Viktor Žárský: Druhá republika jako kontinuální dimenze našeho pomnichovského vývoje

Život lidských pospolitostí, včetně těch národních a státních, má bezesporu mnoho rozměrů a teprve součin vektorů jejich působení umožňuje vhled také do jejich přítomnosti. Ve svém příspěvku podpořím pohled těch, kdo upozorňovali, že odmítnutí odpovědnosti za vlastní dějiny, s ním mj. spojená ztráta důvěry k politice a politikům a rozpad polis, stažení do soukromí, ke kterým došlo v období Mnichova a po něm, zůstávají přítomny v dalším vývoji našeho státu až do současnosti.

1. Konference v Locarnu v roce 1925 jako nulté stadium Mnichova. Beneš zatajil před veřejností své ponižující postavení během jednání v Locarnu – v rozhodující fázi jednání seděl spolu s polským ministrem zahraničí za dveřmi a výsledek jim byl oznámen. Zvláště ovšem zatajil varovné důsledky dohody, která explicitně garantovala západní hranice Německa, nikoli však východní.

2. Před vlastním vypuknutím mnichovské krize a vědom si důsledků konference v Locarnu, Beneš v situaci přípravy národa k obraně republiky posílá přísně utajeně o své vlastní vůli (tj. bez vědomí kohokoli z ústavních reprezentantů státu) do Paříže ministra Nečase. Jeho prostřednictvím tajně nabídl, že je ochoten Hitlerovi odstoupit Chebsko – oblast republiky s nejhustším německým osídlením. Vlády Francie a Británie v reakci na tuto Benešovu iniciativu reagovaly souhlasem s jednáním v Mnichově.

3. Přímý důsledek Benešova postupu před Mnichovem a jeho odmítnutí obrany republiky pak byl vznik druhé republiky, kterou předal do rukou prezidenta Háchy. Odpuzující rysy druhé republiky jsou dostatečně známy: odmítnutí odpovědnosti za vlastní dějiny, hledání viníků (vnitřních nepřátel, kteří nejsou jako my), ztráta důvěry k politice a politikům, rozpad polis a stažení do soukromí. To vše zůstává bez přerušení přítomno v dalším vývoji naší společnosti po válce, po převzetí moci komunisty a také po listopadovém převratu.

4. Tento fenomén vnitřní kontinuity způsobu fungování společenského systému navzdory zásadním vnějším dějinným převratům popsal před 100 lety ve svém Zániku západu Oswald Spengler a nazval jej pseudomorfózou. Jako přírodovědec věděl, že tento mineralogický pojem popisuje jev, při němž krystalová struktura minerálu neodpovídá vnitřnímu chemickému složení. Po mém soudu je v naší společnosti kontinuální temná dimenze druhé republiky právě takovouto pseudomorfó- zou.

5. Na postavě Evžena Erbana dokumentuji, že tato kontinuita znamená nejen kulturní předávání vzorců chování (mémů), ale také kontinuitu konkrétních lidí.

Končím citátem TGM z jeho Světové revoluce (str. 511–512): „Musíme znát a realisticky odhadovat své síly – můžeme a musíme si brát příklad nejen z malých, nýbrž i velkých národů, ale nesmíme své vzory nepromyšleně napodobovat, musíme mít svůj promyšlený program a za ním jít důsledně a odhodlaně. Musíme stále usilovat o zvýšení naší vnitřní síly, jak nám to formuloval Havlíček – pak si můžeme říci s klidem: Nedali jsme se a nedáme se nikomu a nikdy! Vždy vzpomínám malého Dánska, jak se mužně a čestně nedalo zakřiknout roku 1864 dvěma velikány, Pruskem a Rakouskem, i když muselo očekávat porážku; v světové válce Dánsku bylo vráceno, co mu porážka neprávem odňala.“

Chvála Bohu za tisíce Čechoslováků, bojovníků proti Hitlerovi doma i v zahraničí, a za všechny, kteří vzdorovali komunistickému režimu. Čin Jana Palacha byl po mém soudu namířen proti druhé republice v nás.

Krátký souhrn přednášky Viktora Žárského z konference s názvem Reflexe republiky publikujeme jako reakci na komentář Jana Kozlíka k této konferenci, který byl uveřejněn v Křesťanské revui č. 5 roku 2018.

Vytisknout