Třetí ze čtyř artikulů: Zákaz světského panování kněží | Robert Hart

„Třetie, že mnozí kněží a mnišie světským řádem panují nad velikým zbožím tělesným proti Kristovu přikázání a na překazu svému kněžskému úřadu a k veliké škodě stavu světského, aby takovým kněžím to neřádné panovanie odjato a staveno bylo, a aby podle Čtenie nám příkladně živi byli k stavu Kristovu a apoštolskému.“

Třetí článek společného husitského programu ve znění z usnesení čáslavského zemského sněmu, od nějž 7. června uplynulo 600 let, působí na první, letmé přečtení vlastně velmi srozumitelně. Zvlášť českému sekularizovanému uchu, stále „husitsky“ citlivému na „bohatství církve“, musí znít velmi smysluplně až neproblematicky. A tak je snadné přeslechnout, že i třetí z artikulů v sobě skrýval ohromně třaskavý potenciál. Jeho požadavky sice nesporně vyrůstají z biblických impulzů a jsou pevně zakořeněny v touze po duchovní obnově a reformě církve, přesto však nelze přehlédnout, že jejich realizace je neoddělitelná od čistě materiálních zájmů těch, kteří reformu uskuteční. Že když bude „neřádné panovanie kněžím odjato“, ten, kdo je odejme, decentně řečeno již na tomto světě nepřijde zkrátka. Když sněm v roce 1421 artikuly za zemský zákon přijímal, byla realizace třetího článku již v plném proudu a její dopady ruku v ruce s dramatickými politickými změnami (umocněnými válečným běsněním) přinášejí doslova revoluční, strukturální politickou a hospodářskou proměnu celé země, v mnohém ohledu hlubší a dalekosáhlejší než v oblasti čistě náboženské či církevní.

Viklefské kořeny

Podobně jako v případě ostatních pražských článků můžeme i u třetího artikulu jednoznačně vnímat návaznost na starší teologické kořeny. Zatímco domácí, „miličovské“ reformní zdroje v této oblasti poskytly spíše mravní zázemí touhy po apoštolské prostotě podoby církve a ostré kritické vnímání zlořádů, jež vyrůstaly z kumulace bohatství a moci v rukou církevních představitelů, dílo anglického reformátora Johna Viklefa bylo v tomto směru mnohem teoreticky propracovanější. Přinášelo nejen kritickou analýzu stavu církve, ale navrhovalo i jednoznačnou představu praktické nápravy. Z pochopitelných důvodů, jež potvrzovala i staletí historických zkušeností, se nedalo očekávat, že by se klérus vzdal svého postavení dobrovolně. Reformním nástrojem, který provede potřebnou nápravu, odejme ono „neřádné panovanie“, a vrátí tak služebníky církve jejich původnímu poslání, proto mají být představitelé světské moci. Církevní majetek je třeba sekularizovat, a očistit tak církev od zhoubného jedu zkorumpovanosti. Církevní představitelé nemají mít světskou moc a nemají se výkonně angažovat v oblasti světské politiky.

České reformní hnutí kolem Jana Husa dlouhou dobu rozvíjelo tyto Viklefovy myšlenky pouze v teoretické rovině; i s patrnou tendencí Viklefa korigovat. Jak přesvědčivě dokládá např. M. Wernisch (viz: Husitství, raně reformační příběh, str. 64–65), Husovi a jeho kolegům se samotné „odnětí statků“ jevilo jako principiálně nedostatečné, a ve svých vyjádřeních proto zdůrazňovali spíše klíčová duchovní východiska. Kněží a další církevní představitelé se měli především vrátit k jádru svého pastýřského povolání a nerozptylovat se starostí o správu pozemských statků nebo výkon politických funkcí. Cílem obnovy i v této části reformy mělo být dosažení apoštolského způsobu života kněží po vzoru první církve, k čemuž sekularizace může být pomocí, ale sama o sobě nestačí. Navíc se Hus ve svých projevech prakticky stále obrací spíše proti zneužívání majetku a moci, hrabivosti a kariérismu či proti těm kněžím a prelátům, kteří jich nabyli neřádně, tedy kacířským svatokupectvím. Ještě v roce 1412 při obraně Viklefových článků se Hus brání nařčením, že vyzývá k všeobecné sekularizaci: „Osvědčuji však, že není úmyslem mým ani univerzity raditi, aby knížata nebo světští pánové odnímali kněžstvu statky, kdy chtí a jak chtí, a obrátili je, nač chtí.“ (Wernisch, s. 64)

Teprve následující roky znamenaly teoretickou radikalizaci postojů reformní strany. Světská vláda kněží je příčinou zla a neklidu, které ničí mír a pokojné žití jednotlivých království – tak to vyjádří oxfordský mistr a husitský teolog a diplomat Petr Payne v roce 1433 v basilejské disputaci proti Janu Palomarovi: „Po dobu zákona milosti je pro své důsledky světské vlastnictví a občanská vláda Kristovu kněžstvu zakázána právem božským i lidským a výroky svatých učitelů… Spravování světských statků je na překážku kazatelskému poslání, a tedy, když Kristus chtěl kazatelům evangelia uložit žádoucí způsob života, chtěl, aby žili v chudobě.“

Samotné praktické vyústění a realizaci zásady třetího artikulu ovšem přinesl až výbuch revolučního vření a válečná doba. V ní veškeré snahy o jakýsi řízený a pokud možno právně podchycený obrodně sekularizační proces vzaly rychle za své.

Hluboké proměny společnosti

Již čáslavský sněm formálně legalizoval zábory církevního majetku, k nimž docházelo od roku 1419, a to jak na územích ovládaných stoupenci kalicha, tak v oblastech katolických. K různě ideově i prakticky zdůvodněnému rozchvácení církevních statků docházelo pochopitelně masivně i v letech dalších, snad s výjimkou jmění farních kostelů (jež stoupenci kalicha obsadili svými kněžími) a městských špitálů. Velmi často se jednalo o proces živelný, málokdy se braly ohledy na patronátní práva či jiné zvláštnosti v povaze církevního vlastnictví. A stoupenci reformní strany tak velmi brzy musí řešit případy křiklavé zkorumpovanosti ve vlastních řadách.

Odhady uvádějí, že v Čechách bylo sekularizováno více než 80 % církevního pozemkového majetku, a i když na Moravě byla situace výrazně lepší, lze říci, že hospodářský, a tím i politický význam římské církve (či strany pod jednou) se dramaticky snížil. Klášterní komunity, pokud vůbec byly obnoveny, se pohybovaly na hraně pouhé existence. „Naprostou většinu zabavených církevních pozemků obdržela do zástavní držby vysoká a nižší šlechta, husitská i katolická (ta za věrnost a vojenské služby prokázané Zikmundovi), menší část pak královská města.“ (Čornej: Husitská revoluce, s. 179.)

Dalekosáhlá majetková transformace ovšem neznamenala pouze změnu vlastnictví. Rozpadl se prakticky celý systém církevních institucí a farní sítě včetně nižšího školství a noví vlastníci museli řešit otázku údržby církevních staveb a obživy kněží.

Z hlediska původního husitského programu však byla zdaleka nejzávažnější skutečnost, že světské panování kléru se sice podařilo formálně odstranit, ale tón a důrazy husitské politiky byly paradoxně ještě mnoho let formovány hlasem a autoritou kališnických kněží, jejichž duchovní moc se zdaleka neomezovala jen na oblast řekněme osobně spirituální. Naopak, často se velmi zásadně uplatňovala i v otázkách, jež se týkaly celé obce, v otázkách politické strategie, dokonce i ve věcech války a míru. Zejména schopní a výřeční kazatelé se ze strany svých posluchačů často těšili až nadpozemské úctě. Zástupy v nich spatřovaly ztělesnění biblických ideálů, takže není divu, že jejich mínění a hlas považovaly za rozhodující i ve věci politických rozhodnutí a směřování. Tento sklon k teokratickým tendencím přitom můžeme pozorovat v celém rozsahu husitského ideového spektra (jmenujme namátkou alespoň vliv Jana Želivského v Praze, táborského Václava Korandy, královéhradeckého sirotčího kněze Ambrože, Prokopa Holého či Jana Rokycany). Mohli bychom patrně uvést nespočet příkladů, jak právě kazatelská mravní principiálnost a radikální nesmiřitelnost destabilizovaly politickou situaci či přímo vedly k otevřeným ozbrojeným střetům a násilí.

Dozvuky

Výraznější změna v tomto ohledu nastala patrně až v čase panovnické vlády „husitského“ krále Jiřího z Poděbrad, který (vlastně věrně v intencích třetího artikulu!) v politických otázkách důsledně nadřazoval světskou moc nad moc duchovní. V tomto ohledu neváhal nastavit i tvrdé hranice svému spojenci a podporovateli Janu Rokycanovi (volenému, ale kurií pochopitelně nikdy neuznanému arcibiskupovi). Králův známý výrok: „Mistře, dostis´ mistroval, nechť my již také mistrujem“ je jasným dokladem, že politické směřování země již nemají určovat duchovní, ale politici, tedy panovník a zemský sněm.

To již ale více než dvě desetiletí v Českých zemích, i v otázce majetku duchovních, platily poměry, nastavené kompaktátními dohodami. Jejich výměr požadavku chudého kléru modifikoval znění artikulu (v kompaktátech byl až čtvrtý v pořadí) ve velmi umírněné podobě. Ta sice jistě realisticky odrážela jak stávající poměry, tak vyjádřila maximální možný kompromis, původním radikálním idejím však byla notně vzdálena. Kněží (pokud nesložili řeholní sliby) směli vlastnit řádně nabytý soukromý majetek (získaný např. dědictvím, darem či koupí). K jednotlivým kostelům se pak mohla vztahovat majetková práva i na rozsáhlé zboží (např. domy, polnosti i vesnice a městečka), jejich duchovní ale byli pouze správci tohoto majetku.

Jak jsme již zmínili, celková hospodářská a politická bilance revolučního období dosvědčuje strukturální proměnu Českých zemí. Sekularizace církevních statků byla jedním z nejvýznamnějších faktorů, který umožnil vznik českého stavovského státu, přičemž vyšší a nižší šlechtu i městský stav můžeme bez zábran vnímat jako vítěze celého tohoto dramatického období našich národních dějin.

Téma dávných dob?

Přestože nás od dob pražských artikulů dělí šest století, není asi třeba složitě dokládat, že je to patrně právě článek třetí, který jediný má v dnešní české společnosti stále jakousi odezvu. Představa, že církev má být zkrátka chudá, se, byť v poněkud zvulgarizované podobě, objevuje opakovaně při různých příležitostech (v posledním období asi nejmasivněji ve vzrušených debatách kolem přijetí zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi). Podobně dlouhou životnost mají i obavy z moci církve a jejího zasahování do života společnosti, jež je obvykle vnímáno jako nežádoucí. Analýzu, nakolik v tomto ohledu sahají kořeny soudobého ostražitého postoje nemalé části společnosti vůči církvím až k husitským ideálům a nakolik tento postoj čerpá spíše z jiných zdrojů, ponecháme raději povolanějším.

I jen povrchní úvaha nad tématem třetího artikulu nám však snadno ozřejmí, že se dotýká skutečností, které budou před církev klást výzvu téměř jistě ve všech dobách a v každém uspořádání lidské společnosti. Stejně jako v církvi rozvinutého středověku (a vlastně ve všech obdobích) i dnes i zítra budeme čelit pokušení, které je spjato s majetkovým bohatstvím, a pokušení moci. Pokušení vyhřívat se na výsluní přízně mocných, či dokonce moc přímo držet v rukou. Všude tam nám i třetí pražský článek může připomínat, že jen církev, která slouží, může být solí země. Že jen církev, která nežije honbou za pomíjivými pozemskými statky, může ukazovat cestu k nepomíjejícímu nebeskému dědictví. Že jen v církvi, která netouží po pozemské moci a neslouží vůli momentálních mocipánů, se může projevovat skutečná, duchovní moc. Moc víry, lásky a naděje. Moc přicházejícího Božího království.

Vytisknout