Vladimír Roskovec: Proměny dialogu

Cílem publikace, vydané v ediční řadě

Studie a prameny k dějinám myšlení v českých zemích, je popsat a zasadit do širších historických i myšlenkových souvislostí setkávání a diskuse, které probíhaly v 60. letech minulého století mezi křesťany a stoupenci marxistické filosofie. Jedná se o první, zdařilé a informačně bohaté domácí zmapování toho dialogu, kterému byla dosud věnována pozornost převážně v zahraniční literatuře. Do publikace přispělo 13 autorů (šest z nich působí ve Filosofickém ústavu AV ČR).

V úvodní kapitole „Proměny marxisticko-křesťanského dialogu“ Ivan Landa a Jan Mervart připomínají, že kořeny toho dialogu sahají hluboko do 19. století, kdy na dalekosáhlé ekonomické a sociální změny postupně reagovalo socialistické hnutí, ovlivněné pak marxismem, ale i křesťanské církve svými sociálními naukami. Autoři sledují, jak se vedle převážně konfrontačního či rezervovaného postoje oficiálních církví začaly mezi křesťany objevovat snahy o sblížení s myšlenkami socialismu, a to jak na ideové, tak na praktické a politické rovině. Osvětlují pak specifické kořeny a podmínky dialogu v Československu a vysvětlují pojetí a strukturu předkládané publikace. Ta je rozdělena do čtyř částí.

První část, nazvaná „Historický kontext marxisticko-křesťanského dialogu v Československu“ (139 str.), obsahuje pět příspěvků, popisujících hlavní aktivity, které lze pokládat za součást uvedeného dialogu v 60. letech 20. století. Nejznámější aktivitě a jejím protagonistům je věnován příspěvek Karla Flosse „Josef Lukl Hromádka a křesťansko-marxistický dialog v ekumenickém semináři v pražských Jirchářích“. Autor, který byl aktivní účastník tohoto semináře, sleduje a komentuje vývoj teologických a politických názorů a aktivit J. L. Hromádky v pestrém kontextu různých důležitých událostí a osobností. Rozhodnutí pořádat od roku 1963 ekumenický seminář v Jirchářích chápe jako logické vyústění popisovaných Hromádkových snah. (O samotném semináři se více dovíme ze vzpomínek jeho organizátorů Ladislava Hejdánka a Jana Sokola ve čtvrté části publikace.)

O marxisticko-křesťanském dialogu v zahraničí, především na půdě mnichovské Paulus-Gesellschaft, a o konferenci, která se v tomto rámci konala v dubnu 1967 v Mariánských Lázních, pojednává Jan Mervart. Významnou úlohu „v rámci organizace i obsahu dialogu mezi křesťany a marxisty“ zaujímala v té době v Československu sociologie náboženství. Tomuto tématu a klíčové osobnosti se věnuje Zdeněk R. Nešpor v příspěvku „Význam Eriky Kadlecové a sociologie náboženství v marxisticko-křesťanském dialogu šedesátých let“. Martin Dekarli nazval svůj příspěvek „Jan Hus v éře marxismu-leninismu na hranicích mezi ideologií a vědou. Cesty Milana Machovce a Roberta Kalivody od husitologie k marxisticko-křesťanskému dialogu“. Na příkladu polemiky dvou kritických marxistů o interpretaci Husova odkazu v něm podrobně sleduje vývoj marxistického myšlení v padesátých a šedesátých letech a „dvě odlišné cesty k marxisticko-křesťanskému dialogu“.

Poslední příspěvek v této části je věnován marxisticko-křesťanskému dialogu v exilovém časopisu Studie, vydávaném od roku 1958 v Římě jako revue Křesťanské akademie a redigovaném od roku 1966 Karlem Skalickým. Jaroslav Vokoun tento svůj příspěvek nazval „Skalický je ‚filomarxista‘. Křesťansko-marxistický dialog v římských Studiích“. Časopis se tématům marxismu, revoluce a sociální problematice věnoval od prvního čísla, v padesátých a šedesátých letech o tom však psali pouze křesťanští autoři. V sedmdesátých a osmdesátých letech dával K. Skalický slovo i marxistům a exkomunistům, hlavně v souvislosti s Chartou 77 a VONS (a od svých kritiků si vysloužil uvedenou charakteristiku). Zmíněné aktivity byly, pokud vím, jediný případ, kdy verbální dialog vyústil v konkrétní spolupráci. Tato skutečnost není jinde v celé publikaci zmíněna. (Poznámka: Všechny ročníky Studií, jakož i mnohé další časopisy exilové, samizdatové a jiné, jsou dostupné na www. scriptum.cz).

V druhé části „Teismus, ateismus a sekulární doba“ (119 str.) se některá témata, která se v průběhu dialogu často vyskytovala nebo se ukazovala jako klíčová, probírají a vysvětlují podrobněji a je popsán i další vývoj těchto problémů. Z názvů příspěvků je dobře patrno, oč se jedná: „Idea transcendence jako prostředek revize marxistického myšlení“ (Jan Černý); „Teismus s rámci nesubstanční ontologie Egona Bondyho“ (Petr Kužel); „K předpokladům marxistického univerzalismu v díle Vítězslava Gardavského“ (Vít Bartoš); „Teologie smrti Boha a marxistický ateismus“ (Ivan Landa); „Mluvit o Bohu v sekulární společnosti podle Wolfharta Pannenberga“ (Petr Gallus).

Dalším osudům dialogu je věnována třetí, nejkratší část s názvem „Perspektivy a meze marxisticko-křesťanského dialogu“ (48 str.). Jiří Pechar v příspěvku „Marxismus a křesťanství dnes“ se pokouší charakterizovat proměny, kterými prošly oba myšlenkové postoje (není přesněji specifikováno odkdy). Pokud jde o marxismus, uvádí, že byly opuštěny nebo alespoň silně revidovány pojmy diktatury proletariátu a nadhodnoty a že se změnil vztah k parlamentní demokracii. Na křesťanské straně zmiňuje jen jednou větou „reformy, kterými prošla katolická církev od konání II. vatikánského koncilu“ a věnuje se Bultmannově „demytologizaci“ a dvěma českým knihám z oblasti novozákonní biblistiky: Petr Pokorný: Ježíš Nazaretský – historický obraz a jeho interpretace (Oikúmené 2005) a Mireia Ryšková: Doba Ježíše Nazaretského (Karolinum 2008). Je potěšitelné, že je autor evidentně mile překvapen řadou názorů, se kterými se v těchto knihách, zřejmě poprvé, setkal (alespoň žádné jiné knihy necituje) a pokládá je za „netradiční interpretaci náboženských představ“. Pokrok v biblistice a biblické teologii je jistě významný rys současného křesťanství, ale zdaleka ne nový a jediný. O těch ostatních se však autor nezmiňuje. Příspěvek lze považovat za zajímavou sondu, rozhodně ne za ucelený přehled, jak by název mohl napovídat.

Druhý příspěvek v této části napsal Michael Hauser a nazval jej „Traumatické jádro marxisticko-křesťanského dialogu“. Autor zde podává dobře zdokumentované hodnocení zmíněného dialogu ve třech krocích. Nejprve předkládá tezi, že to byla „scestná historická epizoda“ a přesvědčivě dokládá, že dialog byl vlastně pragmaticky výhodný jak pro vládnoucí komunistickou stranu (ukazoval marxismus v lepším světle), tak pro křesťany (snaha učinit křesťanství přijatelným pro ateistický režim aj.). Druhá (anti) teze říká, že v dialogu šlo o „objevování reálných podobností“. Autor uvádí tři „základní styčné body“: materialistické pojetí člověka (jakožto bytosti, k níž neoddělitelně patří nejen duše, ale také tělo), univerzalismus a dimenzi budoucnosti, což dokládá názory mnoha teologů i marxistických či levicových teoretiků. Konečně předkládá určitou formu „syntézy“, názory Milana Machovce o komplementaritě křesťanství a marxismu (dokonce graficky znázorněné).

Třetí část uzavírá Filip Outrata příspěvkem „Dialog křesťanství a levice dnes: pokus o ohledání terénu“. Pokud jde o Českou republiku, zmiňuje nová internetová média a pokusy o dialog (nepříliš úspěšné) v prostředí politických stran (Křesťansko-sociální platforma ČSSD, iniciátor Karel Floss) a církví. Jako důležitý předpoklad dialogu vidí aktualizaci křesťanského sociálního učení, kterou provedli poslední dva papežové.

Do čtvrté části publikace „Dokumenty, vzpomínky, komentáře“ zařadili editoři devět textů šesti autorů, kteří se na dialogu sledovaném v publikaci významně podíleli. „Dopis Ladislavu Radoňskému o Marxovi a ateismu“ napsal Egon Bondy v roce 1977. Úryvky ze zápisníků Jiřího Němce z let 1961–1967 dokumentují vývoj filosofických názorů jednoho z organizátorů semináře v Jirchářích. (Další citáty uvádí ve svém příspěvku Karel Floss. Zápisníky připravuje k publikaci v tomto roce nakladatelství Triáda). Jak již bylo zmíněno výše, jsou zařazeny texty i dalších dvou organizátorů tohoto semináře: poznámky Ladislava Hejdánka „K rozhovorům s marxisty“ z roku 1957 a jeho „Vzpomínky na Jircháře“ z roku 2008, od Jana Sokola „Proč má cenu vzpomínat na Jircháře“ (2009) a „Dialog v mezích možného“ (příspěvek v panelové diskusi z roku 2013). Hejdánkovy i Sokolovy vzpomínky byly publikovány v časopisu Universum č. 1/2008). Tamtéž byly publikovány i vzpomínky čtvrtého z organizátorů a moderátora semináře v Jirchářích Václava Freie. Ten uvádí, že seminář byl využíván křesťanskými účastníky zejména ke sledování II. vatikánského koncilu a prezentaci dalších nových myšlenek a směrů; „dialogům s marxisty jsme se zcela nevyhnuli, ale rádi jsme je přenechali jiným“. Škoda, že i jeho příspěvek nebyl do publikace zařazen. Od Vítězslava Gardavského je v této části publikován projekt jeho knihy Bůh není zcela mrtev a teze ke knize Anděl na hrotu meče. Čtvrtou část uzavírá text Milana Machovce „Smrt z pohledu marxisty“ (překlad německého textu z roku 1973).

Dovolím si na závěr přidat ještě jeden lapidární vstup do dialogu, který napsal Martin Jirous ve Valdicích Egonu Bondymu (citováno z textu Petra Placáka v časopisu Babylon č. 1/2017):

Pročpak mu říkáš, vole,

ontologické pole?

Tolik jsi zblbnul z lahve,

že se bojíš říct: Jahve?

Vladimír Roskovec

Ivan Landa, Jan Mervart a kol.: Proměny marxisticko-křesťanského dialogu v Československu. Praha, Filosofia 2017, 491 str.

Vytisknout