Vladimír Roskovec: Relativismus a (post)pravda v demokracii

Katedra politologie a filozofie na Filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem koná spolu s pedagogickou a vědeckou činností i mnohé další záslužné aktivity, jako jsou přednášky pro veřejnost či pořádání různých setkání, konferencí, seminářů apod. Příspěvky přednesené na těchto setkáních bývají publikovány v edici Acta Universitatis Purkynianae, Facultatis Philosophicae, buď v řadě Studia Philosophica nebo Studia Politologica. Od roku 2013 vyšlo v řadě Studia Philosophica šest sborníků, u pěti, včetně toho posledního, na který zde chceme upozornit, byl editor Martin Šimsa. Kromě sborníků obsahují obě zmíněné řady i další velmi zajímavé monografie.

U sborníku Relativismus a (post)pravda v demokracii není uvedeno, jak vlastně vznikl, ale to není důležité. Podstatné je, že se editorovi podařilo shromáždit 17 příspěvků od českých i slovenských autorů na téma, které se jeví stále naléhavější.

V úvodní studii Demokracie mezi relativismem, spekulacemi a (post)pravdou editor nejprve zdůvodňuje volbu tématu. „Pravda se stává diskutabilním, kontroverzním či přímo výbušným materiálem, který se málokomu hodí, který překáží a dělá problémy. V posledních desetiletích se častěji mluví a píše o tyranii či despocii pravdy, o tom, že pravda je spjata s metafyzikou, dogmatickým či fundamentalistickým myšlením. Protože existuje mnoho různých pojetí, výkladů a výroků pravdy se týkajících, často není jasné, kdo co pravdou míní, co jejím užíváním sleduje, kam nás ten či onen pojem pravdy zavede a nasměruje. Relativismus, skepse, spekulace a lhaní jsou ve veřejném prostoru více zastoupeny než pravda, její koncepty a teorie.“ Proto si klade velmi náročný úkol: „Budeme se ptát, co všechno je, může či má být pravda.“ Takto široce pojatému záměru nelze ovšem v jednom sborníku plně dostát. Editor proto alespoň stručně vysvětluje původ a smysl myšlenkových přístupů, o nichž dále nebude řeč: nihilismu, skepse a cynismu. Pak postupně probírá a objasňuje pojmy a hlediska, podle kterých jsou rozděleny příspěvky ve sborníku do pěti oddílů.

První oddíl s názvem „Relativismus a pravda“ obsahuje čtyři příspěvky. Vít Pokorný ve svém textu Bohatství relativismu vysvětluje přednosti vztahového modelu skutečnosti oproti modelu substanciálnímu při poznávání bohatého, složitého a mnohovrstevnatého světa. Hynek Typpelt sepsal Jedenácté přikázání. K psychologickým aspektům současného relativismu, v němž kriticky referuje o myšlenkách švýcarské psycholožky a psychoanalytičky Alice Millerové, která v knize nedávno vydané i česky Nesmíš si povšimnout. Realita dětství a dogmata psychoanalýzy (Triton 2016) „se domnívá detekovat hluboko skrytý kořen nepřátelství vůči pravdě“ v přísné výchově v dětství. Další dva autoři působí na Filozofické fakultě Univerzity Komenského v Bratislavě. Ivan Buraj v příspěvku Pravda ako konštrukt alebo realita? (K Foucaultovmu prístupu a ponímaniu pravdy) vysvětluje pojetí politické pravdy a jejích mocenských aspektů (včetně historických kořenů), jak se uplatňují ve filosofii moci uvedeného francouzského filosofa. Erika Lalíková nazvala svůj příspěvek velmi slibně Možné podoby pravdy. Pojednává však především o bratislavské filozofické škole a jejím zakladateli Igoru Hrušovském (1907–1978), který se zabýval filosofií vědy a vědeckého jazyka a problémy vědecké intuice, kauzality apod. a snažil se v období po druhé světové válce nějak své myšlenky sladit s marxisticko-leninskou filosofií.

Do druhého oddílu, nazvaného „Dějiny a pravda“, byly zařazeny rovněž čtyři příspěvky. V prvním z nich pojednává Jan Kaňa o Masarykově výchově k demokratismu. Klíčovým místem této výchovy má být rodina a pak škola – obojí je třeba k tomu nejprve demokraticky reformovat. Jan Musil v příspěvku Pravda jako životní princip ve filosofii vitalismu (Rádl – Mareš) osvětluje nejprve vývoj vitalistického myšlení a pak sleduje rozdíly v pojetí tohoto směru u dvou význačných českých filosofů, kteří oba byli původní profesí fyziologové. Rudolf Kardoš se věnuje málo známé součásti dějin první republiky v příspěvku Pravda vítězí – ideový program českých svobodných zednářů. Historické myšlení, názor, že „každé lidské myšlení patří do určité historické situace“ a je třeba je na základě této situace vykládat a chápat, bývá nazýván historismem. Jan Šmíd tento pojem blíže vysvětluje a uvádí i jeho kritiku v příspěvku Historismus a přirozené právo (ale i morálka a pravda).

V třetím oddílu „Spekulace, věda a pravda“ jsou tři příspěvky. Daniel Štěpánek nazval ten svůj poněkud provokativně Pravda není pravdivá a provádí v něm kritickou analýzu řady pojmů, užívaných v uvažování o pravdě. Kritický rozbor Descartovy premisy, že „pravda a jistota jsou totéž“ předkládá Jan Payne v příspěvku zvaném René Descartes: Lapsus mentis. Pojem pravdy zaujímá důležité místo i v díle brněnského filosofa, esejisty a dramatika Josefa Šafaříka (1907–1992). Věnuje se tomu Petr Bláha v příspěvku O kvetoucí louce a jiných okolnostech Šafaříkova rozumění pravdě.

Čtvrtý oddíl „Víra a pravda“ má jen dva příspěvky. V prvním, nazvaném Tázání na pravdu cestou od hebrejských pramenů k filosofii, sleduje Jiří Hoblík různé aspekty chápání pojmu pravda ve vybraných starozákonních spisech, v Janově evangeliu a v Hegelově filosofii. K domácí středověké tradici se obrací Jan Kozlík v příspěvku Pravda a víra u Petra Chelčického a Jana Želivského. Pečlivě rozebírá a vysvětluje význam a rozdíly užívaných výrazů a pojmů (např. „víra v Krista“ a „víra Kristova“ u Chelčického, „pravda Kristova“ u Želivského) a rozdílné důrazy obou autorů, dané i rozdílnou situací jejich působení.

V pátém oddílu „Demokracie a (post)pravda“ se setkáváme opět se čtyřmi příspěvky. Šimona Löwensteinová, nezávislá filosofka českého původu, působící v Berlíně, si zvolila velmi aktuální téma: Pravda versus „politická korektnost“. Využila své hojné bezprostřední zkušenosti s touto módní ideologií z Německa i z dalších západních zemí a podala fundovaný rozbor jejích nebezpečných dopadů na demokratickou společnost. Ve sborníku pokládám její příspěvek za jeden z nejlepších. (Z knižních publikací Š. Löwensteinové vyšlo zatím česky jen Filosof a moralista Emanuel Rádl. 1873–1942. Primus, Praha 1994.) Petr Krejčí sleduje ve svém příspěvku Pravda a politika: dvojí pohled, jak o politických událostech z let 1937–1939 psal týdeník Přítomnost (šéfredaktor Ferdinand Peroutka) a měsíčník Křesťanská revue (odpovědný redaktor Jaroslav Šimsa). Je to velmi zajímavé čtení. V uvedeném období došlo k řadě krizových událostí: smrt T G. Masaryka a debata o jeho odkazu, anšlus Rakouska, mnichovská krize, německá okupace a vznik Protektorátu. V Křesťanské revui se k tomu vyjadřoval většinou J. L. Hromádka, v Přítomnosti samozřejmě její šéfredaktor. Autor příspěvku to nikde přímo neříká, ale Křesťanská revue vychází z tohoto srovnání lépe. Skromně nazvaný příspěvek editora Martina Šimsy Několik poznámek o lhaní a pravdě v demokracii obsahuje kromě příkladů lhaní ve veřejném životě především stručné a výstižné shrnutí přístupů k pravdě a demokracii jak u českých myslitelů (Masaryk, Rádl, Patočka, Hejdánek), tak u zahraničních (Habermas, Rawls, Weber). Tomáš Hejduk příspěvkem Pravda a demokracie (K Hejdánkovu pojetí Charty 77 a nepolitické politiky) uvedl zároveň poslední oddíl sborníku nazvaný „Ladislav Hejdánek o pravdě a demo- kracii“.

Do tohoto oddílu byly vybrány tři méně známé Hejdánkovy texty, které se tématu sborníku týkají:

– Rádlovo pojetí pravdy (psáno v dubnu 1952 k desátému výročí úmrtí E. Rádla, dosud nepublikováno),

– Perspektivy demokracie a socialismu ve východní Evropě (publikováno v samizdatovém sborníku O svobodě a moci. Mezinárodní sborník úvah o smyslu nezávislých občanských v zemích východního bloku. Praha 1979),

– Demokracie a intelektuálové = vláda lidu a vláda pravdy. Článek z časopisu Trend politiky, vědy, kultury, společnosti, č. 9–10, prosinec 1994.

K zařazení Hejdánkových textů vedly kromě jasného vztahu k tématu sborníku jistě též jeho úzké vztahy s ústeckou katedrou politologie a filozofie. Ladislav Hejdánek dal podnět k píseckým konferencím, pořádaným touto katedrou, řada učitelů katedry byla jeho žáky, přáteli a spolupracovníky, katedře věnoval nemálo cenných zahraničních filosofických knih. Univerzita J. E. Purkyně udělila Ladislavu Hejdánkovi v roce 2016 čestný doktorát.

I když tento sborník nemohl obsáhnout své téma v plné šíři a hloubce, obsahuje mnoho zajímavých textů a stojí rozhodně za pozornost. Domnívám se, že podrobnější zpracování by si zasloužilo téma ideologie a její vztahy k pravdě, politice a demokracii. (Tématu se ve sborníku věnovala výslovně pouze Š. Löwensteinová.) S pravdou či nepravdou úzce souvisí i fenomén reklamy a jejích sofistikovaných technik, které výrazně ovlivňují veřejný i soukromý život a jsou hojně využívány v politice, kultuře, vědě a dalších oblastech. Nebo hojná vystupování „odborníků“ všeho druhu.

Pracovníci katedry politologie a filozofie Filozofické fakulty UJEP v Ústí nad Labem jsou velmi činorodí, takže se můžeme těšit na další zajímavý sborník.

Vladimír Roskovec

Relativismus a (post)pravda v demokracii

Se třemi studiemi Ladislava Hejdánka

Filozofická fakulta Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem, 2018

(Acta Universitatis Purkynianae, Facultatis Philosophicae. Studia Philosophica, sv. 17)

Martin Šimsa (ed.)

Demokracii tady teď máme, ale nemáme demokraty. Dokud je nebudeme mít, žádné volby nám nepomůžou. Když volí blbci, volí blbě… Instituce nás nezachrání. Potřebujeme vychovat vědomí a sebevědomí. A politicky gramotné občany… V demokracii jsou si všichni občané rovni. A je to pravda, že všichni občané jsou si rovni? Jak zabudovat do demokracie, že lepší je víc než horší, když víme už od presokratiků, že v každé společnosti je většina horších? Jak chceme dosáhnout, aby ti horší volili ty lepší?

Citát z přednášky Ladislava Hejdánka: Je potřeba říkat věci ostře, aby bylo co kritizovat, pronesené 15. 12. 2004

Vytisknout