Turecko jako vzor „muslimské demokracie“? Ohlédnutí po deseti letech | Erik Siegl

Letos uplynulo deset let od takzvaného arabského jara, řady lidových revolt za „chléb a svobodu“, které vyústily ve svržení dlouho vládnoucích prezidentů Tuniska, Egypta či Muammara Kaddáfího v Libyi. Bilance dalšího vývoje je s výjimkou Tuniska tristní a v protikladu k velkým očekáváním lidí v arabském světě i v Evropě. V těchto zemích se buď válčí jako v Sýrii, Jemenu nebo donedávna v Libyi a/nebo jim vládne (polovojenský) autoritářský režim, porušující lidská práva snad ještě ve větším rozsahu než před arabským jarem.

Přitom s ohledem na potlačování lidských práv a disentu je celkem jedno, zda jsou dnešní silní vůdci ti „původní“, nebo ti „noví“, či zda se prezentují jako „sekulární“, nebo „islámští“ modernizátoři. Islám nebo sekularismus totiž zásadně neurčují a necharakterizují jejich styl vládnutí, ale tvoří spíše jen ideologickou fasádu, případně užitečný obraz nepřítele, který používají k legitimizaci své vlády před částí populace.

Současní autoritářští vládci na Blízkém východě vesměs navazují na způsoby svých předchůdců, a to bez ohledu na to, zda jim původně oddaně sloužili a moc od nich zdědili, nebo proti nim naopak vedli odboj či puč. Ať už jsou více sekulární, nebo vzývají islám, především pokračují v tradici silné vlády. Tvrdě pronásledují své kritiky a jakoukoliv opozici, k níž patří studenti, blogeři, odboráři, aktivistky za práva žen či občanští aktivisté a nezřídka i nezávislí muslimští duchovní či představitelé dlouho potlačovaných náboženských či společenských menšin.

Někteří politikové a publicisté na Západě považovali Turecko před deseti či pěti lety za příklad pro jeho arabské sousedství a jeho vliv v regionu vnímali pozitivně jako alternativu íránského modelu či dosavadní autoritářské stagnace. Americká administrativa George W. Bushe a pak i ta první Baracka Obamy propagovala původně více prozápadní Turecko, vedené konzervativní Stranou spravedlnosti a rozvoje (AKP) a Recep Tayyip Erdoğanem, za „inspirující vzor muslimské demokracie“. Hillary Clinton jako tehdejší ministryně zahraničí s referencí uvedla, že „je zásadní, aby si země regionu vzaly poučení z toho, čím si Turecko prošlo“. Navzdory svým tehdejším demokratickým deficitům, které byly podstatně menší než nyní, jej někteří Američané i Evropané dávali za vzor politické transformace a sekularismu pro země Blízkého východu.

Tato očekávání se však nijak nenaplnila, a to nejen kvůli nestabilitě, ozbrojeným konfliktům a návratu autoritářství v zemích arabského jara. Také Turecko nejpozději v roce 2016 ztratilo fasádu pluralitnědemokratického a právního státu. Stojí za to se podívat blíže na to, v čem a proč se očekávání zdejší „muslimské demokracie“ nenaplnila a zda měl původní koncept vůbec oporu v realitě, nebo šlo spíše jen o jakýsi marketingový slogan.

Pojem „muslimské demokracie“, ať už ji definujeme jakkoliv, považuji předně za dost problematický. Spojuje totiž dvě velmi odlišné věci – náboženství a politický systém či praxi. Vládní Strana spravedlnosti a rozvoje AKP, považovaná některými na Západě před léty za její nositelku, ostatně sama nikdy o „muslimské demokracii“ explicitně nemluvila. Zahraniční prezentace Turecka pod jejím vedením jí ale z pochopitelných důvodů velmi konvenovala, protože sloužila k odrážení domácích oponentů, ať už z pozic radikálně sekularistických (ideologie Atatürkova kemalismu), či více liberálních. Více i méně demokraticky orientovaná sekulární část však tehdy měla s konceptem „muslimské demokracie“ problém právě proto, že zdůrazňuje vliv náboženství (ergo politiky AKP na vzdělání, kulturu či pojetí historie) v rozporu s tradičním atatürkovským pojetím sekularismu nebo právě liberalismem, který určující vliv státu odmítá.

Mimochodem Turecko jako člen NATO a spojenec USA bylo už v devadesátých letech 20. století, tedy ještě před nástupem AKP v roce 2002, obdobně pozitivně a zkresleně označováno za „(muslimskou) sekulární demokracii“. Přitom poměry v zemi, její přístup k lidským právům, svobodě vyjadřování a kurdské otázce silně limitovala armáda a nacionalistická ideologie. A specificky turecký model sekularismu (přesněji řečeno laicismu) stavěl a také do současnosti staví na silné roli státu při kontrole náboženského života a prosazování nacionalismu, který částečně omezoval práva nemuslimských náboženských menšin z hlediska jejich komunitního organizování, vlastnictví a budování svých prostor a propagace své víry. Proto sekularismus v Turecku měl (a má) ve srovnání s tím evropským řadu podstatných rozdílů, které vyplývají z dominantní role státu.

Vraťmě se však od původní „sekulární demokracie“ zpět k té „muslimské“. Tento slogan se po útocích 11. září a v rámci boje proti radikálnímu džihádismu (a poté bezprostředně po arabském jaru) stal na Západě populárním jako antiteze Huntingtonovy generalizující vize střetu civilizací, která esencialisticky spojovala náboženství s vývojem společnosti a (geo)politikou.

Problematičnost konceptu „muslimské demokracie“ podle mého názoru spočívá v tom, že obdobně jako Samuel Huntington, byť se zcela opačným vyzněním, spojuje konkrétní politickou praxi či systém s náboženskou vírou. Jako by politické, a tedy lidské jednání, a to sakrální či náboženské, nebyly dvě odlišitelné a v lecčems nepropojené sféry.

Když politiku, ať už vědomě (jako Samuel Huntigton), či spíše podvědomě (koncept „muslimské demokracie“), spojujeme s vírou, její existující deficity a styl vládnutí současně implicitně či explicitně spojujeme s podstatou náboženství. A to může vést až k radikálnímu antináboženskému postoji, jak se ostatně stalo i v české historii. „Muslimská demokracie“ pro označení politického modelu je tak podobně zavádějící jako „muslimská autokracie“ či „muslimská oligarchie“.

Pojem „muslimská demokracie“ byl donedávna v souvislosti s Tureckem také používán ve smyslu označení konkrétní politické ideologie a praktické politiky (angl. policy), inspirované náboženstvím a současně v souladu s pravidly demokracie. Jako předobraz tohoto užšího chápání „muslimské demokracie“ jako souboru idejí je křesťanská demokracie v Evropě jako politické hnutí křesťanstvím (náboženstvím) inspirovaných stran. Ty se vyprofilovaly jako alternativa etatistického marxismu (socialismu) i dobového liberálního kapitalismu, který staví na individualismu.

Samotná AKP tradičně užívala k označení své politiky obdobný pojem – „konzervativní demokracie“ (muhafazakar demokrasi). A první dvě období její vlády (2002–2011) můžeme s malou výhradou skutečně označovat za „reformní“.

Současná politická praxe prezidentského systému v Turecku však popírá jak demokratické principy, jako je dělba a vzájemná kontrola jednotlivých složek moci či svoboda slova, politického sdružování či vyjadřování, tak i jiné ideje a principy specificky propagované křesťanskodemokratickými stranami v Evropě. K těmto zásadám patří například princip subsidiarity (na úkor centralismu), komunitní sebeorganizace a sebepomoc ve společnosti (jako protipól autoritativního a státního dirigismu) či ochrana životního prostředí (před bezohledným rozvojem infrastruktury a těžby surovin). V současném Turecku jsme bohužel svědky spíše všech v závorkách zmíněných protipólů než zmíněných zásad (křesťansko)demokratické politiky, která pravda ani u nás vždy v praxi plně nedostojí svému ideálu. Současnou tureckou realitu charakterizuje také dosazování státem jmenovaných správců místo zvolených komunálních představitelů, kteří často končí ve vězení kvůli obvinění z podpory terorismu, či stíhání představitelů stavovských organizací lékařů, právníků či učitelských odborů za projevy jejich nesouhlasu s vládní politikou.

Ano, politika i publicistika a ostatně i my všichni často používáme zkratky a slogany, dnes by se řeklo „headliny“, a asi to tak bude i nadále. Byť mnohé se pronáší a dále šíří s dobrými úmysly, je důležité o nich přemýšlet, než je začneme sami dále používat. V případě „muslimské demokracie“ šlo o dobře míněnou snahu ukázat zemím arabského jara pozitivní vzor v historicky a kulturně bližší zemi, kde existoval (jistý) politický pluralismus a společenská otevřenost vůči Západu. Zpětně viděno – zkratkovitá propagace Turecka jako vzoru, byť si jeho vedení v této době nepočínalo autoritářsky jako nyní, nijak nepovzbudila reformní snahy v zemích Blízkého východu, ale ani neprospěla demokracii v samotném Turecku. Spíše totiž posílilo sebevědomí vládnoucí strany a její přezírání kritiků, které postupem doby přešlo v jejich otevřené potlačování.

Autor je historik a publicista, pracuje ve Středisku humanitární a rozvojové spolupráce Diakonie ČCE. V Nakladelství Lidové noviny vyšla v roce 2020 jeho knížka s názvem Vzdorující demokracie – rozcestí a proměny současného Turecka.

Vytisknout