Trojí přikázání | Magdaléna Trgalová

Trojí přikázání | Magdaléna Trgalová

Když se farizeové doslechli, že umlčel saduceje, smluvili se a jeden jejich zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel: „Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ (Mt 22,34–40)

V přelomovém čase se obracíme k základům.

V každém čase můžeme prožívat určité přelomy. I nyní tu jsou: výročí Luthera, proběhlé i budoucí volby, konec církevního roku, blížící se přelom letopočtu, osobní zvraty a důležitá data. Také 90. výročí vzniku Akademické YMCA nám přineslo popud ohlédnout se a podívat dopředu s tím, co nějak nosíme v paměti. Ať už se jedná o radostné prahy, jako jsou výročí, narozeniny, svatba blízkých, narození dítěte, vyléčení z nemoci či nový začátek obecně, anebo ať jde o vyostření nějakého problému, přináší nám takovéto zlomové chvíle podnět se pozastavit. I člověk unavený krizí ve vztazích si bude pravděpodobně klást otázku, na čem ty vztahy vlastně stály, stojí a mohou stát. I podzimní období nás vede nejenom ke sklizni, zazimování polí, záhonů a obydlí, ale padá na nás také únava, kterou můžeme úspěšně překonávat jen s výhledem na novou sezónu. Spojnicí s novým jarem je pak naděje. Naděje je tím stavem ticha mezi výdechem a novým nádechem. Když její semínko přetrvá, na jaře může znovu vyklíčit. Zvolená biblická pasáž také vede k obrácení k základům a dotazu po naději. Vede k potřebě ptát se po tom, na čem stojí naše víra a naše naděje, že budeme vést dobrý život.

Dvojpřikázání lásky, které je dnešním textem, je vlastně skrytě „trojpřikázáním“. Tím třetím, méně zřetelným příkazem, je předpokládaná láska k sobě sama. Zajímavá je Ježíšova perspektiva: nezačínat od vlastních potřeb, ale od Božího plánu se mnou. Nejprve mám milovat Boha a hledat jeho perspektivu. To je to, od čeho se mohu odrazit. Pak teprve přichází ve správné formě to ostatní – láska k bližnímu i sobě sama.

Žijeme vždy jen v přítomnosti. Největší přikázání se dá chápat jako vzkaz, abychom využívali právě koření přítomnosti k harmonickému vyvážení chuti závěrečného kulinářského díla – našeho života. Máme se přitom ptát po přítomnosti, ohlížet se i dívat dopředu. Bude Bohu to, jak přítomnost využívám, po chuti? Nebude se mu to zajídat? Neznehodnotím tím, jak žiju, pokrm svého života jako sůl, která nesolí, nebo naopak přesolí? Aby měl náš život dobrou chuť a vůni, asi se nemůžeme vystavovat trvalému půstu v žádné ze tří oblastí lásky. Všechny jsou základem pro dobrý pomyslný pokrm.

Vztah k Bohu má být celostný: milovat celým srdcem, celou duší a celou myslí. On nás stvořil s naší tělesností, emocionalitou, myšlením, vůlí a nárokuje si nás celé. Srdce, to v biblické antropologii symbolizuje osobnost a je jejím duševním středem. Duše je pak spojena s krví, s tím, co nás drží při životě. Mysl odkazuje k rozumu. Bohu tedy nemáme věnovat jen svoje city, ale také svůj životní čas, činy a rozum.

Co to je milovat bližního, to se vysvětluje šířeji třeba v podobenství o milosrdném Samaritánovi. Být bližním znamená v podstatě rozhodnutí být někomu opravdu na blízku. I tady se počítá s naším citem, vůlí i rozumem. Mohu myslet především na ty reálně blízké – příbuzné, milované, na přátele, ale nemá mě to zastavit v schopnosti v určitou chvíli pomoci i tomu, koho třeba neznám. Milovat bližního znamená investovat něco do vztahu, mluvit o sobě upřímně a ptát se, zda správně chápu druhého, jeho slova, činy a především jeho potřeby.

Jako měřítko lásky k bližnímu se tu pak nabízí vztah k sobě. Má-li to být měřítko, vylučuje oba extrémy: sobectví, které nás zbaví chuti se druhým zabývat, a sebepodceňování, které nás oslabí a zaslepí vůči potřebám vlastním. Proto je mimochodem významné, že bezprostředně za podobenstvím o milosrdném Samařanu stojí v Bibli jako vyvážení příběh o Marii a Martě (Lk 10, 25–42). Abychom zůstali v pomyslném ideálním středu mezi těmito dvěma póly lásky, může nám pomoci stálá sebereflexe. Odkud je má motivace pro určité jednání? Není v jejím jádru spíše strach než láska? Jaké vzorce uvažování a jednání využívám a proč? Z jaké pozice s druhými mluvím? Jak moc pečuji o svou duši a jak moc o tělo? Kdy mám upřednostnit druhého a kdy dát prostor svým vlastním potřebám?

Máme však na to všechno v sobě dost místa, v životě dost času? Podrží nás rozum a cit, abychom se rozhodovali správně? Ať nás naděje neopouští! V Kristu můžeme stále znovu nalézat vyváženou chuť lásky. On uměl dát prostor Bohu, bližním, ale i svým vlastním potřebám. Vztah k Bohu nás pouze učí přijímat všechno a všechny nám svěřené jako dar a příležitost. Ať je nám tedy dnešní text povzbuzením, že život je záhadný, spletitý, ale je to i nádherný prostor k odhalování tajemství trojjediného Boha, druhých i nás samých. K dispozici máme neviditelná vlákna vztahů a schopnost se dorozumívat.

Bože, kéž nás neopouští údiv nad zázrakem lásky, které se rukou nedotkneme, očima ji neobhlédneme, ale přece náš život drží. Amen.

Předneseno na Retreatu v centru Immanuel u Ždírce nad Doubravou 8. 10. 2017.