Únava, úpadek a naděje | Lukáš Klíma

Únava, úpadek a naděje | Lukáš Klíma

Tematickým blokem tohoto čísla Křesťanské revue se prolínají tři pojmy, nad kterými se zamyslím v souvislosti s biblickými texty. Únava ve Starém zákoně často souvisí s vyčerpaností a vyprahlostí, je to zároveň zemdlenost hladem, horkem a žízní. Proto není žádoucí reakcí na únavu jen odpočinek, ale také občerstvení pokrmem a nápojem. Únava nebo vyčerpanost může vést k netrpělivosti, k unáhlenému jednání bez domýšlení jeho důsledků.

V tomto smyslu je exemplární postoj Jákobova bratra Ezaua: „Jákob jednou připravil krmi. Tu přišel Ezau z pole znavený a řekl Jákobovi: ‚Dej mi zhltnout trochu toho červeného, toho krvavého, jsem znaven k smrti.‘“ (Gn 25,29–30) V Babylonském talmudu (traktát Baba Batra 16b) je tato Ezauova únava dokonce dána do souvislosti s tím, že je vrah a jako referenční text je použit Jr 4,31, kde se píše: „Znavená je má duše pro vrahy.“

Logika souvislosti mezi únavou a vražděním patrně vyplývá z Ezauovy touhy po červeném pokrmu, který evokuje krev, jak to naznačuje Český ekumenický překlad (srv. též Gn 27,41, kde Ezau říká, že svého bratra Jákoba zabije). Z Ezauovy únavy, která souvisí s jeho vyčerpaností hladem, plyne také jeho přání něco „zhltnout“. Toto sloveso, v hebrejské bibli ojedinělé, vyjadřuje naléhavost, žádostivost, snahu něco sníst rychle a za každou cenu. A odtud pak plyne Ezauova ochota zříct se v danou chvíli kvůli jídlu svého prvorozenství, na které je navázáno požehnání (viz Gn 27).

Ezau je tak zároveň příkladem toho, jak může jednání na základě únavy způsobit úpadek. Úpadek lze v Ezauově případě spatřovat v tom, že „pohrdl prvorozenstvím“ (Gn 25,34). Je to pohrdnutí, znevážení, nedocenění hodnoty, která má v souvislosti s požehnáním i duchovní rozměr. Úpadek můžeme spatřovat v neschopnosti tuto hodnotu upřednostnit před naléhavou fyzickou potřebou, jak o tom svědčí Ezauova slova: „K čemu je mi prvorozenství?“ (v. 32) Přitom zápas o prvorozenství můžeme mezi dvojčaty Ezauem a Jákobem spatřovat již v jejich prenatálním stadiu a pak také při jejich narození: „Děti se však začaly v jejím (v Rebečině) těle strkat… První vyšel… Ezau… Potom vyšel jeho bratr a rukou držel Ezaua za patu.“ (v. 22 a 25) Tato literární figura (sourozenecký svár v matčině lůně) chce naznačit, že rivalita sourozenců a pozdějších praotců Izraele a Edómu je nevyhnutelná.

Prvorozený Ezau podlehl únavě a Jákob toho využil. Tím začíná něco, co můžeme vnímat jako Ezauův duchovní úpadek. Podle rabínské literatury Ezau svou bezbožností dokonce způsobil, že Svatý duch odstoupil od jeho otce Jákoba (Midraš GnR 65 ke Gn 26,35).

Je pro Ezaua ještě nějaká naděje? Z dojemného setkání Ezaua a Jákoba po mnoha letech, které je vylíčeno v Gn 33, by mohl vzniknout dojem, že bratři se usmířili a sourozenecký konflikt nakonec dobře dopadl. Ezau běží vstříc Jákobovi, vrhá se mu kolem krku, líbá ho a oba zaplakali (v. 4). Ovšem je zde jeden zádrhel. Slova „a políbil ho“ mají nad sebou v hebrejském masoretském textu tečky (tzv. puncta extraordinaria). Těmito tečkami editoři hebrejské textu vyjádřili své pochybnosti o textové správnosti tohoto výrazu, ale neodvážili se jej změnit, protože tradovaný text pokládali za nedotknutelný.

Rabi Janaj (Midraš GnR 78) vykládá význam této punktace tak, že Ezau Jákoba nepolíbil (n-š-q), ale kousl (n-š-k; v hebrejštině se obě slova liší jen jiným písmenem „k“). Ovšem Jákobův krk byl tvrdý jako z mramoru (důkazem je podle GnR 78 text z Pís 7,5), a proto si na něm Ezau ztupil zuby. Jákob tedy zaplakal kvůli svému krku a Ezau kvůli svým zubům. Takže k smíření bratrů nedošlo.

Podobně beznadějný pohled na Ezaua nabízejí proroci (např. Mal 1,2–4) i Nový zákon: „Ať nikdo není nevěrný a bezbožný jako Ezau, který prodal prvorozenství za jediný pokrm. Víte přece, že když se potom chtěl stát dědicem požehnání, byl odmítnut. Neměl už příležitost k nápravě, ačkoli ji s pláčem hledal.“ (Žd 12,16.17) Ezau je zde odstrašujícím příkladem znesvěcení, úpadku do profanace, ze které již není návratu. Jednání na základě „únavy“ má tedy nedozírné následky.

Příčinou únavy nemusí být jen fyzické strádání jako v případě Ezaua, může to být také např. stesk, nenaplněná touha a duševní vyprahlost. Hospodin skrze proroka Jeremjáše říká: „Občerstvím duši znavenou a každou duši tesknící ukojím.“ (Jr 31,25) Duše znavená je zde v paralele k duši tesknící. Příčinou duševní únavy je zde konkrétně stesk po domově, po zemi Judské. Je to duševní únava těch, kteří byli přesídleni do zajetí („do nepřátelské země“ v. 16). Lékem proti této duševní únavě a vyčerpanosti je právě naděje: „Je naděje pro tvé potomstvo, je výrok Hospodinův. Synové se vrátí na své území.“ (Jr 31,17) „Potomstvo“ je výrazem nadějné budoucnosti. Slovo, které zde znamená „potomstvo“, protože je v paralele se slovem „synové“, na jiných místech znamená přímo „budoucnost“ (Iz 46,10; Jr 29,11; Př 23,18; 24,14.20).

Naděje je dána především Hospodinovým jednáním, jeho slitováním. Tím, že slyší bědování a reaguje na ně: „Neboť to, co s vámi zamýšlím, znám jen já sám, je výrok Hospodinův, jsou to myšlenky o pokoji, nikoli o zlu: chci vám dát naději do budoucnosti. Budete mě volat a chodit ke mně, modlit se ke mně a já vás vyslyším. Budete mě hledat a naleznete mě, když se mne budete dotazovat celým svým srdcem.“ (Jr 29,11–13)

Hospodin doslova říká: „… dám vám budoucnost a naději.“ (v. 11) Mít naději znamená mít Hospodinem darovanou budoucnost. Mít vizi nebo příslib Hospodinova budoucího jednání je zároveň nejúčinnější obrana proti únavě, ze které plyne zkratkovité jednání s následkem úpadku.

Posledním textem, kterým zakončíme naši skokovitou procházku napříč biblickým kánonem, jsou slova z knihy Janova Zjevení: „Máš vytrvalost a trpěl jsi pro mé jméno, a nepodlehls únavě.“ (Zj 2,3) Nepodlehnutí únavě neboli „vytrvalost“ (toto slovo je použito i v předchozím verši) je to, za co je zde křesťanský sbor v Efezu chválen. Vytrvalost úzce souvisí s nadějí. Tímto slovem je často v řeckém překladu Starého zákona (tzv. Septuagintě) překládáno právě slovo „naděje“ (Ž 9,19; 38,8; 62,6; 71,5; Jb 14,19; Jr 14,8 a 17,3).

Slovo „naděje“ (tiqva) v hebrejštině původně označuje „šňůru“ (Joz 2,18.21), seskupení vláken, které vytváří pevnost a odtud pak přeneseně seskupení duševních sil, které představují vytrvalost, schopnost vydržet určité pnutí. Sílu provazu stejně jako sílu naděje lze měřit tím, kolik unese. Mít naději proto umožňuje vytrvat a nepodlehnout únavě, která by vedla ke zkratkovitému jednání s následkem úpadku.

Autor je evangelický farář, člen redakční rady Křesťanské revue.

Vytisknout