Vášnivá prosba | Milan Balabán

„… ale zbav nás od zlého“ (Mt 6,13)

Při jednom sborovém dnu se hovořilo v užším kruhu také o otázce zla. Odkud zlo? Proč zlo, když Bůh je dobrý? Někteří prohlásili, že rozhovor je jen akademický a problém zla jen abstraktní. Tu jeden z přítomných propukl v pláč: „Ne, nemáte pravdu, otázka zla je hrozně konkrétní.“ Připomněl otce, který zahynul v koncentračním táboře.

Druhá světová válka. Tady se zlo provalilo jako cosi zběsilého a přízračného: krveprolití bez obdob, koncentráky, pronásledování Židů, vyhlazování celých vesnic a měst: „…když v Evropě mdlé ruce matek / musely ladit na houslích / struny ze střívek nemluvňátek / když do obcí a rodin stých / jednoho rána z koncentráku / na černých křídlech ptáků / balíček došel a v něm, ach / falešný chrup a hřeben známý / s roztřískanými hodinkami.“ Tak to vyjádřil Vladimír Holan ve svém Dokumentu z r. 1949.

„Na ulicích nebyl nikdo – kromě mrtvých. Někteří vypadali, jako by byli zmrzli v plném běhu, jiní leželi roztaženi, jako by byl jimi nějaký obr mrštil z veliké výšky. Hirošima už nebyla město, ale spálená prérie.“ To je otřesné svědectví Dr. Mičihika Hačiji v Deníku z Hirošimy. Podobně zachytil hrůzu atomového bombardování jiný japonský lékař Takaši Nagai ve Zvonech Nagasaki. 6. a 9. srpen 1945 naučily lidstvo novému pohledu na otázku zla. Byla to lekce tak silná, že jsme ji dosud nezvládli. Zatím stále prožíváme úděsný otřes. Pozitivně jsme se z toho naučili velmi málo. Zato se den co den objevují nové formy nihilismu, beznaděje a cynismu. A objevují se hořké základní otázky, které mnohé naučila klást právě druhá světová válka. Bůh? Jaký Bůh? Proč Bůh? „A Bůh by musel vidět v chvění / znetvořující ponížení: / Mauthausen, Belsen, Osvětim…“ (V. Holan v Panychidě).

To je zlo způsobené lidmi lidem, zlo, které je důsledkem strašlivé lidské viny. Ale je také zlo, za které člověk vůbec nemůže. Den co den čteme v novinách o nových přírodních katastrofách. Jaký postrach je například zemětřesení. Chile, Agadir, Skopje, Kašmír. Mysleme také na zlo, způsobené hospodářskou a sociální nouzí. Hladomory v Asii a v Africe. A co zlo způsobené bezprávním a protizákonným jednáním? Věznění nevinných, represálie, justiční omyly a vraždy.

Jak to, že Bůh, který je dobrotivý a neskonale převyšuje svou péčí a prozíravostí dobré pozemské rodiče, dovolí, dopouští všechno to zlé? To není volnomyšlenkářská otázka, která by se dala některým biblickým citátem smést se stolu. To je skutečný argument. Vždyť tohle pálilo už starozákonní svědky víry. Jen čtěme citlivě žalmy (např. Ž 73). S touto otázkou na rtech umíral sám Ježíš. Také toto znamená jeho výkřik: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mně opustil?“ (Mk 15,34) Za takovými otázkami a výkřiky se mnohdy skrývá víc než pouhá nevěra. Myslím, že zde často můžeme zaslechnout (třeba v podobě ne zcela čisté nebo dokonce naprosto deformované) právě biblickou prosbu „Zbav nás od zlého“. Nejsme přece hříčka osudových, neosobních, dějinných nebo přírodních sil! Jsme přece tvé děti, nebeský Otče! Nechceme kámen, chceme chléb!

Moderní člověk netouží po nebi, do něhož by se dostal z pekla, které musí na zemi prožít. A moderní křesťan odmítá náboženské omlouvání nebo vysvětlování zla s Biblí v ruce. Ano, Starý zákon mluví o svatých válkách Hospodinových. U proroků se leckde dočteme, že války jsou Boží soud nad světem. Ale novozákonní křesťan přijímá i tyto závažné výroky s jistou reservou. Dovede si představit, kolik bezbranných žen a dětí zahynulo i v těch biblických válkách. Ježíšovo svědectví o Božím pokoji a smíření je kritériem i kritikou starozákonního zařazování zla do Božích plánů se světem.

Jedinou schůdnou odpovědí na otázku, odkud zlo a proč zlo, je vášnivá prosba: „Zbav nás od zlého.“ Doslova: vytrhni nás ze zlého, zachraň nás od zlého! Tento výkřik je jen jiná podoba prosby o brzký a mocný příchod Božího království. Není tedy pod úrovní velkých „duchovních“ proseb na počátku modlitby Páně.

Zlo, které je tu míněno, má původně velmi zřetelný eschatologický charakter. Je tu míněno jakoby zlo koncentrované, které se projeví ve vrcholných zkouškách a pokušeních posledního času. V pozadí je představa, že právě v konečné fázi dějin odhalí veškeré zlo svou pravou tvář, ale Bůh vytrhne houf svých věrných z tohoto světa. Tato myšlenka, opírající se o okruh apokalyptických představ starozákonních a judaistických, zazní v pročištěné, již zcela křesťanské podobě u Jana (J 17,15). Zde prosí janovský Ježíš Otce: „Neprosímť, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od toho zlého.“ Nejde o únik do jiného světa, v němž nebude pozemských trampot a tragédií, jde o to, aby synové a dcery nebeského Otce byli už zde, na zemi, zachráněni před ničivou silou zla.

Prosba „Zbav nás od zlého“ nemyslí však jen na zlé věci a události, míří až na toho Zlého, který stojí za vším, co strhává dobré stvoření Boží do vzpoury, hříchu a katastrofy. O tomto Žlém, který je jakýmsi zosobněním všeho zla, mluví Nový zákon na mnoha místech (Mt 13,9; J 17,15; 2Te 3,2; 1J 3,12) Zlo má totiž dvojí tvář. Na jedné straně vystupuje zcela anonymně: zavaluje člověka jako neosobní vnější událost (válka, nemoc, neštěstí). Na straně druhé však se dotýká člověka velice osobně, jako osobní nepřítel: prostřednictvím zlých lidí a v důsledku jejich zlých rozhodnutí.

Vraťme se však nyní k prosbě o vytržení z moci zla. Má-li být tato prosba upřímná, musí vycházet z několika základních předpokladů. Především tu musí být vědomí, že svatý a milosrdný Bůh nemá se zlem v tomto světě nic společného. Bůh je ten, kdo zlo ničí a od zlého zachraňuje. Jeho svaté jméno není možno spojovat s válkou, zhoubnou nemocí, sociálními zlořády. On je zcela jiný. Dále je nutno přiznat a vyznat: i skrze mne, ano právě skrze mne se zlo rozšířilo ve světě mně dostupném. Zlo se zmocňuje lidí také mou vinou. Je to i můj hřích. Můj osobní hřích.

A ovšem (na to mnohdy zapomínáme) já sám musím být odhodlán všechno nasadit, aby zlo bylo ve svém rozběhu zastaveno. Sám se musím v Boží síle a podle příkazu Ježíšova dát do urputného boje proti konkrétnímu zlu, které ničí lidi v mé blízkosti. Nakonec to hlavní. Volám-li „Zbav nás od zlého!“, musím dětinsky věřit, že zlo bude definitivně přemoženo. A to proto, že za veškerým mým úsilím a úsilím všech dobrých lidí, kteří bojují proti válkám, nemocem, křivdám a násilnostem, stojí Bůh sám. On sám na to stačí. My můžeme být jen připravovateli cest.

Teď už snad jen osobní svědectví. I já se modlím, abych byl spolu s celým světem vytržen z moci a osidel zla. Proto věřím, že atomový věk neskončí atomovou katastrofou. Věřím, že se dočkáme světa bez válek, beze zbraní, světa spravedlivých a pokojných vztahů mezi jednotlivými lidmi i celými národy. Bůh je dobrý. Jeho otcovství se jistě osvědčí.

Otištěno v Křesťanské revui 9/1963

Vytisknout