Vladimír Roskovec: Evropská cena Karla IV. letos udělena kardinálu Schönbornovi

Sudetoněmecké krajanské sdružení uděluje od roku 1958 každoročně Evropskou cenu Karla IV. Cena je udělována osobnostem, „které se zvláště zasloužily o dorozumění a spolupráci národů a zemí střední Evropy“. Jako první ji získal generál Lev Prchala.

19. května 2018 byla na sjezdu sdružení v Augsburgu cena Karla IV. udělena vídeňskému arcibiskupovi kardinálu Christophu Schönbornovi. Ten při této příležitosti pronesl děkovný projev, jehož hlavní myšlenky stojí za připomenutí.

Kardinál Schönborn nejprve vyjádřil svou vděčnost, především Bohu, jemuž vděčí za svůj život ve svobodě a míru. Svou českou vlast, kterou byl nucen opustit jako půlroční dítě v červenci 1945, dlouho znal jen ze vzpomínek a z vyprávění generace svých rodičů a prarodičů. Obzvláštní vděčnost vyjádřil své matce, která se českou historií intenzivně zabývala a svým dětem zprostředkovala diferencovaný obraz historických, politických a náboženských souvislostí. Nikdy od ní neslyšel špatné slovo o Češích. Hromadné vysídlení německy mluvícího obyvatelstva po roce 1945 však považovala za bezpráví. To rozhodující, za co je své matce hluboce vděčný, bylo však její chápání dějin z hlediska víry: Ztratili jsme vlast, ne však víru. Víra je naší vlastí. Církev v Německu a Rakousku svým vysídleným členům hodně vděčí za jejich svědectví víry a naděje.

Tím přešel kardinál Schönborn k druhé části svého projevu, v níž se zamýšlel nad tím, jak mohlo dojít k „odsunu“ sudetských Němců (používal uvedený český termín). Dnes už je možné o těchto událostech hovořit z většího odstupu, němečtí a čeští historikové mohou tyto dějiny zpracovávat společně. Jako příklad uvedl publikaci Jiřího Gruši Beneš jako Rakušan (česky vyšla v roce 2011), ve které je prezidentu Benešovi připsána spoluvina na mnichovské dohodě v roce 1938 stejně jako na převzetí moci komunisty v roce 1948. Kardinál Schönborn připomněl i kapitolu z Benešových Pamětí, věnovanou zdůvodnění odsunu, která se čte jako režijní kniha středoevropské tragédie. V „etnickém konglomerátu střední Evropy“ žily různé jazyky, náboženství a kultury vedle sebe a ve vzájemném propojení, i když ne vždy bez napětí. Ale už v roce 1914 odpověděl Masarykovi jeden vysoce postavený vídeňský úředník, že po vítězné válce hodlají Čechy germanizovat. Ve stejném duchu pak Beneš v květnu 1945 vyhlásil program „definitivně odgermanizovat naši vlast, kulturně, hospodářsky, politicky“. Ale proč získal Beneš v roce 1943 pro své „plány transferu“ téměř tří milionů Němců z Čech a Moravy a 700 000 Maďarů ze Slovenska souhlas prezidenta Roosevelta, Velké Británie a SSSR?

V třetí části, nazvané „Úkoly pro budoucnost“, kardinál Schönborn nejprve připomněl tragické důsledky ideje jednotného státu na základě násilného sjednocení či unifikace, ať již náboženské (islámský stát, militantní buddhisté v Indii), politické (komunistická diktatura v ČSR po roce 1948), či etnické (některé státy bývalé Jugoslávie). V návaznosti na papeže Františka zdůraznil, že je třeba hledět dopředu a nepřipustit, aby naše životy určovala minulost. Nikoli nostalgie nebo resentimenty, ale živá solidarita s lidmi v bývalé vlasti. A bdělá citlivost vůči tendencím probouzet staré démony a znovu oživovat nacionalismus. Na závěr připomněl osud uprchlíků a biblický apel chovat se k cizincům ve své zemi jako k svým bližním.

Pro porozumění kontextu je vhodné připomenout některé skutečnosti. Christoph Schönborn pochází ze starobylého šlechtického rodu, kterému v Čechách patřil rozsáhlý majetek. Jeho otec Hugo Damián Schönborn (1916–1979) byl jako rakouský občan po vypuknutí 2. světové války povolán do wehrmachtu a jelikož Schönbornové patřili mezi signatáře třetí deklarace české šlechty ze září 1938, která vyjadřovala podporu Československé republice, byl poslán na východní frontu. Během dovolené v roce 1942 se v Praze seznámil s baronesou Eleonorou von Dobelhof (nar. 1920 v Račicích na Moravě) a brzy nato se s ní oženil. Do konce války se jim na zámku Skalka u Vlastislavi narodili dva synové, mladší Christoph 22. ledna 1945. Jeho otec byl u Stalingradu raněn, po uzdravení poslán na západní frontu, kde v Belgii dezertoval k britské armádě. Po skončení války byl rodině zabaven veškerý majetek a Eleonora s dvěma malými dětmi byla nucena se vystěhovat do Rakouska. Tam se se svým manželem opět setkala. Narodily se jim ještě dvě děti. Christoph Schönborn vstoupil po maturitě v roce 1963 do dominikánského řádu, v roce 1970 byl vysvěcen na kněze, od roku 1975 působil jako profesor dogmatiky a teologie východních církví na univerzitě ve švýcarském Fribourgu. V roce 1991 byl jmenován pomocným biskupem ve Vídni, v roce 1995 arcibiskupem a v roce 1998 kardinálem. Po roce 1990 rychle navázal styky s českou církví. Paní Eleonora Schönbornová po ochodu do důchodu žije i nadále ve Schrunsu, kde se velmi angažovala v organizování pomoci pro azylanty i v dalších obecně prospěšných činnostech. Hovoří plynně česky. V roce 2013 jí rakouská vláda udělila zlatou medaili za zásluhy. Nakladatelství Academia vydalo letos knihu jejích vzpomínek Život se nedá plánovat.

Vladimír Roskovec

Vytisknout