Učený kanálník aneb Víra a osud | Jan Schneider

Milana Balabána jsem poznal jednoho opravdu krásného dne v roce 1977, na zahradě hornopočernické evangelické fary, kterou tehdy s oblibou navštěvovali různí disidentští a undergroundoví exponenti. S tamější farářkou Marií Linemannovou (později Matzenauerovou) mne seznámil její bývalý spolužák Vráťa Brabenec, který u ní v evangelické modlitebně inscenoval několik svých divadelních kousků (nacvičených ponejvíce s dětmi). Taky Václav Havel měl v tamní hospodě U Čelichovských premiéru a na dlouhou dobu současně i derniéru své Žebrácké opery. Takové byly Horní Počernice konce sedmdesátých let.

A tam jsem tedy od Milana dostal neobvyklou nabídku: chodit na jeho bytové přednášky. První semináře jsem absolvoval v roce 1978, ten letopočet mám zafixován, protože jsme v době navazování kontaktů s britskými univerzitami v roce 1988 často citovali, že Balabánovy úterky běží už 10 let.

Dlouho jsme chodili k Milanovi na Hanspaulku, do vilky, kde bydlel s psycholožkou Jarkou Slánskou. Vzpomínám si, že tam také, ještě než emigrovali, chodívali také Sváťa Karásek s Londýnem. Také Karol Sidon tam byl a Václav Havel také.

Pak nám však při jednom semináři Jarka Slánská, pletouc při poslouchání teologicko-poeticko-historicko-religionisticko-filosofických výkladů Balabánových přezíravě svetr, ex kathedra sdělila, že ani teologie ani filosofie, ale psychologie je věda, která o člověku poví nejvíc. Neměli jsme na to argument, a tak nás vyhodila. I s Balabánem.

Nicméně bylo to prostředí přece jen důstojnější než pozdější sklepní azyl v suterénu vilky v Komornické ulici kousek pod Hanspaulkou, který mi přepustil Honza Kozlík. V létě tam bylo pěkně, v zimě kosa, a stále vlhko. Tam jsme se scházeli dlouhé roky.

Postupně se ty naše úterky vyprofilovaly následovně: O hodinu dříve, než začal starozákonní seminář „Hebrejské myšlení“, přišli ti, kteří pod nádherným a kreativním vedením Milana podnikali první krůčky do tajů hebrejštiny. Nevzpomínám si přesně, kdy tam začal chodit Saša Pečarič, slovinský student fotografie v Praze, který studoval a učil se tak rychle, že 20 let poté již překládal chumaš (pět knih Mojžíšových) jako krakovský rabín z hebrejštiny do polštiny, kterou se naučil stejně dobře a rychle, jako předtím češtinu, potom angličtinu a kdovíco ještě… Chodila tam i krásná Helenka Machovcová, dcera slovutného a drahého profesora Machovce, chodíval tam i můj bratr Jiří, Honza Kozlík, Petr Krejčí, Tomáš Vlasák, Míra Hájek, ale též výtvarnice a dobrá duše Iva Vodrážková a budu vzpomínat, kdo ještě. Sedělo se kolem stolu na židlích, na posteli, na velké truhle, všelijak.

Hodina hebrejštiny byla ukončena příchozími na seminář. Na něm se četly Milanem připravené podklady, nad nimiž probíhala diskuse, ale od nichž se na všechny strany utíkalo, a byly tam proto, aby se debata měla kam vrátit. Zpětně se tam promítaly předcházející poznatky a reflexe z hodiny hebrejštiny. Náznaky gematrie, kabaly, mystiky. Nic lidského Balabánovi nebylo cizí.

A když po semináři všichni odešli, vytáhli jsme s Milanem šachovnici a do dvou, do tří do rána jsme lítě bojovali při mnoha dobrých lahváčích, abychom pak kolem šesté vstávali do práce (obávám se, že Milan už musel být v těch šest v práci – myl tehdy černé nádobí v kuchyni nějaké vinárny, pak také dělal v pražských kanalizacích, brodě se po pás v tom, co Pražané vyprodukovali). Šachisté jsme byli oba podobně „kvalitní“, o to však zarputilejší. Začali jsme si zaznamenávat skóre a po několika letech jsme se lišili o několik málo bodů. Byly to úporné večery!

Nezaznamenával jsem si do paměti fáze a různá místa, kde se semináře konaly, bral jsem to, jak to přišlo. Nevím, kdy se náš seminář rozšířil o posvátného geometra Láďu Moučku, astrologa Pavla Turnovského, muzikantku Martu Chadimovou, Rosťu Křivánkovou, Janu Chržovou a další spřátelené duše. Mnoho z nich bylo z prostředí Jazzové sekce, jejímž členem jsem dlouhá léta byl též.

Díky této čerstvé krvi dostal seminář i jiné možnosti, kde se scházet. V podstatě až do pádu režimu jsme se pak scházeli u dejvického nádraží, v bytě Ládi Moučky. Tam také začali jezdit profesoři z Cambridge, když Milan přes Husovu nadaci dojednal supervizi nad naším seminářem, což byla vlastně specifická forma zapojení do programu Study of Religion. V Cambridge probíhá tento program podobně, v podstatě jde o individuální dálkový kurz. V průběhu pěti let musí studenti složit šest zkoušek, přičemž si vybírají z 16 předmětů. Nám učinili výjimku, protože jsme neměli pasy a nemohli jsme za hranice. Stanovili nám tedy šest zkoušek bez možnosti výběru, ovšem v Praze a česky. Staro a novozákonní pozadí, staro a novozákonní teologie, judaismus, raná církev (církevní otcové – do nikajského koncilu).

Studium do roku 1993 úspěšně dokončilo šest lidí. Nejhůře jsme dopadli z novozákonní teologie, včetně slovutných mistrů novozákonních rébusů Kozlíka, Krejčího či Vlasáka. Milan Balabán nás chlácholil – britská novozákonní věda je asi 100 let za tou kontinentální, takže Britové ještě nepřišli na to, že naše odpovědi byly v podstatě správné. Přijdou na to asi za 70 let, což jest sice slabá, ale přece jen útěcha.

Samostatnou zmínku si zaslouží Egon Bondy, po dlouhé roky Balabánův diskusní sok. Myslím, že respekt byl opravdový a oboustranný. Bondy však Balabána neuspokojoval svojí odosobněnou ontologickou realitou. Bylo to zajímavé, protože Balabán vlastně tím směrem ukazoval, avšak poslední krůček neučinil. Sám sebe nazýval ariáncem, ale kontakt s Bondym navázal právě svým ukazováním jinam, k nepředmětnosti. Jednou na stanici metra jsme si své pozice vyjasňovali dvojím přístupem k témuž. Milan preferoval „miluj bližního svého jako sám sebe“, já však „nedělej druhému to, co nechceš, aby dělal on tobě“ („Hillelovo zlaté pravidlo“). Milan říkal, že bez té lásky mu to nejde, že tam potřebuje mít ten závan lidskosti, ten náznak tváře a náruče. V tomto jeho vyjádření jsem žádný náznak jeho proslulé vrcholně poetické sexuality necítil, i když jeho takto zabarvené výklady o Písni písní byly proslulé.

Od Bondyho se odvíjí vzpomínka na neopakovatelnou konfrontaci tří osobností na dalším semináři, který Milan Balabán pořádal právě s Bondym a Milanem Machovcem. A nešlo jen o to, co říkali a o co se přeli. Možná nejdůležitější ze všeho bylo právě ono setkávání. Tyto tři osobnosti předávaly kromě svých znalostí především vůli sedět pospolu. „Hiné ma tóv u ma nájim, šévet achim gam jáchad“ v té chasidské písničce znamená „jak dobré a příjemné je, sedí-li bratři spolu“.

Chci tím naznačit, že jakkoliv zajímavé je studovat něčí učení, snad mnohem zajímavější je mít možnost studovat své učitele. Protože pak nastane ten zázrak, ten průlom, když učitelé předají svým posluchačům něco tak strašně nepraktického až nebezpečného, protože v souřadnicích „běžného“ člověka nevysvětlitelného: umění naplňovat touhu po poznání.

Zpětně zváženo, nelze onen jev popsat jinak, než že „bytovým“ učitelům se podařilo neuvěřitelným způsobem ovlivnit mnoho „osudů“. Nic jim z toho nekynulo, žádný výdělek, žádná sláva ni kariéra, občas jen výslech na Barťáku (StB). Nutno přiznat, že posluchači na tom byli stejně. Co všechny „slepilo“ dohromady, byl ten proces, ono prolamování. Je fakt, že takovéto lekce nebylo možno oficiálně v té době získat. Přednášky byly naprosto svobodné, taktéž diskuse. Vše bylo verifikováno časovou i finanční náročností. Nikdo by si neopsal knihu, která by ho nebavila. Podobně to bylo s účastí na přednáškách. Takže šlo nejen o zakázané ovoce, to by jako motiv dlouho nevydrželo.

Blížím se k tomu, co chci zoufalými oklikami vyjádřit. Ono to ale rovně nejde, snad by se to ztratilo, snad by to ani „nenaskočilo“. Chci mluvit o zvláštním životním stylu, který mnoho lidí – každý svým způsobem – přijalo za svůj. Možná někomu vytane na mysli hrdý Baruch Spinoza, přes den brousící čočky, aby večer mohl psát. Odmítl mecenáše – aby si mohl psát, co chtěl. Paradoxně tak dost lidí dosáhlo velké vnitřní svobody – možná právě proto, že se neživili tím, co jim bylo nejdražší. Téměř nikomu za tyto aktivity nehrozila ztráta zajímavého zaměstnání, protože je už dávno ztratili. Teology nemohl již nikdo z církví vystrnadit, ty nad nimi stejně zlomily hůl. Jan Tydlitát se pomodlil za vězněné. Přesně to ho jako studenta teologie učili. Jenže on to vzal doslova a pomodlil se za zavřeného Sváťu Karáska, a tak ho z té teologické fakulty pro jistotu vyloučili, fundamentalistu jednoho. Vlastně, jestli to nebylo naopak. Jestli se z té teologie nevyloučili sami.

Co říci na závěr? Když měl Milan Balabán šedesátiny, udělali jsme mu sborník. Mým příspěvkem byl midraš o Šimonovi ben Šétach, který koupil na trhu od Araba osla, ale až cestou domů zjistil, že osel má na krku provázek a na něm v pouzdérku démant. Vrátil jej tedy na trhu Arabovi: „Koupil jsem osla, ne démant.“ Načež Arab odvětil: „Požehnán budiž Bůh Šimona ben Šétach.“

Požehnán budiž Bůh Milana Balabána.

Vytisknout