů bych rád připomenul faráře a posléze biskupa evangelické církve Samuela Zocha (1882–1928). Jako farář v Modre (od r. 1908) se zasloužil mj. o výstavbu nové budovy pro sirotčinec (podle projektu Dušana Jurkoviče). Jeho veřejná a publicistická činnost jej přivedla až do Slovenské národní rady, byl autor Martinské deklarace. Po vzniku ČSR působil jako župan Bratislavské župy a města Bratislavy a s bývalým županem vyjednal mírové předání moci, čímž předešel plánovanému útoku čs. vojska na město s téměř výlučně maďarským a německým obyvatelstvem. Podařilo se mu udržet ve městě pořádek a normální chod všech institucí včetně zásobování. Po roce 1919 se zase věnoval církevním záležitostem, v roce 1922 se stal biskupem Západního distriktu evangelické církve a zasloužil se o založení bohoslovecké fakulty v Bratislavě.

Samuel Zoch poskytl i nejobsáhlejší vyjádření k výše uvedené anketě. V odpovědi na první otázku podal nejprve pronikavé zhodnocení postojů a uvažování, které pokládal za typické jak pro Slováky, tak pro Čechy: spoléhání na stát, který všechny problémy vyřeší, iluze, že politika je všemocná. Doložil to řadou příkladů a přičítal to faktickému myšlenkovému setrvávání v minulosti. Slováci, podle Zocha, jsou stále jednou nohou v Uhrách, Češi pak oběma nohama v Rakousku. Co by nám asi řekl po roce 1989? Podobně obsáhlé odpovědi na anketní otázky zaslal i senior evangelické církve Dr. Ján Slávik.

Mezi českými respondenty byl např. prof. MUDr. Stanislav Růžička (1872–1946). Stal se profesorem hygieny na Karlově universitě, v roce 1920 přešel na nově založenou Komenského univerzitu do Bratislavy, kde působil až do roku 1938. Vybudoval zde Ústav hygieny a stal se jeho přednostou. Byl velmi aktivní propagátor zdravého životního stylu a založil vědní obor eubiotika. V anketě se kriticky vyslovoval o předsudcích Čechů vůči Slovákům a jejich často necitlivý přístup demonstroval na příkladu, který by nás (dnes) nenapadl: Proč byla nově založená univerzita v Bratislavě, o jejímž významu nebylo pochyb, pojmenována po Komenském, a ne např. po Kollárovi nebo Šafárikovi?

Vytisknout