Tomáš Růžička: Nesmíš si sebe příliš cenit

Osobní vzpomínka na Ladislava Hejdánka

Dvanáct dní před dovršením 93 let, 28. dubna 2020, zemřel Ladislav Hejdánek.

Ladislav byl filosof. Opakovaně upozorňoval, že řecké filosofos není označením moudrého člověka, nýbrž toho, kdo moudrost miluje. Tím bezpochyby Ladislav byl.

Ladislavovy texty, zejména polemické, nebývají většinou snadné čtení. Ani rozhovor s Ladislavem nebyl žádné prázdné popovídání. Vážil každé slovo, nejen svoje, ale i toho druhého. Odmítal všechny rychlé soudy a snadné odsudky a upozorňoval na dobu a okolnosti, za nichž to či ono bylo řečeno či rozhodnuto. Jako by říkal: „Máš dobře rozmyšleno to, co říkáš?“ Tak odmítl povrchní svrchovanou kritiku Edvarda Beneše, upozornil na zcela mimořádnou obtížnost situace, jaké byl vystaven sotva který politik, podobně v polemice o J. L. Hromádkovi svůj kritický příspěvek do diskuse zakončil tvrdým napomenutím chytrých siláků. I nad biblickým textem mě Ladislav upozornil na nesrovnalost, jež nemá být přehlédnuta. Jak to, že nově nabytá lidská schopnost poznávání dobrého a zlého (Genesis, 3. kapitola) je trestána jako počátek lidské hříšnosti? Vždyť to je přece dar a úkol daný člo- věku!

Ladislav byl náročný na profesionály, na filosofy i na teology. Očekával od nich náležitou vzdělanost a píli. Když se setkal s banalitou či povrchností, dovedl stroze napomenout. Měl jsem to štěstí, že jsem nepatřil ani k jedněm ani k druhým a mohl si jako laik dovolit prostinké otázky.

Svěřil jsem se jednou Ladislavovi se svým problémem, jak hovořit se současnými lidmi o víře, když samo slovo Bůh je dnes archaické, našemu světu a myšlení zcela cizí, na rozdíl od dob, kdy biblické texty i křesťanská věrouka vznikaly, kdy svět byl plný bohů, byl bohy prostoupen, oltáři, obětmi, jimiž byli bohové žádáni o přízeň. Odpověď byla rychlá a prostá: „Tak říkej pravda.“ Ovšem Ladislavovo „Pravda“ znamenalo něco jiného než jenom nelhat. Starozákonní „pravdě“ (Ladislavovi tak blízké zejména u proroků) je třeba rozumět ve smyslu našeho amen, tedy toho, co vyhlížíme, oč usilujeme, co je stále před námi, co se na tomto světě má uskutečnit, ale co nikdy slovy ani myšlením neuchopíme. Ano, vím, leckdo se nad tím pozastaví. Copak lze k nějaké pravdě, byť s velkým P, mít osobní vztah? Já jsem tu otázku tenkrát nepoložil. Jak by Ladislav odpověděl? Nevím. Snad takto: „Cožpak neznáme takové svědky, kteří byli k pravdě vázáni cele, celým svým životem? Cožpak jsme již neslyšeli hledej pravdu… miluj pravdu… braň pravdu až do smrti, protože pravda tě osvobodí?“

Tu jsem ale na hranici toho, co si můžu dovolit. Ladislav by mě už v tom, co jsem dosud napsal, jistě vícekrát opravil, řekl by to jinak. Sám pro sebe jsem si to formuloval tak (s malou špičatostí), že k Hejdánkům se nechodí pro pochvalu.

Ladislavovo myšlení bylo výrazně politické. V tom smyslu, že situaci obce, státu, polis pečlivě sledoval a hodnotil. Starost o polis byla součástí jeho filosofie i jeho křesťanské víry. Byl v tom pravý žák Emanuela Rádla, k němuž se hlásil, jakkoliv se s ním nikdy nesetkal. Vedle knih se s Rádlovým myšlením setkával také v poválečné Akademické Ymce (tam se také seznámil se svojí pozdější ženou Hedvikou). V jednom z našich rozhovorů o Masarykovi a jím založeném Československu – a hned mně k tomu poslal svůj obsáhlejší text – vyslovuje závěr, že tato idea neuspěla. Nejen vinou obou diktatur, jíž jí bylo projít, ale neobstála ani v devadesátých letech, v době politické svobody, bez vnějších tlaků. Rozpadla se po dvou letech. Vzdor své „političnosti“ neprojevil Ladislav nikdy nejmenší zájem o jakoukoliv politickou funkci. Po zralé úvaze odmítl Havlovu výzvu, aby vystřídal jednoho nikoliv právě vhodného ministra. Než politickou popularitu, miloval více moudrost.

Bylo to při jedné z prvních návštěv v závěrečném období jeho života. Martina, nejmladší ze čtyř Ladislavových dcer, u níž v Praze Ladislav pobýval kvůli své onkologické léčbě, vzpomněla se smíchem, jak „táta sedával u rádia“ s připraveným magnetofonem, aby ze zahraničního vysílání přes všechny rušičky přesně zachytil, zazní-li nějaká podstatná zpráva. Tu se Ladislav ujal slova a rovněž zvesela vyprávěl, jak koncem léta 1975 takto zachytil zprávu o závěrech Helsinské konference a okamžitě pochopil, že jde o velice důležitou věc, že se tyto závěry v oblasti lidských práv musí stát součástí právního řádu všech signatářských států, tedy i našeho, a že musí vyjít ve sbírce našich zákonů. Když zákon konečně s velkou prodlevou vyšel, zakoupil příslušný výtisk v prodejně v Klementinu. Když pak po delší době, ku konci roku 1976, za Ladislavem přišli Jiří Němec s Václavem Havlem, že by bylo dobré vypracovat a zveřejnit nějaké zásadnější prohlášení, „jsem vstal, přinesl jim to a podal: ‚tak tady to máte!‘“ Tak dostal text jasný lidskoprávní základ a Charta 77 se stala dokumentem, jehož význam překročil hranice naší země.

K Hejdánkům „do soukromí“ jsem se dostal začátkem normalizace v souvislosti s letákovou akcí před prvními volbami po pražském jaru. Příběh letáků z listopadu 1971, jak jsem jej později u Hejdánků slyšel, stojí za vylíčení. Ladislav měl k těmto letákům výhrady. Nevím jaké. Možná také proto, že byly anonymní. Nikdy se neskrýval do anonymity, své texty i v dobách nejtužší politické represe podepisoval. Heda však letákovou akci podpořit chtěla, převzala jich větší štůsek a připravovala je ještě s rodinným přítelem Jiřím Jiráskem k rozeslání. Ladislav se té práce neúčastnil. Odešel do noční směny, tam si však pro něj přijeli pánové z StB, odvezli ho domů, vzali mu klíče od bytu, odemkli si, přítel Jiří byl již na odchodu v předsíni v kabátu naditém obálkami, množství letáků leželo ještě v pokoji na stole. Obviněni byli všichni, Ladislav strávil pět měsíců ve vazbě, Jiří o něco méně, Heda byla po výsleších pouštěna domů ke čtyřem nezletilým dcerám. V této situaci však šly všechny Ladislavovy výhrady k letákům stranou a u odvolacího soudu – nikdo z přátel nebyl vpuštěn dovnitř – hájil věc s takovou vehemencí, že rozčilená soudkyně Ladislava s dalšími chtěla přímo od jednání poslat do vězení, než se po příkazu „shora“ zklidnila. Po amnestii k 25. výročí Vítězného února byl Ladislavův trest snížen na podmínku, Hedin z podmínky zcela vymazán.

Ladislavova připravenost nést represe v poslušnosti Pravdě byla obdivuhodná. Jakkoliv později už nebyl vazebně stíhán, hlavní nápor represe představovala léta po Chartě, když se stal jejím mluvčím. Tuto roli zastával několikrát, nebyla to funkce, o niž by druzí zrovna usilovali, a tak bylo nezřídka nutno „zaskakovat“. Četné výslechy, zadržení i na několik dní, v určitých obdobích i nepravidelný dozor dvou „příslušníků“ přímo přede dveřmi bytu. „Uniformovaní“ si přinesli až do patra, dva kroky od dveří do bytu, laťovou parkovou lavičku, seděli na ní unuděně a hlídali (jednou je prý Rudolf Battěk už ze spodního odpočívadla kámošsky pozdravil: „Tak co hoši, jak jde dílo?!“), kontrolovali a zapisovali příchozí, někdy mě k Hejdánkům pustili, někdy ne. Něco podobného ovšem zažívali i jiní signatáři významnějšího jména. Jak to nesla rodina, Heda a čtyři dcery? Myslím, že se stejnou samozřejmou morální povinností jako otec. Prostě to patřilo k věci. Brali to bez jakéhokoliv patosu, děvčata dokonce s jakýmsi nadhledem, vůči „příslušníkům“ až ironickým (jednou, když pánové poodešli, jim děvčata sebrala lístky, na něž zapisovali příchozí). Svůj díl režimní msty si ale dcery odnesly, jejich životy poznamenala zásadně a nebyla to žádná legrace. Stojí za zmínku, jak Ivan Medek byl před bytem Hejdánkových zadržen, večer odvezen se zavázanýma očima a svázanýma rukama asi 25 km od Prahy do lesa, tam sražen k zemi ranou do žaludku a ponechán. Když jsem pak bezprostředně po této události jako vždy v neděli po shromáždění před obědem přišel k Hejdánkům, dostal jsem před odchodem porci hovězího s rajskou omáčkou a houskovým knedlíkem, pro jistotu – prošel jsem bez pro- blémů.

Signatáři, kteří se stali terčem StB, si každý po svém hledali způsob, jak se vypořádávat s otravnými zdlouhavými výslechy, vedenými někdy, zejména u těch mladších i s větším či menším násilím. Někteří volili naprostou pasivitu. I Ladislav ji zkusil. Když pro něj přišli do práce, odmítl s nimi jít, odvlekli ho po schodech, nacpali do auta, v Bartolomějské ulici ho vytáhli jako zavazadlo, na chodbě před vrátnicí „složili“ a nechali ležet (vrátný prý za nimi volal: „Za chvíli tudy půjde generalita, ukliďte to někam!“). Když pak při výslechu setrval v pasivitě, otevřeli na něj okno a nechali ho ležet na zemi. Ladislav se soustředil na pozorování, co s jeho tělem dělá chlad, jak se postupně začíná chvět zimou. Ale už to nezopakoval. Nebyl to „jeho styl“. Jaký ten jeho vlastně byl? Nevím. Na tyto věci přišla řeč jen velmi zřídka, jako vzpomínka až po delší době, s odlehčujícím humorem. Prostě to patřilo k věci.

Jednou jsem se svěřil Ladislavovi, že si nedovedu představit, jak bych obstál při bolestivých výsleších či jiných situacích (jako byly např. za „protektorátu“), když se člověk octl účelově týrán zcela v moci zla. Odpověď jako by byla už předem jasná: „Nesmíš si sebe příliš cenit.“

S podobnou samozřejmostí, přímo jako povinnost, zahájil Ladislav se vším rizikem své bytové semináře (po nějaké době se staly známými za hranicemi a návštěvy přednášejících byly na Západě i organizovány). Učinil tak ihned poté, co StB velmi hrubě zasáhla vůči Juliu Tominovi, jenž jako jeden z prvních, ne-li vůbec první (?), začal semináře ve svém bytě pořádat. Tlak, jemuž nechyběla brutalita, byl tak velký, že Tominovi museli se semináři skončit a Ladislav zvážil, že právě teď je třeba v této myšlence pokračovat. I zde docházelo k policejním zásahům, k perlustraci účastníků, k znemožnění semináře, dokonce na základě falešného obvinění i k zadržení zahraničního hosta, ve filosofii světově známé osobnosti. Neúčastnil jsem se pravidelně seminářů, na nichž Ladislav systematicky probíral filosofická témata, rád jsem si ale poslechl nějaké mně blízké téma nebo jsem přišel, když zavolala Heda, že přijel neočekávaný host a bylo nutno sehnat alespoň několik posluchačů. Sedávali jsme na jednom gauči, několika židlích a další, zejména ti mladší, na zemi.

„Bez Hedy bys byl jiný Ladislav Hejdánek,“ řekl jsem jednou Ladislavovi: „To mně řekla už Hebe,“ odvětil. (Hebe Kohlbrugge, holandská křesťanka, účastnice protinacistického odboje, měla velmi blízký vztah k naší zemi; Hejdánkovy o mnoho let později jela navštívit až do Písku.) Heda byla až do posledního roku vlastně vždy přítomna našim rozhovorům. Nemluvila mnoho, pozorně naslouchala, jen občas případnou poznámkou něco upřesnila, doplnila či opravila. Měla lepší paměť. Ale hlavně nesla plnou tíži všech nesnází, vypjatých situací, Ladislavových několikadenních zadržení, domovních prohlídek, starostí o dcery, o jejich vzdělávací nasměrování po skončení školní docházky, když vyšší vzdělání bylo nepřístupné, a mnoho jiného. Vždy s laskavým úsměvem. O bezohledných způsobech estébáků věděla své. Chartu nepodepsala. Poseděl jsem s Hedou jeden večer, když chartisté, už po převratu, měli jakési slavnostní setkání snad kdesi na Hradě. A Hedu nepozvali. Koncem roku 1971 jsem byl rovněž vyslýchán ohledně oněch letáků. Svůj první výslech jsem moc nezvládl a velmi jsem se hanbil. Heda se o mém stavu dozvěděla, vzkázala „jen ať přijde“, a přijala mě se svým úsměvem. Dodnes jsem jí za to vděčný. Zemřela půldruhého roku před Ladislavem. Rodina jí na parte vybrala velmi výstižné Seifertovy verše:

Kéž mi však není odepřeno

ještě včas zlíbat ruce

té, která trpělivě s mými kroky

šla a šla a šla

a milovala nejvíce.

Ladislav býval nešťastný ze své církve. Jednak měl nároky, aby v kostele slyšel něco, co nebylo jenom banální, co by přineslo a vyzvedlo nějakou opravdovou myšlenku, něco, co by stálo za zapamatování. Šedesátý osmý rok pak odkryl v církvi slabiny. V krátkém období svobody slova oplývali mnozí velkou odvahou, nekompromisností radikálnější než Ladislav sám. Po návratu tuhého režimu však začali psát a hovořit jinak, případně se s Ladislavem raději přestali stýkat. Církev (i evangelická fakulta) se distancovala od těch, kteří se za normalizace dostávali do konfliktu s režimem. Ladislava se dotklo zvlášť hluboce, k té příhodě se vracel, když jeden již postarší prostý muž, pilný evangelík, jenž pro sbor udělal vše, co bylo v jeho silách, v době, kdy Ladislav byl mluvčí a vůz s policisty ho sledoval až před kostel, ho starostlivě oslovil: „Bratře, teď byste sem neměl chodit!“ Ladislav nicméně měl své nejlepší a nejvěrnější přátele právě v českobratrské církvi – ty, kteří sdíleli jeho myšlení, kteří mu naslouchali i on jim, kteří žili více či méně podobným životem. Přesto jsem se ho jednou, v onom posledním roce, jen nesměle zeptal: „Dalo ti něco tvoje evangelictví?“ Čekal jsem rozvažování, ale odpověď přišla rychle, jasně i hlasitě, jako by tu otázku čekal: „Moc.“ Zřejmě neměl chuť to blíže rozvádět a já se neptal. Čtyři dny před smrtí jsem u Ladislava poseděl. Loučil jsem se s ním. Už mě nevnímal. A tak mi zůstal jen Ladislavův text v záhlaví smutečního oznámení:

Život zaměřený na nekonečný cíl neprohrává definitivně ani ve smrti. Není v moci života, aby zvítězil nad smrtí, ale je v jeho moci, aby připravil smrt o její vítězství. Připravit smrt nebo také chaos… nenávist atd. o jejich vítězství znamená vzít na sebe zápas, boj, námahu, všeho druhu nepříjemnosti, konflikty, napětí a nerváky.

Jsme schopni tomu dostát?

Tomáš Růžička

Autor je fyzik, topič a varhaník. Tento text vyšel v Evangelickém kalendáři 2021, Tomáš Růžička jej pro publikaci v Křesťanské revue mírně upravil.

Vytisknout