Třicet let od listopadu | Ladislav Pokorný

Již třicet let žije naše společnost v nových podmínkách, zásadně se lišících od doby předchozí. Je tedy užitečné se zamyslet nad tím, čím se těchto třicet let zapsalo do našich životů a jaká je perspektiva do budoucnosti. Abychom tak učinili, musíme se nejprve hlouběji podívat na to, co se před třiceti lety vlastně stalo. Odpověď se zdá jednoduchá. Prostě po čtyřiceti letech „totality“ neboli nesvobody jsme konečně získali svobodu. Ze dne na den tu byla svoboda projevu, shromažďování, svoboda podnikání atd. Ne všichni jsme tento šok unesli: svoboda podnikání mnohdy vyústila v rozkrádání společného majetku, svoboda projevu byla a je někdy zneužívána k pomlouvačným kampaním či k dryáčnické reklamě na kdeco, svoboda shromažďování vede ke vzniku nepřehledného množství politických stran a nejrůznějších spolků, jež měly a dodnes mají tu a tam jepičí život a přitom disponují vlastními prezidenty, řediteli a dalšími funkcionáři, přičemž jejich význam a přínos pro společnost je tak či onak problematický. To všechno ovšem neodmyslitelně patří ke svobodné občanské společnosti; nikdo nejsme andělé a i nejlepší úmysly se mohou převrátit v leccos jiného.

Neodpustím si ovšem trochu hlubší pohled na kořeny „sametové revoluce“, která např. podle Petra Pitharta ve skutečnosti žádná revoluce nebyla („režim se rozkládal již dlouho, ale my jsme si toho nevšimli“).

Co tedy byl ten hlavní problém předlistopadových poměrů? Zajisté politická nesvoboda, riziko sledování tajnou policií, občasná šikana v zaměstnání apod. Troufám si ale říci, že se tyto věci přímo či nepřímo dotýkaly jenom menší části společnosti, těch, kteří se z těch či oněch důvodů ocitli „na indexu“. Většina z nás si během let na tyto poměry jaksi „zvykla“, už proto, že jsme vlastně nic jiného nezažili; pluralitní společnost první republiky jsme prožili maximálně jako malé děti a vzpomínky našich rodičů na tehdejší politickou roztříštěnost a různé skandály příliš idealizující nebyly, i pro ně byla „řízená demokracie“ Eduarda Beneše v prvních poválečných letech přijatelná. Není to tedy tak, že by listopadový převrat roku 1989 byl vyvolán náhlým výbuchem celonárodní touhy po svobodě. Hlavním motorem tehdejších událostí byla přirozeně mezinárodní situace, daná rozpadem sovětského bloku v důsledku Gorbačovovy perestrojky, ale také vnitřní stav naší společnosti. Co ji rozežíralo, ať jsme si to uvědomovali, či nikoli, byla především atmosféra všeobecného předstírání, onen „život ve lži“, o němž psal Václav Havel. Situace v době „normalizace“, zejména pak v osmdesátých letech, byla specifická tím, že oficiální ideologii už nevěřil téměř nikdo, včetně nejvyšších stranických a státních funkcionářů. O tomto zvláštním fenoménu psal jasnozřivě ve slavném dopise Husákovi také Havel. Je zřejmé, že tento stav měl zničující důsledky především pro ekonomiku. Všichni jsme povinně „zvyšovali produktivitu“ práce o stanovený počet procent, ale každému bylo jasné, že jde jenom o hru s čísly. „Šetřili jsme“ pohonné hmoty, ale koncem roku jsme je projížděli třeba jenom jízdami po dvoře, abychom získali žádoucí základ pro plán příštího roku. Alarmující čísla, např. o stoupajících výrobních nákladech ve srovnání se západní Evropou, se občas objevovala i v oficiálních dokumentech, třeba v ekonomických zprávách na ÚV KSČ. Všeobecně se vědělo, že i nedostatkové zboží lze sehnat za menší či větší úplatek. Ale největší proměnou, byť to zvenčí tak nevypadalo, prošla i samotná komunistická strana. Přinejmenším od počátku „normalizace“ se z politické organizace, sdružující občany se společným politickým přesvědčením, postupně stal jakýsi centrální úřad, suplující orgány sátu. To nemohlo zůstat bez vlivu na složení jejích kádrů a celé její vnitřní fungování. Nevládla zde již jako celek (jak se domnívá přetrvávající mýtus), ale, zejména v ekonomické oblasti, v podstatě jen její část v podobě tzv. nomenklaturních kádrů (ředitelů, náměstků a vedoucích různých stupňů). Řadový člen strany měl právě tak malou možnost něco ovlivnit jako my nestraníci. Klasicky to vyjádřil Milouš Jakeš ve svém slavném projevu na Červeném hrádku v roce 1989 (v souvislosti s plánovanou těžbou černého uhlí na úpatí Beskyd): „…a oni pořád chtějí těžit uhlí pod těma horama a strana je proti tomu bezmocná.“ Tuto (ve skutečnosti tedy vládnoucí) početnou skupinu, byť většinou, ale ne vždy krytou stranickou legitimací i členstvím v různých stranických orgánech, tvořili lidé, kteří byli sice formálně zaměstnanci jako všichni ostatní, ale fakticky zacházeli se svěřenými státními, případně družstevními podniky jako jejich majitelé a využívali toho především ve vlastním zájmu. Je zřejmé, že takto motivovaní potenciální podnikatelé přestali mít zájem na přetrvávání atmosféry všeobecného předstírání a uvítali možnost otevřeného rozvinutí svých aktivit, které jim poskytovala proklamovaná privatizace. Nemyslím, že většina těch, kteří se scházeli v listopadu 1989 na náměstích, si přála jednoduchou obnovu kapitalismu, zejména ne v oné drsné podobě, jak se u nás potom vyvinul. Spíš nám šlo o jakýsi návrat k ideálům pražského jara, což se ovšem záhy ukázalo jako anachronismus; společnost byla už jinde. Nicméně pro ty, kteří se chopili moci (která doslova „ležela na ulici“) se návrat roku 1968 stal noční můrou, a proto s úspěchem postupně vytlačili „osmašedesátníky“ z jakýchkoliv mocenských pozic a chovali se k nim mnohdy hůře než k „normalizátorům“.

Takže jsme po letech „budování“ socialismu začali budovat kapitalismus. Bohužel, jak naznačil již britský politolog Dahrendorf (citovaný Pithartem) a jak prokazuje ve svých nedávných studiích ekonomka Švihlíková, začali jsme jej budovat ve chvíli, kdy byl v globálním měřítku již za zenitem a jeho legitimita počínala upadat. Což se u nás projevilo především divokou privatizací národního hospodářství v devadesátých letech, která v mnoha případech vedla místo jeho zefektivnění k jeho „vytunelování“, tj. k rozkradení. Právě zde je třeba hledat vznik třídy nových miliardářů, často se rekrutujících ze zmíněné vrstvy „nomenklaturních“ kádrů a zrození propastných sociálních rozdílů ve společnosti. Nejlukrativnější podniky se podařilo zachránit jen díky vstupu zahraničního kapitálu, který ovšem své zisky mnohdy vyvádí ze země. Liší se odhady, o kolik bilionů země přišla, bylo to ovšem zřejmě hodně. To vše se dělo pod clonou masivního antikomunismu, opírajícího se hlavně o vzpomínky pamětníků teroru padesátých let.

Současným komunistům bylo vyčítáno zejména, že se dostatečně nevyrovnali se zločiny svých předchůdců a že si aspoň nezměnili jméno. Věc je ale podle mne trochu složitější.

Současná KSČM, byť vlažně, se od zločinů padesátých let distancovala již krátce po Listopadu, i když ve straně dodnes zůstává jistý počet členů, kteří mají sklon je tak či onak obhajovat. O případné změně názvu se ve straně konalo svého času referendum, které ji odmítlo. Toto rozhodnutí bych já hodnotil spíše pozitivně, poněvadž se tato strana jistým způsobem hlásí (na rozdíl od tak módního „převlékání kabátů“) ke kontinuitě, i když její současné vedení opakovaně zdůrazňuje zásadní odlišnost od někdejší KSČ a má v tom svým způsobem pravdu. Strana totiž v uplynulých třiceti letech prodělala dost zajímavý vývoj. Naši dnešní komunistickou stranu lze jen obtížně charakterizovat jako levicovou a už vůbec ne jako extrémně levicovou. Na tradiční pravolevé ose politického spektra zaujímá pozici spíše jakési „levostředové“ strany, ještě méně levicové, než je současná sociální demokracie. Neopomíjí sociální témata, ale např. pokud jde o vlastnictví výrobních prostředků, omezuje se na krotký program „všech forem vlastnictví“. Co je však u současných komunistů závažnější, to jsou sílící formy nacionalismu a izolacionalismu pravicového typu. Komunisté jsou tradičně nepřátelští vůči Americe, kritičtí k NATO, zdrženliví ve vztahu k evropské integraci. Co přetrvává, je vstřícný postoj k Rusku i k Číně, ačkoliv už zde dávno nejde o socialistické, nýbrž o drsné kapitalistické velmoci. Postupující úpadek tradičních levicových stran v Evropě i ve světě naši komunistickou stranu postihuje právě tak jako strany socialistické a sociálně demokratické.

Tento úpadek je ovšem patrný i na pravici a středu. Tradiční konzervativci, křesťanští demokraté a liberálové, ztrácejí vliv všude, ve prospěch extrémních izolacionalistických hnutí typu Le Penové, Salviniho, ale i Kaczynského či Orbána. Zjednodušeně můžeme říci, že jde v podstatě o důsledky civilizačních změn, typických pro přelom 20. a 21. století. Je známo, že ani Václav Havel nebyl velký příznivce obnovy tradičních politických stran, která mu byla více méně vnucena; jeho Občanské fórum, to byl spíš projekt jakési obrozené „Národní fronty“, tedy strany pro všechny. Naplněním této představy se v jistém smyslu stalo Babišovo hnutí ANO, těšící se již několik let nebývalé podpoře naší veřejnosti. To se nedefinuje ani jako pravicové ani levicové, ale zdůrazňuje manažerskou odbornost (která ovšem může snadno zastírat i sobecké a skupinové zájmy). Je zřejmé, že s tradiční politickou pluralitou evropských předválečných i poválečných let je konec.

Jednu zásadní věc však obnovení politické svobody v naší společnosti přineslo: Široce se otevřel prostor pro individuální i skupinovou iniciativu. Tu nesporně starý režim všemožně omezoval až přímo potlačoval, byť oficiálně hlásal její podporu. Nemám teď na mysli jen ekonomickou iniciativu v podobě svobodného podnikání, která sehrála a dosud i přes ta či ona selhání sehrává významnou roli, ale zejména vznik nepřeberného množství občanských sdružení, spolků, obecně prospěšných společností a dalších nevládních organizací, zaměřených na nejrůznější oblasti: charitativní činnost, životní prostředí, vzdělávání atd., bez nichž si už současný život nemůžeme ani představit. Tyto organizace, leckdy vázané i na křesťanské církve, v řadě případů doplňují, případně přímo suplují ne vždy dostatečně intenzivní činnost příslušných státních orgánů. Jejich přítomnost považuji za jeden z hlavních výdobytků listopadového převratu. Bez nich by byla otevřená občanská společnost, o jaké všichni sníme, jen iluze.

Svět, a to nejen ten náš, se za uplynulých 30 let pronikavě změnil. Sociální rozdíly mezi některými skupinami světové populace se spíše zvětšují, než aby se mírnily. Riziko globální vojenské konfrontace přetrvává. Model klasického kapitalismu a klasické liberální demokracie zřejmě selhává. To všechno mějme na paměti, až si budeme v příštích dnech připomínat oněch proklamovaných 30 let svobody. A položme si otázku: K čemu jsme tuto svobodu využili, a ještě naléhavěji – k čemu ji využijeme v budoucnosti?

Autor je geofyzik, člen redakční rady Křesťanské revue.

Vytisknout