Ve zklidněném světle bázně Boží: Nad komentářem Filipa Čapka ke starozákonní knize Kazatel [Petr Sláma]

K čemu jsou biblické komentáře

„Bez komentáře“, slyšíme někdy z úst politika, který se nechce zamotat do složitého vysvětlování, které by ho mohlo stát politické body. Dává tím najevo, že své už řekl a veřejnost se s tím má spokojit. Ale tam, kde nejde jen o suverénní gesta, ale o záležitosti, které nás doopravdy zajímají, se bez komentáře neobejdeme. Křesťanská teologie je od svého počátku svérázný komentář Starého zákona, který se pokouší navázat zkušeností prvních křesťanů s Ježíšem Kristem na židovské svaté knihy. Starý zákon představuje plnokrevný příběh o tom, jak si Bůh Hospodin vyvolil lid Izraele a vedl jej dějinami. Nový zákon je pak překvapivou – a pro většinu Židů nepřijatelnou – poslední kapitolou, která na ten příběh organicky navazuje, ale stáčí jej docela nečekaným směrem. Výklad Bible představuje od počátku církve speciální způsob, jakým si církev nad svým výchozím textem ujasňuje, čím vlastně je. Souvislý výklad nějaké biblické knihy se nazývá komentář. Komentáře měly původně spíše podobu sbírek kázání na navazující části biblické knihy. Od dob osvícenství vystoupil do popředí analytický moment; komentáře se zaměřují na dějinné reálie, na literární charakter, na etymologii důležitých slov. Pořád ale platí základní charakteristika biblického komentáře, podle níž má jít o poučeného průvodce starověkým textem, v němž se toho skrývá víc než je na první pohled zřejmé.

Komu je biblický komentář určen?

V prvé řadě člověku, kterého Bible zaujala, který ji čte, přemýšlí o ní a má na její témata nějaký názor, přitom ho ale napadají otázky, s nimiž si neví rady. Záleží ovšem na typu komentáře: v německojazyčné a anglickojazyčné oblasti existují k některým biblickým knihám desítky velmi různých komentářů. Některé se soustředí na historické souvislosti, jiné spíše na literární kvality vykládaného textu. Některé komentáře si všímají, jak již byl text mezi Židy a mezi křesťany vykládán. Některé mají jako své apriorní východisko víru, že je Bible svatou knihou věřícího společenství, a výklad proto musí být vždy v souladu s jeho naukou. Jiné komentáře takovýto konfesní pohled považují za nedostatek a snaží se k vykládanému textu přistupovat co nejobjektivněji. Někde mezi těmito dvěma krajnostmi se pohybuje většina soudobých komentářů, které se sice snaží kriticky analyzovat vznik textů, současně však dobře vědí, že Bible za svůj rozsah a podobu vděčí věřícímu společenství, v jehož střetu a z jehož potřeb vznikla – a vykládat ji bez ohledu na toto její určení znamená minout se jejím smyslem.

Rošťácká kniha

V tomto širokém řečišti možných uchopení představuje komentář Filipa Čapka ke knize Kazatel sympatickou štiku. Není upovídaný, ale ani povrchní, a věnuje se knize, která v rámci Bible představuje svými mudroslovnými (učeně: sapienciálními) důrazy protiváhu zásadním a seriózním důrazům pěti knih Mojžíšových nebo Proroků. Rošťácký (učeně: subverzivní) charakter knihy Kazatel dokládá ostatně i to, že ještě rabínská Mišna zachycuje diskusi učenců 2. stol. n. l. o tom, zda vůbec Kazatel do Bible patří. Čapek spolu s většinou soudobých badatelů knihu Kazatel považuje za židovskou odpověď vyšších vzdělaných vrstev na podněty helénismu, první globalizované kultury vůbec, jejíž součástí země Izrael samozřejmě byla. („Tento komentář se přiklání k tomu, že kniha vznikla v Jeruzalémě a za nejpříhodnější dějinný kontext vzniku knihy považuje druhou polovinu 3. stol. př. Kr.“, píše na str. 27 a dodává, že „adresáty jsou mladí muži a nikoli děti nebo těhotné ženy, které by mohly být texty uráženy nebo šokovány. Tito muži se chystají být spoluzodpovědnými za vedení společnosti…“ s. 48).

Čapek upozorňuje, že i v rámci mudroslovné tradice představuje Kazatel specifickou krajnost, která je plně pochopitelná teprve v rozhovoru s ostatními hlasy téhož myšlenkového klimatu. Jen o něco mladší než kniha Kazatel je kniha Moudrosti Ježíše Síracha (někdy se s knihou Kazatel plete, protože v angličtině bývá nazývána Ecclesiasticus, zatímco kniha Kazatel se nazývá Ecclesiastes). Čapek spekuluje o tom, že Sírachovec svým farizejským poukazem k Tóře kritizuje Kazatelovu skepsi (s. 336). Ještě později se v podobnému duchu přidá apokryfní kniha Moudrosti Šalomounovy. Tím překvapivější je, že do biblického kánonu to nakonec „dotáhl“ právě pouze skeptický Kazatel.

Překlad jako špička ledovce

Čapkův komentář knihu nejprve stručně představí, zastaví se u dějin působení knihy a u její afinity k filosofickému existencialismu druhé půlky minulého století. A pak se již pouští do výkladu tohoto starověkého textu, rozděleného kdysi do 12 kapitol. V navázání na novější bádání Čapek předpokládá, že kniha sleduje čtyřdílnou rétorickou strukturu, vyznačenou klasickými kroky: prepositio (kapitoly 1–3); explicatio (4,1–6,9) refutatio (6,10–8,17) a applicatio (9,1–12,14). O tom, zda jednotlivé části knihy Kazatel odpovídají uvedeným nadpisům, lze mít pochybnost (a má ji autor této recenze). Tyto části totiž hovoří také o mnohém, co těmto nadpisům nijak neodpovídá. Poukaz k rétorické struktuře a postupnému rozbalování tématu je ale důležitý vykladačský faktor, protože upozorňuje na to, že jednotlivá výpověď nemusí vyjadřovat stanovisko mluvčího, nýbrž v celkovém plánu knihy může vyjadřovat stanovisko, třeba všelijak rozšířené, které však bude v průběhu následujících odstavců vyvráceno.

U probíraných oddílů je vždy nejprve uveden Čapkův vlastní překlad. Jak již to u moderních komentářů bývá, představuje tento překlad příslovečnou špičku ledovce, jehož 9/10 se skrývá pod hladinou. Je současně řešením, prozrazeným hned z kraje, jehož zdůvodnění je pak věnována další část výkladu. Překlad je to přesný a jasný, jen někdy snad až příliš opatrný – patří totiž k povaze hebrejštiny, že např. nepoužívá sponu, takže její užití v češtině není žádnou volnou interpretací, na níž by muselo být upozorněno závorkami. Ukázkou překladu, který je výsledkem důkladné exegeze i odvahy tlumočit čtenáři nejen termín, ale celý motiv v jeho analogickém účinku, je překlad zásadního slova knihy, hebrejského hevel, jež se předtím ozývá hned zkraje Bible ve jménu Kainova bratra Ábela, do češtiny dosud překládaného jako „marnost“ (Kralická) či „pomíjivost“ (ČEP), jako „absurdita“.

Po autorském překladu následují textové a překladové poznámky, určené odborníkům a vysvětlující textově kritické problémy textu (například rozdíly ve znění starobylých verzí, jakými je řecká Septuáginta nebo latinská Vulgáta), ale i různá autorova odvážná překladová řešení.

Následuje nejdelší část celé knihy, obsáhlý výklad jednotlivých veršů. Čapek průběžně rozvíjí svou teorii umně vzklenuté kompozice celé knihy Kazatel. Výklad po jednotlivých verších ale současně bere ohled na čtenáře, který nepřečte komentář vcelku, nýbrž si vyhledal výklad právě jen dotyčného verše. Některé opakující se problémy jsou řešeny formou tematického exkurzu (celkem jich komentář obsahuje 18; k nejpovedenějším patří exkurzy „Pojem hevel“, „Je dobré krásné?“, „Duch a duše“ či „Správa Judska za Ptolemaiovců“), na nějž je při dalším výskytu odkázáno.

Lepší je…

První blok výkladu je nadepsán Královská travestie. Kladný hrdina kolektivní paměti Izraele, „syn Davidův a král v Jeruzalémě“ (Kaz 1,1, tedy Šalomoun, dopoví každý žák nedělní školy), jenž je zároveň patronem zbožného mudrosloví, zde vyjadřuje skepsi týkající se možnosti nabýt skutečné moudrosti a dosáhnout v životě štěstí. Blok uzavírá meditace o příhodném čase, který ovšem nastává ze svých vlastních, člověku neznámých příčin – a ne jako výsledek našich plánů či snah.

Druhý blok (kapitoly 4,1–6,9) a třetí blok (kapitoly 6,10–8,17) přicházejí tváří v tvář tomuto neveselému nálezu s programem relativní preference spokojeného života. Základní myšlenkové nastavení tohoto bloku v mnohém odpovídá učení a praxi epikurejství, v rámci helénistické civilizace od 3. stol. př. n. l. velmi populárního směru. Svému čtenáři zde Kazatel předkládá sadu praktických rad, jak se tomuto relativně preferovanému stavu i při vědomí problematičnosti života pokud možno přiblížit. Ve třetím bloku se ale objevuje motiv, který má sílu vymanit čtenáře ze systému binárních opozic (např. „namáhat se × veselit se“, „prosazovat spravedlnost × prosazovat bezpráví“, „mrtvý × živý“, „osamělý × v kolektivu“, „mladý × starý“), motiv, který má sílu překonat i frustraci z absurdity života: Jako odpověď na tuto skepsi, ale současně v polemice s dvěma vlivnými školami soudobého Jeruzaléma, s deuteronomistickou představou, že Bůh řídí dějiny podle toho, jak se lidé chovají, i s představou epikurejství, podle něhož je třeba překonat strach z Bohů, přichází Kazatel s představou bázně Boží. „Bůh mudroslovné skeptické tradice kazatele se zde vyjevuje zároveň jako garant řádu, který je jak neměnný, tak věčný“ (s. 129). Tváří v tvář efemérním jistotám a nemožnosti naplánovat si životní štěstí a zároveň za situace relativní preference epikurejské slasti představuje bázeň Boží, tedy nevypočítavý a střízlivý respekt před Boží svrchovaností, jedinou životní jistotu.

Poslední blok Čapkova výkladu (kap. 9–12) představuje Kazatele, jenž prochází ještě jednou různými etapami života, tentokrát ale jakoby ve zklidněném světle přibližujícího se sklonku života. Jakoby předjímal Heideggerův existencialismus, Kazatel připomíná, že testem všech životních projektů je vždy nakonec smrt. A pozor: smrt chápaná nikoli jako přechod k nějaké nyní teprve skutečné duchovní existenci, nýbrž jako zlatý rám, který definitivně ohraničuje plátna našich životů a dává jim jejich prchavou a marnou, ano i absurdní jedinečnost. Jakousi oslavu tohoto zlatého rámu našich životů, smrti, uvádí Kazatel v závěrečném napomenutí mladého muže. Ve světové literatuře lze stěží nalézt estetičtější popis lidské smrti, než jaký předkládá Kaz 12,3–7. Čapek jej pak volně parafrázuje slovy „Nepamatovat na Stvořitele znamená tak dlouho nechodit se džbánem ke studni života pro vodu, až se zjistí, že se bytí vytratilo mezi prsty a člověku nezůstal ani nabízený podíl na životě“ (s. 327).

Čapkův komentář je první ze starozákonní řady Český ekumenický komentář; v tomto a příštím roce by se měla objevit k vybraným knihám Starého zákona necelá desítka dalších. Péčí redaktorů České biblické společnosti dostala kniha velmi pěkný obal a příkladné je i typografické řešení stránky: jasně odlišený překlad, petitem uvedené překladové poznámky, které může nehebraista bez ztráty souvislosti přeskočit, živé záhlaví umožňující snadnou orientaci v celé knize, rozumné množství grafů a ilustrací. „Sepisování mnohých knih nebere konce a přílišné studium unavuje tělo,“ praví sice v Čapkově překladu moudře Kazatel (Kaz 12,12), v případě recenzované knihy ale všechna ta námaha rozhodně stála za to.

Petr Sláma

Filip Čapek, Kazatel: Zneklidňující kniha pro neklidnou dobu, Praha, pro Centrum biblických studií AVČR a UK vydala Česká biblická společnost 2016, ediční řada Český ekumenický komentář ke Starému zákonu sv. 21, 382 stran.

Vytisknout