Únava, úpadek a naděje | Lukáš Klíma
Únava, úpadek a naděje | Lukáš Klíma
Tematickým blokem tohoto čísla Křesťanské revue se prolínají tři
pojmy, nad kterými se zamyslím v souvislosti s biblickými texty. Únava
ve Starém zákoně často souvisí s vyčerpaností a vyprahlostí, je to
zároveň zemdlenost hladem, horkem a žízní. Proto není žádoucí reakcí na
únavu jen odpočinek, ale také občerstvení pokrmem a nápojem. Únava nebo
vyčerpanost může vést k netrpělivosti, k unáhlenému jednání bez
domýšlení jeho důsledků.
V tomto smyslu je exemplární postoj Jákobova bratra Ezaua: „Jákob
jednou připravil krmi. Tu přišel Ezau z pole znavený a řekl Jákobovi:
‚Dej mi zhltnout trochu toho červeného, toho krvavého, jsem znaven
k smrti.‘“ (Gn 25,29–30) V Babylonském talmudu (traktát Baba Batra 16b)
je tato Ezauova únava dokonce dána do souvislosti s tím, že je vrah
a jako referenční text je použit Jr 4,31, kde se píše: „Znavená je má
duše pro vrahy.“
Logika souvislosti mezi únavou a vražděním patrně vyplývá z Ezauovy
touhy po červeném pokrmu, který evokuje krev, jak to naznačuje Český
ekumenický překlad (srv. též Gn 27,41, kde Ezau říká, že svého bratra
Jákoba zabije). Z Ezauovy únavy, která souvisí s jeho vyčerpaností
hladem, plyne také jeho přání něco „zhltnout“. Toto sloveso, v hebrejské
bibli ojedinělé, vyjadřuje naléhavost, žádostivost, snahu něco sníst
rychle a za každou cenu. A odtud pak plyne Ezauova ochota zříct se
v danou chvíli kvůli jídlu svého prvorozenství, na které je navázáno
požehnání (viz Gn 27).
Ezau je tak zároveň příkladem toho, jak může jednání na základě únavy
způsobit úpadek. Úpadek lze v Ezauově případě spatřovat v tom, že
„pohrdl prvorozenstvím“ (Gn 25,34). Je to pohrdnutí, znevážení,
nedocenění hodnoty, která má v souvislosti s požehnáním i duchovní
rozměr. Úpadek můžeme spatřovat v neschopnosti tuto hodnotu upřednostnit
před naléhavou fyzickou potřebou, jak o tom svědčí Ezauova slova:
„K čemu je mi prvorozenství?“ (v. 32) Přitom zápas o prvorozenství
můžeme mezi dvojčaty Ezauem a Jákobem spatřovat již v jejich prenatálním
stadiu a pak také při jejich narození: „Děti se však začaly v jejím
(v Rebečině) těle strkat… První vyšel… Ezau… Potom vyšel jeho bratr
a rukou držel Ezaua za patu.“ (v. 22 a 25) Tato literární figura
(sourozenecký svár v matčině lůně) chce naznačit, že rivalita sourozenců
a pozdějších praotců Izraele a Edómu je nevyhnutelná.
Prvorozený Ezau podlehl únavě a Jákob toho využil. Tím začíná něco,
co můžeme vnímat jako Ezauův duchovní úpadek. Podle rabínské literatury
Ezau svou bezbožností dokonce způsobil, že Svatý duch odstoupil od jeho
otce Jákoba (Midraš GnR 65 ke Gn 26,35).
Je pro Ezaua ještě nějaká naděje? Z dojemného setkání Ezaua a Jákoba
po mnoha letech, které je vylíčeno v Gn 33, by mohl vzniknout dojem, že
bratři se usmířili a sourozenecký konflikt nakonec dobře dopadl. Ezau
běží vstříc Jákobovi, vrhá se mu kolem krku, líbá ho a oba zaplakali
(v. 4). Ovšem je zde jeden zádrhel. Slova „a políbil ho“ mají nad sebou
v hebrejském masoretském textu tečky (tzv. puncta extraordinaria).
Těmito tečkami editoři hebrejské textu vyjádřili své pochybnosti
o textové správnosti tohoto výrazu, ale neodvážili se jej změnit,
protože tradovaný text pokládali za nedotknutelný.
Rabi Janaj (Midraš GnR 78) vykládá význam této punktace tak, že Ezau Jákoba nepolíbil (n-š-q), ale kousl (n-š-k;
v hebrejštině se obě slova liší jen jiným písmenem „k“). Ovšem Jákobův
krk byl tvrdý jako z mramoru (důkazem je podle GnR 78 text z Pís 7,5),
a proto si na něm Ezau ztupil zuby. Jákob tedy zaplakal kvůli svému krku
a Ezau kvůli svým zubům. Takže k smíření bratrů nedošlo.
Podobně beznadějný pohled na Ezaua nabízejí proroci (např. Mal 1,2–4)
i Nový zákon: „Ať nikdo není nevěrný a bezbožný jako Ezau, který prodal
prvorozenství za jediný pokrm. Víte přece, že když se potom chtěl stát
dědicem požehnání, byl odmítnut. Neměl už příležitost k nápravě, ačkoli
ji s pláčem hledal.“ (Žd 12,16.17) Ezau je zde odstrašujícím příkladem
znesvěcení, úpadku do profanace, ze které již není návratu. Jednání na
základě „únavy“ má tedy nedozírné následky.
Příčinou únavy nemusí být jen fyzické strádání jako v případě Ezaua,
může to být také např. stesk, nenaplněná touha a duševní vyprahlost.
Hospodin skrze proroka Jeremjáše říká: „Občerstvím duši znavenou
a každou duši tesknící ukojím.“ (Jr 31,25) Duše znavená je zde
v paralele k duši tesknící. Příčinou duševní únavy je zde konkrétně
stesk po domově, po zemi Judské. Je to duševní únava těch, kteří byli
přesídleni do zajetí („do nepřátelské země“
v. 16). Lékem proti této
duševní únavě a vyčerpanosti je právě naděje: „Je naděje pro tvé
potomstvo, je výrok Hospodinův. Synové se vrátí na své území.“
(Jr 31,17) „Potomstvo“ je výrazem nadějné budoucnosti. Slovo, které zde
znamená „potomstvo“, protože je v paralele se slovem „synové“, na jiných
místech znamená přímo „budoucnost“ (Iz 46,10; Jr 29,11; Př 23,18;
24,14.20).
Naděje je dána především Hospodinovým jednáním, jeho slitováním. Tím,
že slyší bědování a reaguje na ně: „Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám
jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli
o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti. Budete mě volat a chodit ke
mně, modlit se ke mně a já vás vyslyším. Budete mě hledat a naleznete
mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem.“ (Jr 29,11–13)
Hospodin doslova říká: „… dám vám budoucnost a naději.“ (v. 11) Mít
naději znamená mít Hospodinem darovanou budoucnost. Mít vizi nebo
příslib Hospodinova budoucího jednání je zároveň nejúčinnější obrana
proti únavě, ze které plyne zkratkovité jednání s následkem úpadku.
Posledním textem, kterým zakončíme naši skokovitou procházku napříč
biblickým kánonem, jsou slova z knihy Janova Zjevení: „Máš vytrvalost
a trpěl jsi pro mé jméno, a nepodlehls únavě.“ (Zj 2,3) Nepodlehnutí
únavě neboli „vytrvalost“ (toto slovo je použito i v předchozím verši)
je to, za co je zde křesťanský sbor v Efezu chválen. Vytrvalost úzce
souvisí s nadějí. Tímto slovem je často v řeckém překladu Starého zákona
(tzv. Septuagintě) překládáno právě slovo „naděje“ (Ž 9,19; 38,8; 62,6;
71,5; Jb 14,19; Jr 14,8 a 17,3).
Slovo „naděje“ (tiqva) v hebrejštině původně označuje
„šňůru“ (Joz 2,18.21), seskupení vláken, které vytváří pevnost a odtud
pak přeneseně seskupení duševních sil, které představují vytrvalost,
schopnost vydržet určité pnutí. Sílu provazu stejně jako sílu naděje lze
měřit tím, kolik unese. Mít naději proto umožňuje vytrvat
a nepodlehnout únavě, která by vedla ke zkratkovitému jednání
s následkem úpadku.
Autor je evangelický farář, člen redakční rady Křesťanské revue.