Věra Tydlitátová: Jak viděli mnichovskou dohodu Židé v Palestině?

Studia sionismu obohatila letos unikátní publikace Zbyňka Taranta, nazvaná Československý churban – Mnichovská dohoda a druhá československá republika optikou sionistického jišuvu v Palestině (1938–1939). Slovo churban je specifický termín judaismu, označující dvojí zničení Jeruzalémského chrámu, zásadní zlomy židovských dějin, katastrofy připomínané každým rokem půstem a mnoha odkazy v liturgii. Jestliže je toto slovo užito v kontextu československých dějin a národní katastrofy v roce 1938, jde o projev pozoruhodné, bezprecedentní empatie a o symbol unikátních vazeb mezi Československem a předválečným židovstvem v Britském mandátu Palestina.

Zbyněk Tarant během svého sedmiletého studia pročetl dosud téměř neprozkoumané, hebrejsky psané novinové články a materiály, uložené v izraelských archivech, aby odkryl fascinující pohled předválečných sionistů na tragický osud Československa tváří v tvář německému nacismu. Zcela zvláštní vztah světového židovstva k mladému státu uprostřed Evropy byl dán již statečným vystoupením Tomáše G. Masaryka v Hilsnerově aféře. Přestože na přelomu 19. a 20. století stál Masaryk proti tupému antisemitismu velké části české společnosti, jeho pověst obhájce nevinného dokázala v očích Židů český národ částečně očistit, ne-li idealizovat. Když se Masaryk v Americe zasazoval o vznik samostatného státu, měl na své straně výraznou podporu židovské komunity, která mu pomáhala myšlenku samostatného Československa prosadit. Poté, co se Masaryk triumfálně vrátil do vlasti, byl již sentimentálně nazýván „tatíčkem“ a o necelých dvacet let starých antisemitských útocích se veřejně nehovořilo. Vznikla paradoxní situace – ve stejné době v Praze na Hradě seděl intelektuál, který usiloval o revizi procesu s Hilsnerem, a na pražské radnici seděl primátor Karel Baxa, někdejší obhájce rodiny Hrůzovy a fanatický antisemita. V předválečném Československu měli Židé slušné postavení, byli respektovanou menšinou, významnými podnikateli, spisovateli, umělci a horlivě se účastnili veřejného života. Tomáš G. Masaryk byl též první hlava státu na světě, která navštívila palestinský jišuv, židovské osídlení, již v roce 1927. Jeho cesta vzbudila mezi židovskými obyvateli ohromné nadšení a jeho jméno se trvale zapsalo do dějin Izraele.

V pohledu dnešních znalostí až zaráží míra idealizace, jíž se Československo těšilo mezi Židy v Erec Jisrael i v diaspoře, pocit vzájemné dějinné blízkosti, osudu dvou malých národů, usilujících o státnost, tento sentiment byl posílen například i projevem samotného Hitlera, který 12. září 1938 explicitně srovnal Československo s Palestinou.

O to tvrdší šok prožili Židé z nástupu antidemokratických sil a vulgárního antisemitismu před Mnichovem a zejména během druhé republiky. Je třeba si připomínat, že útoky proti československým Židům nebyly vedeny pouze ze strany německých nacistů, ale též ze strany českých fašistů a oportunistů. Židé v Palestině však žili částečně v izolaci a o dění uprostřed Evropy se dozvídali filtrem médií, jejichž informovanost nebyla vždy dokonalá, navíc autoři do svých textů promítali vlastní zkušenosti, představy, naději, obavy, obdiv a antipatie. Určitá idealizace poměrů v Československu měla setrvačnost, která navzdory ostudným projevům českých fašistů produkovala vřelé sympatie, podporu a dojemný důraz na spřízněnost. Sionistické noviny v Palestině přinášely úzkostné i útěšné komentáře k dění v Československu, sdílely naděje spojované s pomocí Francie a Británie i s možností vojenské obrany.

Karel Čapek, o jehož přátelství s Masarykem se v Palestině vědělo a jehož hry, zpopularizované Maxem Brodem, byly v jišuvu nesmírně populární, se stal pro židovstvo morální autoritou, hrdinou, ba dokonce prorokem, srovnávaným se starozákonním Jeremjášem. Když 22. září 1938 vyšla v Lidových novinách Čapkova báseň v próze nazvaná Modlitba tohoto večera, byla přes noc přeložena do hebrejštiny a vydána hned ve třech denících, přičemž Ha-Arec ji zalomil doprostřed titulní strany a nazval ji slovem Ejcha, což je hebrejský název biblické knihy Pláč Jeremjášův. Jiné noviny rovněž odkazovaly na židovskou tradici, The Palestine Post zveřejnil Čapkův text pod názvem Pláč 1938 a Davar pod názvem Kadiš (Kadiš je název modlitby za mrtvé).

Čapkova Bílá nemoc, hraná 28. září 1938 v Tel Avivu souborem ha-Bima, byla v židovském tisku pro své humanistické poselství nadšeně přijata, ale též interpretována jako kritika naivního pacifismu, neboť doktor Galén je nakonec ubit zfanatizovaným davem a svůj lék nemůže lidstvu předat. Galén byl někdy omylem považován za židovského lékaře, jak jej veřejnosti představili deníky The Palestina Post a ha-Cofe, ačkoliv v Čapkově originále je zmínka o cizinci či o řeckém původu lékaře. Při označení Galéna za Žida šlo o vsuvku režiséra Čereminského, který svými zásahy do textu hry usiloval o aktualizaci či větší naléhavost divadelního kusu, s nímž se židovské publikum přirozeně identifikovalo. Celá Čapkova hra byla interpretována jako vizionářské dílo, jako morální vzepětí malého národa tváří tvář fanatismu a válečné zkáze.

Zatímco v době odhodlání bránit mladou republiku se zbraní v ruce sklízeli českoslovenští občané obdiv a morální podporu, zhroucení demokracie a rychlé vyklizení pozic znamenaly i pro palestinské sionisty šok a deziluzi. Židovští sympatizanti Československa si uvědomili krutou realitu – na jedné straně selhání domácích elit tváří tvář nacistické hrozbě a jejich fašizaci, včetně návratu antisemitismu, na druhé straně selhání mocností v Mnichově. Politika appeasementu se definitivně a tragicky ukázala jako cynická, krátkozraká a zločinná. Churchillovo varování zaznívalo stejně naléhavě v Československu i v jišuvu. Mnichovská dohoda znamenala pro jišuv existenciální otřes, nezapomeňme, že stýkání a potýkání s britskou mocí byla denní zkušenost židovského osídlení Palestiny. Británie se stejně zbaběle a nečestně jako k Československu zachovala i k židovským uprchlíkům z Evropy, kterým zavírala brány Erec Jisrael a odsuzovala je ke zkáze.

Mnichovská dohoda, interpretovaná jako zrada spojenců, se pro sionisty stala existenciálním traumatem a důrazným mementem a osud Československa nadčasovým varováním. Odtud můžeme porozumět nedůvěře Izraelců vůči pacifistickým výzvám a zárukám mocností, snaze ubránit se vždy vlastními silami, na nikoho nespoléhat a nebýt naivně důvěřivý vůči vnějším slibům a pacifistickým výzvám. Odkazy na Mnichov a appeasement se staly rétorickou figurou izraelské politiky až do dnešní doby, někdy až nadužívanou, nicméně všeobecně srozumitelnou.

Současné nadstandardní vztahy mezi Českou republikou a Izraelem logicky navazují na několik výrazných historických událostí, které symbolicky spojily osudy obou našich národů. Určitá kulturní i geografická vzdálenost těchto zemí, stejně jako nynější rozdílné zakotvení v nadnárodních strukturách nutně vedou k neznalostem, omylům, ke zkratkovitému, mnohdy povrchnímu až naivnímu hodnocení oné často deklarované vzájemnosti, blízkosti a přátelství. Sporná fakta, například problematické kroky údajně proizraelských českých politiků na domácí půdě, jsou pod rozlišovací schopností izraelských médií i diplomatů, jsou marginalizována, a například to, že se tito politici fakticky opírají o podporu českých antisemitů, není v Izraeli známo. Naopak sympatie Tomáše G. Masaryka k sionismu a k jišuvu, hlasování Jana Masaryka 29. listopadu 1947 na půdě Valného shromáždění OSN o rozdělení Palestiny a poválečná vojenská pomoc Izraeli bývají často idealizovány a zdůrazňovány, přestože jde o události staré několik desetiletí. Tyto zkušenosti se staly trvalou součástí sdílené paměti, petrifikovanými milníky společných dějin, obecně přijímanými idejemi. Kdykoliv hovoříte v Izraeli s místními a zmíníte se o Československu, téměř vždy uslyšíte tyto připomínky.

Mnichov a diskuse o obraně či appeasementu jsou traumata, která poznamenala strategii přežití obou národů. Pro český národ znamenala mnichovská dohoda zlomení charakteru na mnoho let, pro Izrael výzvu k radikální obraně státnosti i vůči přesile a nezávislost na slibech či naléhání spojenců. Obě strategie mají své opodstatnění a obě lze podrobit kritice, jejich pochopení je však nutné a je možné i díky studiím, mezi něž se řadí práce Zbyňka Taranta.

Přes kritické výhrady vůči redukcionistickému pohledu na vzájemné vztahy našich národů, jaký často produkují média i diplomatické projevy a který se občas dostává i do odborného diskursu, zůstává faktem, že je možné navazovat na velmi dobré tradice vzájemné podpory, spolupráce, porozumění a přátelství. Československý churban je dojemná kapitola společných dějin, jejíž reflexe v sionistickém tisku v Palestině čekala na své odkrytí 72 let a o to více si zaslouží pozornost; nadto nejde o pohled zjednodušený, zkreslený ideologií nebo poplatný době.

Zbyněk Tarant: Československý churban – Mnichovská dohoda a druhá československá republika optikou sionistického jišuvu v Palestině (1938–1939) Plzeň, Západočeská univerzita 2020

Věra Tydlitátová

Vytisknout