Úvodní poznámka | Pavel Rejchrt

Byl jsem požádán redakcí KR, abych napsal „vzpomínku na atmosféru na Komenského evangelické bohoslovecké fakultě v šedesátých letech“. Následující příspěvek vznikl převážně literární kombinací několika výňatků z knihy Vyznání nejistého chodce (Eman 2013). Všechno popisované se událo tak, jak jsem to sám zažil. Vymyšleno není nic. Pouze jména osob a institucí jsou změněna.

„Víte, bratři a sestry, vážení přátelé, já mohu za celý dlouhý život evangelického teologa prohlásit, že pouze dvě události v dějinách mám vpravdě za světodějné: Tou první, to je inkarnace Ježíše Krista, a tou druhou, no, to je přece Velká říjnová socialistická revoluce!“

Když tehdejší děkan evangelické bohoslovecké fakulty a svým způsobem protestantská modla, Veliký Hoopje, při slavnostní konvokaci v říjnu 1967, necelý rok před sovětskou invazí do naší beztak komunistické republiky pronesl v hlavní posluchárně školy tuto neslýchanou větu, jeden mladý muž to již nevydržel, odsunul prudce židli, vymotal se nemotorně s hlukem ne zcela zamýšleným mezi ostatními sedícími směrem k východu, zato velmi ostentativně práskl za sebou dveřmi a zmizel z budovy. Nebyl za to popotahován snad jedině proto, že na rozhodujících místech již platil za psychotika.

Ten „věčný kverulant“, jak byl rebel, tehdy pětadvacetiletý, nazýván, se jmenoval Kamil Korejs. Když tento muž, teprve ve svých devatenácti, nastoupil koncem září 1961 ke studiu na teologické fakultě, cítil se první týdny a snad měsíce vytaženým z jámy lvové. Pracoval předtím dva roky v jedné tiskárně. Víceméně z donucení. A teď je tady. Vypadl z benzinových výparů své čím dál víc nenáviděné fabriky, utekl na pět dalších let, kdy bude studovat, povinné vojenské službě. Je na fakultě. Na ostrůvku svobody. V intelektuálním ráji, vyčleněném ze všeobecného dření a otročení kolem. Smetánka výsad. A dokonce bez poklon a špinění. Zapomněl ale, že někdo jiný se musel poklonit místo něho.

Na fakultu Korejsovi pomohl sám Veliký Hoopje, vytrhl ho svým vlivem z pařátů všemocné Strany, která by Kamila z grafického závodu byla nikdy neuvolnila, neboť peníze vložené státem do učně nesmějí přijít nazmar odchodem pracovní síly. Ano, Veliký Hoopje pomohl, ten později neustále kritizovaný za řadu věcí právě Kamilem!

Má se Korejs v prvním ročníku hroužit do obtížných úvodních spisů o smyslu bohosloveckého studia, částečně v jazyce německém, což také víceméně činí. Ulicí dole chodívají někdy v noci hulákající opilci z poblíž situované proslulé pivovarské pivnice, oblíbené zvláště východoněmeckými hordami. Klidu ke studiu tedy moc není.

„A k tomu ještě,“ píše Kamil kamarádovi, „u jediného telefonu pro celé druhé patro semináře, kde se zároveň nalézá jediný kolektivní dvojvařič pro dvě možné konvice čaje, vede kromě dvou velice řečných kolegyň, jež si sem ze svých pokojů v prvním patře vyběhnou proti zákazu domovního řádu ‚jenom na skok‘, nekonečné hovory snad jen havajský Američan, přízviskem Aloha, což prý odpovídá našemu pozdravu ‚dobrý den‘. Aloha jednou, mě neanglistu, přepadl útočně direktní otázkou v němčině: ‚Glaubst du an Jesus Christus? Du siehst doch so traurig aus!‘ Odpověď mi připadala nemožná, neboť jak v kladném, tak v záporném případě by skoro nic neznamenala, vystavena pohledu magazínově modrých Američanových očí. V budově ovšem je ubytován i student africký, podle celkem seriózních tvrzení syn nějakého tamějšího krále. Říká se, že prý mu Ústřední duchovenská rada církve zakoupila jako projev úcty k princi a také jako stimul do nelehkého studia velice módní a drahý kabát, jejž ale prý tento podařený kralevic zpeněžil někde ve městě, aby měl na nevěstinec.“

A tak po týdnech a měsících prvního ročníku, kdy Kamil chodil v pocitu štěstí z dosažené svobody v bílé košili a tvídovém saku, čímž měl připomínat jako blažený vysokoškolák nějakou „lepší vrstvu“, snad úředníků, přišlo vystřízlivění z krásného prvního opojení. Tudíž začal student Korejs poměrně brzy zase nosit košile barevné. K zármutku matky také málo hlídal délku zřídkakdy přijatelně učesaných vlasů.

Sumárně lze říci: Co se jevilo Korejsovi při přechodu z fabriky na vysokou školu nejprve vysvobozením skoro do jiné země než ta, ve které se narodil, připadalo mu postupně pouze přenesením z jednoho znevolnění do jiného. Světu a době, v níž člověk žil, nebylo lze uniknout, leda „přijetím nutnosti“, jak přibližně učili stoikové i svým heslem „kde nic nemůžeš, tam taky nic nechtěj“ a po nich v různých obměnách mnozí další filosofové a v neposlední řadě i oficiální filosofičtí jedinovládci marxisté.

„Když pomyslím na dobu našich studií,“ vzpomíná dnes ve stáří Kamil Korejs, „mění se mi vše v podivnou grotesku. Ten život ani ta místa už nenajdeš. Naši profesoři už do jednoho pomřeli, kéž neutrpí jejich památka, neboť mnohé bizarnosti oněch dob, ne nepodobné zmíněnému skandálu z hlavní posluchárny, nejsou dnes už k uvěření. Ten náš ponurý vzdělávací ústav naproti už dávno zmizelé vinárně Beskyd v ulici Mladoňově! V matce měst ještě autenticky oplesnivělé, historické, bez reklam, ulice večer mrtvolně prázdné se staženými roletami někdejších oficín, ještě s punčoškami plynových lamp a hromsky kostrbatými kočičími hlavami. Smrad občas mršinový z popelnic v pasážích, kde se ještě nestřílelo z pistolí mezi protilehlými kasíny, jen se obíraly někde na umakartovém stolečku vestoje pečenáče. Pěkní mackové, skoro zdarma.

A mladé adepty teologie, já byl jeden z nich, formovala tehdejší dějinná epocha především prostřednictvím této jejich fakulty, v níž se debatovalo rádo o svrchované Normě nad dějinami vzdělávacího ústavu, který se ocital víc než zdrávo v rozporu s touto vysoce vznešenou teoretickou devízou pod dohledem pragmaticky loajální instituční církve, zaměstnavatelky svých budoucích farářů, a hlavně pod kontrolou i nad ní, beztak svou klidnou, bezproblémovou služebnicí vyvýšeného státu, který měl nespočet neviditelných, nemálo obávaných pák.

V takovém prostředí a tlaku mluvit o Bohu působilo zvláštní závrať a nesoulad. Závrať z Absolutna, které vše relativní a blízké proměňuje v nicotnou frašku, a zase nesoulad, že se Hospodin přesto stává pouze dobře míněným luxusem uvnitř brutalit, které se promítají do života bohužel skutečněji než Bůh sám. V této všudypřítomné dvojakosti ‚reálné‘ křesťanské víry se rodila moje mladistvá mnohostranná skepse, někdy přecházející vůči různým našim notáblům až v přílišnou neslitovnost.

Pokud své vzpomínky na fakultu shrnu, všichni jsme byli na tomto pravděpodobně Bohu nemilém, ale přesto par excellence náboženském učilišti pouze nedokonalí, chybující, ba jak zní náš specifický termín, hříšní lidé, kteréžto vyznání by nemělo věci zarovnat, zpohlednit a přivést tak pozorovatele do slavnostní nálady, ale spíš ještě všechno znovu rozevřít, ne z nějakého flagelantství, neřkuli sadismu, ale z pouhé povinnosti a potřeby pravdy, o níž přece věříme a snad dosud i kážeme, že jedině ta nás vysvobodí.“

Autor je výtvarník, spisovatel, příležitostný kazatel.

Vytisknout