Úvodník 3/2018 | Jan Kozlík

Milí čtenáři,

s jistým zpožděním pokračujeme ve snaze dotknout se nějak událostí vzpomínaných v tomto roce „osmičkových“ výročí.

Nepochybně bude předmětem velkých oslav stoleté výročí vzniku Československé republiky. Proto jsme považovali za vhodné zařadit do čísla text Ladislava Hejdánka, napsaný k osmdesátému výročí téhož (1998). Není to veselé čtení, jak autor sám přiznává. Na první pohled to vypadá jako stručný výčet hlavních chyb a selhání, vedoucích nakonec k tomu, že tu máme „zbytkový stát“. Při druhém čtení si všimneme, jak se v důsledku pouhého jakoby „zanedbání“ zdánlivě nedůležitých okolností (tak pochopitelného při tak velkém vítězství svobody a demokracie 1918!) postupně zabředává do problémů, které se pak jeví jako řešitelné jen rozpadem státu. Hejdánkovy texty jsou většinou míněny jako výzva k diskusi či polemice. Ta se však nekonala, „mainstream“ šel jinudy. Z křesťanského hlediska je možno číst text jako výzvu ku pokání. To je však naší veřejnosti (i křesťanské) vzdáleno ze všeho nejvíc.

Značný prostor je dán studii filosofa a sociologa Miloše Havelky „Spor o smysl českých dějin po více než sto letech“. Jsou to vlastně dějiny onoho sporu, které se tak samy stávají nikoli nevýznamnou součástí dějin našich až po dnešek. Je dobré si na četbu najít čas, už jen proto, abychom si uvědomili, kolik českých historiků, filosofů, literátů a politiků vybudil k reakci se svou „českou otázkou“ člověk, stojící na počátku sporu – Tomáš Garrigue Masaryk. Ovšemže i jako laici se můžeme zamýšlet, kdo z těch slovutných diskutérů je přínosný pro nás a dnes. Mějme však na paměti i výrok Rádlův: „Jen lidé, kteří něco tvůrčího dovedou pověděti naší době, mají světla dost, aby osvětlili smysl minulosti“. Je škoda, že z pochopitelných důvodů nebyl otištěn i bohatý poznámkový aparát.

Poučná pro nás je i studie Evy Irmanové o revolučním roce 1848 z pohledu Uher. Nedivíme se, že nemaďarské národy v Uhrách (Slováci!) neměly zájem rozplynout se v maďarském živlu a že jim proto nestačily liberální občanské svobody, kterých se jim tehdy dostalo. Nedivme se tedy, že jejich potomci nebyli ochotni takřka splynout s dominantnimi Čechy či žít v jejich stínu. Ukázalo se, že vlastní identita je víc, zatímco jazyková blízkost neznamená skoro nic.

Křesťanskou revue v období tzv. „třetí republiky“ přibližuje Petr Krejčí tak, že nechá promlouvat autory. Z prorockých slov Rudolfa Říčana až mrazí a my se můžeme ptát: Jak to, že zůstal sám i ve své vlastní církvi?

Číslo obsahuje i další příspěvky hodné četby. Omluvte, prosím, naše zdržení, a zachovejte nám přízeň.

Jan Kozlík

Vytisknout