Ti z první linie | Richard Dračka

Je to už pět let, co jsem do tohoto časopisu napsal článek. Tehdy šlo o mou nepatrnou zkušenost z pobytu mezi uprchlíky. Říkalo se tomu uprchlická krize. V těchto časech prožíváme další krizi, covidovou. Při čtení toho pět let starého článku mě napadá, jak moc si jsou krize podobné. Přestože je na první pohled všechno jinak.

Stejně jako tehdy i nyní platí, že nejsem odborník. Nejsem epidemiolog, virolog, nejsem ani doktor. Můj třináctiletý syn se mě často ptá na věci, související s tím, co ho zrovna zajímá. Na jadernou energetiku, blízkovýchodní situaci, historické i moderní zbraně, loďstvo, koronavirus… A já mu musím vždycky říci to samé: Promiň, ale já na tohle nejsem odborník. A on se vždycky zeptá: A na co seš teda odborník, táto? Dobrá otázka. Jsem evangelický farář v malém sboru v malém městečku někde v jižních Čechách. Což znamená, že dělám skoro všechno a neumím skoro nic. Mám jen vlastní zkušenosti.

Stejně jako před pěti lety i nyní jsem prožíval určitý vývoj v reakci na nastalou krizi. Od počáteční nedůvěry v to, že se opravdu něco děje, přes strach, zahlcenost rozporuplnými názory až po únavu z informací. A ten šílený pocit, že se něco hrozného děje, a já nemůžu udělat nic.

A pak přišel ten spásný okamžik, nápad. Bylo to v polovině října roku 2020. Nebyl z mé hlavy. Vděčím za něj obětavým a zbožným lidem z našeho kostela. Co kdybychom se přihlásili do místní okresní nemocnice jako dobrovolníci? Můžeme třeba vyplňovat papíry nebo vytírat podlahu, aby to nemuseli dělat ti, kteří umějí pomáhat potřebným. S tímto nápadem jsme zatelefonovali hlavní sestře do nemocnice a ta nás pozvala do své kanceláře. Když se dověděla, že jsem farář, okamžitě mi nabídla dočasné působení na pozici nemocničního kaplana, který zrovna ležel s covidem. Já a kaplan? To neumím, na to jsou odborníci jiní kolegové. Ale co s tím? Když jsem svoji službu nabídl, je třeba přijmout, co je zrovna potřeba. A tak jsem hned telefonoval kamarádům kaplanům, jak že se to dělá. Den předtím, než jsem měl nastoupit, mi hlavní sestra zatelefonovala, že se situace změnila a že nutně potřebují sanitáře. Tak jestli by mi nevadilo nastoupit na poloviční úvazek jako sanitář na oddělení následné péče. Nevadilo. Cokoli je lepší než kaplan, to neumím. A co že dělá sanitář?

A tak jsem se stal sanitářem. Celé oddělení následné péče bylo covidové, což znamenalo trávit 12 hodin denně, dva až tři dny v týdnu v tom bizarním obleku, který znáte z fotografií. Sanitářská uniforma, respirátor, rouška, štít, čepice, overal, dvoje gumové rukavice. Kromě toho, že to je značně nepohodlné, jsem se bál, že když takhle přijdu k pacientům, budou mít ze mě strach. Moje první veliké zjištění: Přestože ze mě byly vidět pouze oči, a to ještě přes plastový štít, pacienti vždycky poznali, s čím přicházím. Jestli se usmívám, bojím, jsem nejistý, překvapený nebo smutný. Jen podle očí. Moje druhé veliké a nesmírně cenné zjištění: Zdravotníci jsou lidé. Všichni. Se vším, co k tomu patří. První dvě směny jsem byl pro kolegy vlastně jen přítěž. Nic jsem neuměl, nic jsem nevěděl, pletl jsem se pod nohy a dělal úplně pitomé chyby. Někteří kolegové mi to dávali patřičně najevo, někteří se mě ujali. Přežil jsem to a oni také. Práce sanitáře na oddělení následné péče spočívá (to jsem nevěděl) v přebalování ležících pacientů (těch je většina), v pomoci s každodenní hygienou, dále je třeba roznášet jídlo a pacienty krmit, manipulovat s nimi při lékařských zákrocích, odvážet je na vyšetření, stlát a převlékat postele, přibíhat k pacientům, kteří zazvoní… a obstarat ty, kteří zemřeli. Pak už je jen poslední cesta se zesnulým na patologii.

A co bylo jinak než v „normálních časech“? Kromě těch nepohodlných, otravných a příšerných obleků jsme měli jednoznačně víc práce a bylo nás míň. Největší rozdíl byl ale v počtu zemřelých. A hlavně v tom, kdo umíral a jak rychle. Počet úmrtí na oddělení je přímo úměrný tomu, která část vlny covidu nás zrovna zasahuje. I v tom největším frmolu má člověk čas na to, aby si s pacientem promluvil, poznal ho, sblížil se s ním. A tak se někteří stali mými známými, někteří přáteli. Z pacientů se stali blízcí lidé. A těch hodně blízkých mi dost zemřelo. Lidí vyššího věku. No a co? Jsem křesťan, věřím příběhům o Abrahamovi a Sáře, ti měli dítě po osmdesátce. Mojžíš udělal všechny ty velké věci taky ve věku od osmdesáti. Zacharijáš a Alžběta, rodiče Jana Křtitele, Simeon a Anna, Jozue a Káleb. Rád tohle připomínám starým pacientům, těm, kteří mají pocit, že jsou už jen na obtíž.

To byl další rozdíl. Nálada mezi pacienty. Spíš než nálada beznaděj. Na oddělení samozřejmě nesměly návštěvy. Personál je přetížen a unaven, nemá energii dodávat někomu naději. A bez naděje není život. Tak jsem si uvědomoval, že dodávat naději, to je taky má práce. Jsem přece křesťan, to znamená odborník na naději. Všichni křesťané znají tu okřídlenou větu od apoštola Pavla: „A tak zůstává víra, naděje a láska…“ Všichni křesťané si uvědomují důležitost víry. Všichni lidé vnímají důležitost lásky. A co naděje? Co to vlastně je? Proč je v té trojici společně s vírou a láskou? Jen tak do počtu? Protože trojice vypadá lépe než dvojice? Co je to naděje? A co je ta naše zvláštní křesťanská naděje? Tohle musím stále, znovu a znovu promýšlet. Jde o posmrtný život? Nebe? O to, že Bůh může uzdravit i nevyléčitelného? Nebo jde mnohem více o to, že to má, může mít smysl? Beze smyslu je život nesmyslný, k ničemu. Byť byl člověk zdravý, mladý, bohatý a krásný. Pokud existuje naděje, pokud existuje smysl, pak je důležitý i život nemocného, starého, odkázaného na pomoc. Ano, pak je důležitá i smrt.

Šel jsem pracovat do nemocnice, abych pomohl. Abych byl užitečný. Potřebuji to; jako farář na sboru jsem toho teď beztak moc dělat nemohl. Zbyly mi akorát nedělní bohoslužby, a i ty někdy pouze s počítačem a kamerou v prázdném kostele. S nadějí, že u jiných počítačů jsou ti, se kterými tvoříme společenství. Do nemocnice jsem šel ale také proto, abych získal zkušenost. I mě pod vlivem všech těch informací a názorů odborníků napadaly myšlenky, že je to třeba všechno ještě úplně jinak. I kolem mě jsou lidé, kteří na covid nevěří, nevěří rouškám, nevěří médiím, věří čemukoli jinému. Vím, že je nepřesvědčím, ani se svou zkušeností. Mám čím dál víc pocit, že jsou zakletí. Lepší výraz než tenhle z pohádek mě nenapadá. Zakletí ztrátou důvěry, a tak důvěřují čemukoli. Nepřesvědčím je. Já sám ale do podobného zakletí upadnout nechci. Také proto jsem šel do nemocnice, mezi ty v první linii. Uvědomil jsem si ale také to, jak důležitá je blízkost. Být s člověkem. Být mu blízko, být bližním. Jak těm trpícím, tak těm, kteří jejich utrpení nevěří.

Když nevíš, co říct, řekni: Děkuji. Poděkování zbytečné není. Děkuji moc svojí milující ženě a našim dětem. Že mě pro práci v nemocnici uvolnili, a sami tak měli mnohem více práce doma. Děkuji všem doktorům, sestrám a bratrům, sanitářům i uklízečům. I těm, kteří na mě v nemocnici byli nepříjemní. Děkuju jim, že dělají svoji práci. I tváří v tvář nesmyslnosti a beznaději. Modlím se za ně, aby vydrželi. Děkuji Pánu Bohu za víru, že život má smysl. Že i smrt může mít smysl.

Autor je evangelický farář v Soběslavi.

Vytisknout