Trojí přikázání | Magdaléna Trgalová
Trojí přikázání | Magdaléna Trgalová
Když se farizeové doslechli, že umlčel saduceje, smluvili se a jeden
jejich zákoník se ho otázal, aby ho pokoušel: „Mistře, které přikázání
je v zákoně největší?“ On mu řekl: „‚Miluj Hospodina, Boha svého, celým
svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.‘ To je největší a první
přikázání. Druhé je mu podobné: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘
Na těch dvou přikázáních spočívá celý Zákon i Proroci.“ (Mt 22,34–40)
V přelomovém čase se obracíme k základům.
V každém čase můžeme prožívat určité přelomy. I nyní tu jsou: výročí
Luthera, proběhlé i budoucí volby, konec církevního roku, blížící se
přelom letopočtu, osobní zvraty a důležitá data. Také 90. výročí vzniku
Akademické YMCA nám přineslo popud ohlédnout se a podívat dopředu s tím,
co nějak nosíme v paměti. Ať už se jedná o radostné prahy, jako jsou
výročí, narozeniny, svatba blízkých, narození dítěte, vyléčení z nemoci
či nový začátek obecně, anebo ať jde o vyostření nějakého problému,
přináší nám takovéto zlomové chvíle podnět se pozastavit. I člověk
unavený krizí ve vztazích si bude pravděpodobně klást otázku, na čem ty
vztahy vlastně stály, stojí a mohou stát. I podzimní období nás vede
nejenom ke sklizni, zazimování polí, záhonů a obydlí, ale padá na nás
také únava, kterou můžeme úspěšně překonávat jen s výhledem na novou
sezónu. Spojnicí s novým jarem je pak naděje. Naděje je tím stavem ticha
mezi výdechem a novým nádechem. Když její semínko přetrvá, na jaře může
znovu vyklíčit. Zvolená biblická pasáž také vede k obrácení k základům
a dotazu po naději. Vede k potřebě ptát se po tom, na čem stojí naše
víra a naše naděje, že budeme vést dobrý život.
Dvojpřikázání lásky, které je dnešním textem, je vlastně skrytě
„trojpřikázáním“. Tím třetím, méně zřetelným příkazem, je předpokládaná
láska k sobě sama. Zajímavá je Ježíšova perspektiva: nezačínat od
vlastních potřeb, ale od Božího plánu se mnou. Nejprve mám milovat Boha
a hledat jeho perspektivu. To je to, od čeho se mohu odrazit. Pak teprve
přichází ve správné formě to ostatní – láska k bližnímu i sobě sama.
Žijeme vždy jen v přítomnosti. Největší přikázání se dá chápat jako
vzkaz, abychom využívali právě koření přítomnosti k harmonickému
vyvážení chuti závěrečného kulinářského díla – našeho života. Máme se
přitom ptát po přítomnosti, ohlížet se i dívat dopředu. Bude Bohu to,
jak přítomnost využívám, po chuti? Nebude se mu to zajídat?
Neznehodnotím tím, jak žiju, pokrm svého života jako sůl, která nesolí,
nebo naopak přesolí? Aby měl náš život dobrou chuť a vůni, asi se
nemůžeme vystavovat trvalému půstu v žádné ze tří oblastí lásky. Všechny
jsou základem pro dobrý pomyslný pokrm.
Vztah k Bohu má být celostný: milovat celým srdcem, celou duší
a celou myslí. On nás stvořil s naší tělesností, emocionalitou,
myšlením, vůlí a nárokuje si nás celé. Srdce, to v biblické antropologii
symbolizuje osobnost a je jejím duševním středem. Duše je pak spojena
s krví, s tím, co nás drží při životě. Mysl odkazuje k rozumu. Bohu tedy
nemáme věnovat jen svoje city, ale také svůj životní čas, činy a rozum.
Co to je milovat bližního, to se vysvětluje šířeji třeba
v podobenství o milosrdném Samaritánovi. Být bližním znamená v podstatě
rozhodnutí být někomu opravdu na blízku. I tady se počítá s naším citem,
vůlí i rozumem. Mohu myslet především na ty reálně blízké – příbuzné,
milované, na přátele, ale nemá mě to zastavit v schopnosti v určitou
chvíli pomoci i tomu, koho třeba neznám. Milovat bližního znamená
investovat něco do vztahu, mluvit o sobě upřímně a ptát se, zda správně
chápu druhého, jeho slova, činy a především jeho potřeby.
Jako měřítko lásky k bližnímu se tu pak nabízí vztah k sobě. Má-li to
být měřítko, vylučuje oba extrémy: sobectví, které nás zbaví chuti se
druhým zabývat, a sebepodceňování, které nás oslabí a zaslepí vůči
potřebám vlastním. Proto je mimochodem významné, že bezprostředně za
podobenstvím o milosrdném Samařanu stojí v Bibli jako vyvážení příběh
o Marii a Martě (Lk 10, 25–42). Abychom zůstali v pomyslném ideálním
středu mezi těmito dvěma póly lásky, může nám pomoci stálá sebereflexe.
Odkud je má motivace pro určité jednání? Není v jejím jádru spíše strach
než láska? Jaké vzorce uvažování a jednání využívám a proč? Z jaké
pozice s druhými mluvím? Jak moc pečuji o svou duši a jak moc o tělo?
Kdy mám upřednostnit druhého a kdy dát prostor svým vlastním potřebám?
Máme však na to všechno v sobě dost místa, v životě dost času? Podrží
nás rozum a cit, abychom se rozhodovali správně? Ať nás naděje
neopouští! V Kristu můžeme stále znovu nalézat vyváženou chuť lásky. On
uměl dát prostor Bohu, bližním, ale i svým vlastním potřebám. Vztah
k Bohu nás pouze učí přijímat všechno a všechny nám svěřené jako dar
a příležitost. Ať je nám tedy dnešní text povzbuzením, že život je
záhadný, spletitý, ale je to i nádherný prostor k odhalování tajemství
trojjediného Boha, druhých i nás samých. K dispozici máme neviditelná
vlákna vztahů a schopnost se dorozumívat.
Bože, kéž nás neopouští údiv nad zázrakem lásky, které se rukou
nedotkneme, očima ji neobhlédneme, ale přece náš život drží. Amen.
Předneseno na Retreatu v centru Immanuel u Ždírce nad Doubravou 8. 10. 2017.