Vladimír Roskovec: O církevním právu

V loňském roce jsme v čísle 4/2016 referovali o knize téže autorské dvojice s názvem Konfesní právo. Mezitím autoři vydali ve stejném nakladatelství knihu Církevní právo, která na předchozí navazuje a je v jistém smyslu jejím protějškem. Zatímco konfesní právo je součástí práva světského, „předmětem církevního práva je právní řád křesťanských náboženských společenství čili církví“.

I tato kniha vychází z pedagogického působení obou autorů na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a z jejich dlouholeté vědecké činnosti v oboru. Má záměrně i stejnou strukturu textu (základní výklad psaný běžným písmem, doplňkový výklad, obsahující příklady, vysvětlivky, citáty a osobní názory autorů, psaný písmem menším). Text knihy je rozdělen do tří, rozsahem velmi odlišných částí.

Část první (11 stran) vysvětluje základní pojmy církevního práva (církev a náboženská společnost, církevní právo a kanonické právo, poměr církevního práva ke konfesnímu právu).

Je pochopitelné, že největší část textu (část druhá, 336 str.) je věnována církevnímu právu církve katolické. Podrobně je pojednáno o církevním právu katolické církve latinské (podle terminologie českého konfesního práva církve římskokatolické), v přiměřené míře také o církevním právu východních katolických církví (církve řeckokatolické). Pojednává se o současném právním stavu, na historický vývoj se autoři hodlají zaměřit ve zvláštní publikaci.

Úvod k této části je věnován pramenům práva v katolické církvi. Základním pramenem pro latinskou církev je v současnosti Kodex kanonického práva (Codex Iuris Canonici, CIC) z roku 1983, který nahradil stejnojmenný dokument z roku 1917 a do něhož byly zapracovány podněty druhého vatikánského koncilu. Dalšími prameny je řada papežských dokumentů nebo norem některých kongregací. Pro východní církve byl vydán v roce 1990 Kodex kánonů východních církví (Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium).

Další výklad sleduje strukturu CIC. Jedna kapitola pojednává o obecných normách, ústavním a správním právu (týká se řízení církve na nejvyšší úrovni, na úrovni partikulárních církví – diecézí, i na nejnižší, farní úrovni). Samostatný odstavec náleží řeholnímu právu. Kapitola nazvaná Církevní magisterium a magisteriální právo popisuje základní právní úpravy v oblasti učitelské služby církve, která zahrnuje různé formy hlásání slova Božího, misijní činnost, církevní školství i působení v hromadných sdělovacích prostředcích. Poměrně rozsáhlá kapitola je věnována posvěcující službě církve (sanktifikačnímu právu), především udělování svátostí. Nejvíce právních problémů je, jak známo, spojeno se svátostí manželství – manželské právo církevní zabírá více než polovinu této kapitoly. Další samostatné kapitoly jsou pak věnovány právu majetkovému, trestnímu a procesnímu.

Část třetí (28 str.) má název Principy církevního práva jiných církví a je rozdělena do dvou kapitol: Principy církevního práva reformačních církví a Principy církevního práva starobylých východních církví a církví pravoslavných. Názvy dobře vystihují obsah: jsou zde stručně uvedeny jen principy (východiska), kterými se řídí církevní právo těchto církví a kterými se i vzájemně odlišují. U českých reformačních církví shledávají autoři tři výrazné právní prototypy, o kterých pojednávají podrobněji: Českobratrskou církev evangelickou, Církev bratrskou a Církev československou husitskou. Pokud jde o vnitřní organizaci dalších církví v ČR, odkazují na samostatnou kapitolu v předchozí publikaci Konfesní právo.

I v této knize se autorům podařilo vyložit značně rozsáhlou látku přehledně a srozumitelně. Velmi užitečná, nejen pro studenty, jsou vysvětlení latinských pojmů, doplněná často jejich etymologií. Je potěšitelné, že řada pramenů církevního práva katolické církve, včetně obou výše uvedených kodexů, byla přeložena do češtiny. Autoři na tyto překlady systematicky odkazují. Odlišná situace je v případě církevního práva jiných církví. Zde už není uvedeno ani v jakém typu dokumentů je toto právo zakotveno ani odkazy na tyto dokumenty. Vzhledem k velkému počtu těchto církví by to jistě zabralo hodně místa, nicméně u podrobněji probíraných tří českých církví by to bylo jistě možné a užitečné.

Publikace Církevní právo není určena jen studentům právnických fakult; přináší přesné a srozumitelné poučení i studentům teologie a každému, kdo v církvi pracuje nebo koho zajímají právní aspekty církevního působení.

Vladimír Roskovec

Jiří Rajmund Tretera, Záboj Horák: Církevní právo

Praha, Leges 2016, 424 s.