Ukradená revoluce a unavená demokracie? (Jiří Schneider)

Ukradená revoluce a unavená demokracie?

Jiří Schneider

Od návratu svobody uběhla celá generace a je dobře, že se v souvislosti s výročím rozběhla diskuse o tom, kam jsme v budování státu za čtvrtstoletí došli. Ukazálo se také, že významná část společnosti je vývojem po roce 1989 zklamána a je připravena naslouchat těm, kteří chtějí dosavadní směřování přehodnotit a změnit. V této situaci je záhodno neopouštět pevnou půdu střízlivého myšlení o dosavadním mezinárodním i domácím vývoji.

Před 25 lety skončilo spolu s železnou oponou a pádem Berlínské zdi i poválečné uspořádání založené na jaltském rozdělení Evropy mezi vítězné mocnosti. Sovětské impérium se zhroutilo jako dům z karet. Sovětský svaz se vojensky, politicky i ekonomicky stáhnul a ve střední Evropě jsme se mohli rozeběhnout „zpátky do Evropy“. Pokojný přechod k svobodě nebyl vůbec samozřejmý. V Rumunsku se během revoluce střílelo a v Jugoslávii se záhy rozhořela krvavá válka.

Samotný rozpad Sovětského svazu proběhl sice navzdory neúspěšnému pokusu o puč v srpnu 1991 relativně pokojně, konflikty na periferii Ruska od Pobaltí po Kavkaz ale zanechaly tisíce mrtvých a některé dosud nebyly vyřešeny. Neblahé dědictví takzvaných „zamrzlých“ konfliktů v Abcházii, Náhorním Karabachu či v Podněstří spočívá v tom, že když se pod kotel nesnášenlivosti přiloží, mohou být jako „polotovary“ velmi rychle rozmrazeny. A další takové ohnisko konfliktu se letos podařilo vytvořit po anexi Krymu na východní Ukrajině.

Po skončení studené války tedy nenastal triumf míru a demokracie, jaký nabízelo povrchní čtení Fukuyamovy teze o konci dějin. Bylo zřejmé, že na „dobré počasí“ v mezinárodních vztazích nebude možné dlouhodobě spoléhat. Proto bylo tak důležité, že se státy střední Evropy začlenily do Evropské Unie a NATO a nezůstaly ponechány napospas samy sobě jako v době mezi válkami; že našly ukotvení proti destabilizačním vlivům konfliktů na jihu či východě. A přijetím zemí, které o vstup usilovaly a připravovaly se na něj, pojímaly Unie i Aliance své rozšíření jako posun pásma stability na Východ. V 90. letech se vstup středoevropských států do euroatlantických institucí chápal jako důležitý krok na cestě k zapojení Běloruska, Ukrajiny i Ruska do Evropy. Dnes slyšíme, a to nejen z Ruska, že Západ využil ruské slabosti, aby posílil svůj vliv na úkor ruské sféry zájmů, proto si Rusko může vzít zpět, co mu patří.

Zakotvení v Evropské unii a spojenectví v Alianci navazuje na tradice reprezentované výraznými osobnostmi české politiky 20. století a poskytuje České republice prostor pro sebevědomější politiku, než by si mohla dovolit jako samostatný aktér mezinárodních vztahů. Bylo by krajně lehkomyslné a nezodpovědné, kdyby z nejvyšších pater české politiky zaznívaly sebevědomé hlasy ve jménu „nového“ pragmatismu, zpochybňující právě ono zakotvení a spojenectví. Dědictví politiky posledních 25 let je jistě třeba podrobit kritické diskusi, ale k takové reflexi nepřispívají ani ideologické odsudky ani havlovská či klausovská personifikace. Nejde jen o prohlášení ústavních činitelů, která činí jménem celé naší země. Jde i o konkrétní politické kroky zpochybňující závazky, které naše země dobrovolně přijala. Bylo by škoda, kdybychom si příslušnost k civilizované Evropě, kde se nedodržování pravidel nevyplácí, nechali ukradnout a nechali se unést do neukotvených rozbouřených vod, kde nevládnou pravidla, ale jen síla. Přináležitost k Západu není danost, kterou zařídily příznivé okolnosti a úsilí předchozí politické generace, ale trvalý úkol!

Jak se za čtvrtstoletí společnost u nás doma proměnila? Čekali jsme den svobody, a když přišel, nebyli jsme na nově nabytou odpovědnost připraveni. Byli jsme vystaveni prostředí větších možností, ale i větší konkurence. Byli jsme odhodláni překonat handicap několika desetiletí při utváření institucí právního státu, politického života i pravidel hospodářství, obnovování přediva občanské společnosti. Při pohledu nazpět si ovšem klademe otázku, zda jsme otevřenou příležitost dobře využili. Proč jsme si nevedli lépe? Dovolte nejprve pohled z horší stránky.

Mnoho nadšení a energie z nově nabyté svobody jsme utratili ve sporech, které nevedly k nalezení toho společného, ale spíše k rozdělování moci, majetků a finančních prostředků. Přikrčení lidé, kteří si zvykli tolerovat a ospravedlňovat to, že ze společného je možno si brát, se bez morálních zábran pustili do rozdělování majetku. V kontextu tématu tohoto čísla stojí za zmínku právě benevolence k převádění majetku, které se eufemisticky nazývalo „spontánní privatizace“. Na jaře roku 1990 byl bez náhrady odstraněn paragraf trestního zákona o rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. V tehdejší osvobozující euforii pokud vím nikdo nenavrhl, aby v zákoně zůstala trestní ochrana státního vlastnictví. Pokoutný převod majetku státní firmy a majetku na nově vytvořenou soukromou společnost se stal tolerovanou privatizační metodou, i když byl v rozporu s dobrými mravy i účetními předpisy. Podařilo se sice rehabilitovat pronásledované a zčásti restituovat majetky, ale šlo jen o „zmírnění některých křivd“. Někdo snad měl marxistickou představu, že změna materiální základny přispěje ke změně společenského vědomí. Úsilí o společenskou a duchovní obnovu (vzpomeňme Desetiletí duchovní obnovy!) se dostalo pod tlak doby. Z církví se více než starost o bližní ozývalo, že co bylo ukradeno, musí být vráceno. Nyní se to stalo; a co dál?

Výsledky trpělivého úsilí a soustavné práce mnoha lidí, kteří se nechali otrávit a unavit, zůstávají neprávem ve stínu toho, co se nepodařilo. V této zemi není nedostatek lidí, kteří se nebojí, nekradou a dělají úžasné věci. Mají jen pocit, že jich je málo a nemají dost sil, aby se projevovali jako občané a něco ovlivnili. Z jejich pohledu to vypadá, že „žeň zajisté jest mnohá a dělníků málo“.

Dovolte mi vykročit závěrem z kritické úvahy do povzbudivého kázání o tom, kde vidím naději. Jsem přesvědčen, že stačí změnit perspektivu, zaujmout nový postoj. Předně se nenechat uhranout pohledem na to špatné, vzepřít se zlu a nenechat se pohltit jeho výpary. Začínat den čítankově pohledem na to dobré, dobropověstné a objevit v sobě vděčnost. Nebát se přizvat k dobrému dílu okolostojící. Možná na to docela dychtivě čekají. Nebát se překračovat bariéry k lidem odloučeným, vyloučeným, opomíjeným. Starost o věci veřejné začíná u těch nejbližších. Možná v sobě mají netušený zdroj tvořivosti a energie.

Text článku.

Vytisknout