Víra otevírá dveře

Rozhovor s Jiřím Schneiderem

Milý Jirko, pověz prosím čtenářům několik slov o důležitých křižovatkách své životní cesty. Po vystudování ČVUT v roce 1985 jsi působil jako zeměměřič ve Frýdku-Místku. V roce 1990, v sedmadvaceti letech, ses stal poslancem Federálního shromáždění. Jak k tomu došlo?

Jako mnozí další jsem čekal, kdy se u nás změní poměry, a snažil jsem se prostor k větší svobodě spolu s podobně smýšlejícími otevírat. V listopadu 1989 nás takových ve Frýdku-Místku byla zpočátku jen hrstka a byli jsme strženi do víru událostí. Nabídka kandidovat do svobodně zvoleného parlamentu vyplynula vlastně docela přirozeně. Otevřely se mi dveře a já vstoupil do úplně jiné kapitoly života.

Několik let jsi působil v Izraeli jako velvyslanec. Jak na ta léta vzpomínáš?

V Izraeli jsem jako velvyslanec působil v letech 1994–1998 a byla to nezapomenutelná doba. Před mým příjezdem byla ve Washingtonu podepsána prozatímní smlouva mezi Palestinci a Izraelci, dohodnutá v norském hlavním městě Oslo, byla uzavřena mírová dohoda s Jordánskem a země byla plná naděje. Zlomem bylo zavraždění premiéra Jicchaka Rabina, po němž se situace postupně zhoršovala, přišly teroristické útoky na autobusy, rozhořely se boje v Libanonu, změnila se izraleská vláda; odjížděl jsem nakonec v úplně jiné atmosféře.

Z ryze českého pohledu jsem se po desetiletích, kdy mezi Izraelem a naší zemí neexistovaly oficiální vztahy, mohl podílet na obnově rámce pro cestování, podnikání a spolupráci v mnoha sférách. Bylo fascinující navazovat na přetržené vazby, poznávat řadu báječných lidí pocházejících z Československa – vzpomenu zejména spisovatele a diplomata Viktora Fischla či jeho bratra Pavla, nebo filologa Davida Flussera. Jeho knihu o Ježíšovi jsem po návratu z Izraele přeložil (vyšla v roce 2002 v nakladatelství OIKOYMENH, pozn. red.).

V současné době působíš jako první náměstek ministra zahraničních věcí a státní tajemník pro evropské záležitosti. Jsi často vidět v televizi, tvoji přátelé vědí, že není snadné tě zastihnout. Daří se ti při nasazení ve vrcholové funkci najít čas pro rodinu, přátele, koníčky, rekreaci?

Snažím se pracovat naplno, ale zároveň si chránit čas pro své nejbližší, pro obnovu těla i ducha. Nepřeháním, když řeknu, že společenství střešovického evangelického sboru, do něhož patřím, je pro mne dnes důležitější než kdy předtím.

Původně jsi vystudoval geodézii a kartografii, později studijní program religionistiky při univerzitě v Cambridge. Máš možnost uplatnit vzdělání v těchto oborech ve své dnešní práci?

Musím upřesnit, že jsem v Cambridge nikdy nebyl! Mé studium religionistiky zastřešené tamější univerzitou začalo ještě v osmdesátých letech. Pod vedením Milana Balabána a hostů z Cambridge, kteří přijížděli do Československa jako turisté, jsme se v tajnosti scházeli na bytových seminářích a po večerech studovali a připravovali se. Zkoušky jsme nakonec dokončili už ve svobodných poměrech po roce 1990. Podrobnosti jsou vylíčeny v knize Barbary Dayové Sametoví filosofové.

Tato zkušenost mě naučila vzdělávat se průběžně, ale hlavně se neuzavírat do jednoho oboru, což se mi obojí v posledních dvaceti letech velmi hodilo. Zkrátka: dokážu se na svět dívat jako inženýr i jako exeget. Široké vzdělání v matematice, jazycích i v historii je velmi užitečné. Jsem sice diletant v každém z těchto oborů, ale mám úctu před těmi, kteří se jednomu z nich věnují do hloubky, a vážím si interdisciplinární spolupráce.

Tvé zájmy ale nejsou jen akademické. V mládí jsi pokud vím hrál a zpíval v hudební skupině Ejhle. Je to už jenom vzpomínka, nebo se hudbě stále aktivně věnuješ?

S hudbou jsem vyrostl a stále se k ní vracím. S přáteli z Ejhle jsme loni na podzim konečně po třiceti letech nahráli zhudebněné básně Bohuslava Reynka. Před dvěma lety jsem začal studovat praktický seminář církevní hudby Evangelické akademie, v němž se pod vedením Ladislava Moravetze a dalších vynikajících muzikantů věnuji hudbě v naší církvi. Ve Střešovicích vedu malý pěvecký sbor, často doprovázím při bohoslužbách na varhany či klavír.

V několika minulých číslech Křesťanské revue jsme se věnovali vztahu víry a politiky. Projevuje se tvoje víra ve způsobu, jak přistupuješ ke své současné práci? Dostává tě někdy do potíží?

S výhradou, že nejsem politik, ale jen vysoce postavený státní úředník, který je s politiky v úzkém pracovním kontaktu, se pokusím odpovědět: Uvědomuji si úskalí víry v praktickém životě a tedy i v politice; člověk musí spolupracovat na základě společného cíle a programu s lidmi, s nimiž nesdílí (částečně nebo úplně) společné přesvědčení a hodnoty. A to je zdroj napětí a rozporů, s nimiž se musí stále vyrovnávat. Politiku holt neděláte jen s přáteli.

Obecně řečeno – bez víry bych se upínal jen k pomíjejícím věcem. Víra mne občas dostane do potíží“, když přede mne staví volbu, kterou bych, nemaje víry, třeba ani neměl. Ale nakonec mi dává naději a svobodu se rozhodnout.

Jsi dlouholetým členem redakční rady a příznivcem Křesťanské revue. V čem vidíš její silné stránky a co by se podle tebe mělo změnit?

U zrodu Křesťanské revue stály významné osobnosti českého veřejného života, jichž si vážím a v jejichž odkazu a stopách stojí za to pokračovat. Jejich žáci byli mými učiteli a dodnes jsou kmenovými autory časopisu. Jejich schopnost vést odpovědný dialog, tedy se fundovaně a někdy i velmi vášnivě pohádat o podstatné otázky dnešního světa, je klíčová kvalita, kterou vnášejí do naší společnosti. Tuto tradici je třeba předávat dál.

Křesťanská revue zůstala tištěnou formou poplatná minulému století, nevyužívá atraktivní grafické formy ani postmoderní formální výstřelky, a soustřeďuje pozornost čtenáře k textu. V podobě výpravných periodik, internetových publikací a blogů má KR zdánlivě silnou konkurenci, ale možná to není její slabá stránka, nýbrž právě naopak – jestli ovšem nedělám jen z nouze ctnost... Trocha profesionalizace a zejména solidní administrace by nám však při práci na KR jistě prospěla.

Pavel Hošek

 

Vytisknout