Vladimír Roskovec: O Vlastimilu Kybalovi

Vlastimil Kybal (*1880 Černochov u Loun, † 1958 Washington) byl český historik, který v roce 1920 vstoupil do diplomatických služeb Československé republiky a setrval v nich až do roku 1939. Vystudoval historii a filosofii na Karlově univerzitě, doktorát získal v r. 1904 na základě práce O učení Mistra Matěje z Janova. V dalších letech absolvoval několik studijních pobytů ve Francii, Itálii a v Německu a bádal v archivech v mnoha evropských městech. Během těchto cest navázal i četné vědecké a osobní kontakty – např. v Paříži se v roce 1906 seznámil u Ernsta Denise s Edvardem Benešem, který se připravoval na doktorát práv na univerzitě v Dijonu, a v Římě se v r. 1907 seznámil s mexickou malířkou Anou Sáenz, se kterou se pak v roce 1913 v Praze oženil. V roce 1911 se Vlastimil Kybal habilitoval prací Jindřich IV. a Evropa v letech 1609–1610, v roce 1918 byl jmenován mimořádným a v roce 1919 řádným profesorem. Mezitím publikoval řadu historických prací. V roce 1920 přijal nabídku ministerstva zahraničí, aby pomohl budovat zahraniční politiku nového státu. Vlastmil Kybal pak vykonával funkci vyslance v Itálii (1920–1925), v Brazílii a Argentině (1925–1927), ve Španělsku a Portugalsku (1927–1933) a v Mexiku a Střední Americe (1935–1939). Když byl tamní úřad předán Německu, odešel do USA, kde přednášel na několika univerzitách a podílel se na propagační a organizační činnosti za obnovu samostatného Československa. Po roce 1945 se však do vlasti již nevrátil.

Osudy pamětí Vlastimila Kybala, které psal v letech 1947–1953, si nezadají s jeho dramatickým životem. Jak uvádějí editoři ve svých edičních poznámkách, o existenci pamětí se dověděli v roce 1999 od Kybalova syna Dalimila, žijícího v Miami. Při návštěvě v roce 2002 nalezli rukopis ve formě průklepů z psacího stroje „ve skladišti mezi domácím harampádím“. O originálech není nic známo. Po převozu do Prahy (spolu s Kybalovými deníky) bylo nutno vše uspořádat, přepsat, zkorigo- vat…

Paměti Vlastimila Kybala rozdělili editoři do dvou dílů. První díl (247 str.), který se podařilo vydat v roce 2012, zahrnuje období let 1880 až 1920 a je členěn do čtyř částí.

Část I., nazvaná Dětství a jinošství, obsahuje vzpomínky na mládí na rodném statku v Černochově, na studium na gymnáziu ve Slaném a na duchovní zrání pod vlivem zejména L. N. Tolstého. Pro Kybalův další život je charakteristická věta (str. 52): „Bylo v mém zvyku nepřejímat žádnou autoritu slepě, nýbrž kontrolovat ji z jiné stránky, a tak si tvořit názor vlastní.“

Část II. je věnována pražským studiím v letech 1899–1905. Autor popisuje studentský život v Praze, své vědecké sklony, svoji doktorskou disertaci.

Část III., nazvaná Paříž, Řím a Evropa 1906–1913, je věnována Kybalovým studijním cestám. Kromě již zmíněné Francie, Itálie a Německa navštívil i Skandinávii, Řecko a Londýn. Jeho vědecký zájem se obrátil i k Janu Husovi. Tato životní etapa je uzavřena sňatkem v roce 1913.

Část IV. pak popisuje činnost za války a po válce a „počátek vyslancování v Římě od 1920“.

Ve všech částech je uvedeno množství velmi zajímavých údajů, postřehů a informací o probíhajících událostech i o osobách, s nimiž se Vlastimil Kybal setkával. Za velmi cenné pokládám např. jeho hodnocení politických nálad a postojů v Čechách v letech 1916–1918 a popřevratové situace 1918–1919.

Příprava druhého dílu, který je mnohem rozsáhlejší (822 str.), si vyžádala dalších osm let. Tento díl zahrnuje zejména Kybalovu diplomatickou činnost a je členěn podle jeho diplomatických misí. (Číslování částí navazuje na první díl pamětí.)

Část IV. s názvem Římská mise 1920–1925 popisuje období, kdy československá zahraniční politika usilovala o nadstandardní vztahy s Itálií, v níž byla spatřována potenciální protiváha proti Německu i Rakousku. Vlastimil Kybal se svými bohatými kontakty v tamních akademických i dalších kruzích byl ideální reprezentant nově budovaného státu. Velmi zajímavé je, jak hodnotí vývoj tamní politické situace, jak líčí své rozhovory s B. Mussolinim i jak popisuje uzavřené obchodní, právní a politické dohody. Vlastimil Kybal se spolu s Kamilem Kroftou zasloužil i o navázání diplomatických styků s Vatikánem.

Diplomatická činnost v Brazílii a v Argentině 1925–1927 je popisována v části V. Zde i v následujících částech uvádí V. Kybal nejprve základní a méně známé informace o zemích, v nichž působil, o jejich historii a politické situaci, která se v té době někdy dramaticky měnila.

Část VI. je věnována působení ve Španělsku a Portugalsku 1927–1933. (V. Kybal byl vyslanec pro obě země, sídlil v Madridu.) Zde konal a podporoval i bohatou činnost kulturní a přednáškovou, podporoval obchodní styky. Do této části jsou zařazeny i záznamy z jeho cestovního deníku o putování po Španělsku a Portugalsku. V. Kybal si velmi vážil španělské kultury a seznamoval s ní i českou veřejnost.

Po dvouleté přestávce, kdy se v ČSR věnoval činnosti novinářské, přednáškové a publikační, byl V. Kybal vyslán do Mexika. V části VII. popisuje nejen své tamní diplomatické působení v letech 1935–1939, ale podává též mnoho zajímavých informací i o dalších zemích Střední Ameriky. V závěru této části líčí pomnichovské problémy, ukončení své mise a odjezd do USA.

Nejkratší část VIII. zachycuje stručně Kybalovo tamní působení do roku 1943, kdy jeho paměti končí.

Ve všech částech druhého dílu nalezneme kromě bohatých informací o zemích, v nichž diplomaticky působil, i mnohé zasvěcené pohledy na tehdejší československou zahraniční politiku. Je jim věnován i začátek části VII., kde V. Kybal vzpomíná na svou domácí publicistickou činnost v letech 1933–1935 a na intriky, kterým musel čelit. Zde, ale i na jiných místech se dosti kriticky vyjadřuje o politice Edvarda Beneše. Odtud patrně i pramení Kybalova nedůvěra k politickému vývoji v ČSR po roce 1945, utvrzená v únoru 1948.

Vydání Pamětí Vlastimila Kybala je velice záslužný počin a nepochybně vyvolá zájem o tuto pozoruhodnou osobnost a o její vklad do naší kulturní historie. Editoři Jaroslav Hrdlička a Jan Blahoslav Lášek, kteří působí na Husitské teologické fakultě UK, věnovali dílu velkou péči. Na každé stránce připojili poznámky, odkazující na jiné Kybalovy texty nebo uvádějící biografické údaje osob, o nichž se v pamětech jedná nebo které jsou jen zmíněny. V ediční poznámce děkují za přepis rozsáhlého textu paní sekretářce Jitce Matouškové.

V souvislosti s tímto vydaným dílem stojí za pozornost i příslušná edice Deus et Gentes, vydávaná od roku 2006 Husitskou teologickou fakultou a „věnovaná otázce křesťanství a nacionalismu na našem území“. Dosud vyšlo 25 svazků, plánováno je dalších 12. Mezi vydanými je např. kniha Pavla Helana Duce a kacíř. Literární mládí Benita Mussoliniho a jeho kniha Jan Hus, muž pravdy (L. Marek, Brno 2006), obsahující kromě životopisu B. Mussoliniho i překlad jeho spisku o Janu Husovi, včetně rozboru a kritiky.

Za pozornost stojí i další edice Pontes Pragenses, obsahující svazky, vzniklé především jako výsledek badatelské a učitelské práce Husovy teologické fakulty. Od roku 1997 vyšlo již 76 svazků, mezi nimi i čtyři spisy Vlastimila Kybala: Karel Havlíček a naše svoboda (sv. 4, 1997), Svatá Anežka Česká (sv. 8, 2001), Matěj z Janova. Jeho život, spisy a učení (sv. 11, 2000) a Svatý František z Assisi (sv. 42, 2006).

Vladimír Roskovec

Paměti Vlastimila Kybala – Díl I. a II.

Vydali Jaroslav Hrdlička a Jan Blahoslav Lášek

(Edice Deus et Gentes sv. 22 a 24)

L. Marek 2012 a 2020

 

Od začátku svých studií chodil Kybal na přednášky i k profesoru Tomáši Masarykovi. Hned první rok se Vlastimila Kybala dotkla Hilsnerova aféra. Ve svém deníku si o tom poznamenává: „Vztek a hnus mne jímá, jsem rozhořčen blbostí, ničemností a bezcharakterností studentů, které mám pokládat za své kolegy.(…) Masaryk vydal brožuru, v níž dokazuje, že proces s židem Hilsnerem byl nesprávný. To ovšem vjelo nemile pod kůži antisemitů, jimiž je také většina studentů. Tito přivítali Masaryka na přednášce nadávkami, sykotem a rámusem. Když chtěl mluvit, nepustili ho ke slovu. Chtěl tedy písemně (na tabuli) s nimi jednat. Nic naplat. A když osobně Masaryk k nim šel, žádat je o důvody jejich demonstrace a její vysvětlení, zbaběle se schovali a vyhnuli. Jen nadávkami, voláním hanba odpovídali. (…) Mám z toho dojem velmi trapný, nezapírám, že na křik oněch demonstrantů se odpovídalo tleskáním, voláním sláva, akce vždy vyvolá reakci. Já sám jsem tleskal, křičel sláva – ale právě proto, abych jednak dal najevo demonstrantům, že s nimi nesouhlasím, jednak abych jakož i jiní, ač ne všichni – ukázal Masarykovi, že s ním totiž, s jeho vystoupením, v zájmu pravdy, byť v neprospěch jeho, souhlasím.“

Národní archiv, Kybal Vlastimil, kt53, deník 1899–1900, s. 140.

Vytisknout