Technologie moci a moc technologie | Jiří Schneider

Politiku prý stále méně určují ekonomická fakta či ideologické preference; určuje ji ale masový přístup k technologiím a globalizace. Je to tak skutečně?

Podívejme se, nakolik to platí pro výrazného středoevropského politika, jakým je maďarský premiér Viktor Orbán. Jeho politická kariéra je příkladem toho, jak se z odvážného aktivisty a protikomunistického politika vypracoval zručný technolog moci. Jeho úspěch je založen na tom, že se právě ideologické roviny politiky nikdy nezřekl. Základním referenčním rámcem je pro něj národ. Není to nic nového pod sluncem, v 19. a 20. století byl průmyslový a technologický pokrok doprovázen nikoli ústupem, ale posílením ideologické politiky zrovna tak.

Viktor Orbán se jako opoziční politik i jako premiér pravidelně účastní „letní svobodné univerzity“ v Lázních Tušnad v dnešním Rumunsku. Jeho projevy nejsou určeny jen účastníkům setkání z řad tamější maďarské menšiny. Kvůli provokativním vyjádřením se jim právem dostává i mezinárodní pozornosti. I letos v červenci Orbánův projev nezklamal. Je schopný řečník; své posluchače dokáže přesvědčovat a své měnící se postoje a názory pružně obhajovat, takže nejsou vnímány jako protichůdné, ale vnitřně konzistentní. Za poslední tři desetiletí udělal pozoruhodný veletoč. Dřívější zastánce připojení k Evropě a integrace se Západem („budoucnost Maďarska je v Evropě“) se ve jménu pravých evropských hodnot postavil do čela odporu vůči Evropské unii („budoucnost Evropy je v Maďarsku“). Maďarský národ má dnes – myšleno v jeho osobě a politice – historickou šanci se poprvé od trianonské dohody z r. 1919 nadechnout a coby ochránce evropských hodnot vzepřít globalistům v čele se Sorosem proti dekadentní evropské (rozuměj západoevropské) a globální elitě. Pravá křesťansko-demokratická politika, k níž se Orbánova strana hlásí členstvím v Evropské lidové straně, spočívá podle něho v uzavření před vnějšími vlivy a imigranty. Jejím viditelným projevem je plot na jižní maďarské hranici, jejím nevyřčeným a zřetelným cílem sjednocení maďarského národa pod Orbánovým vedením.

Pokusme se na chvíli oprostit od toho, že česká politika tradičně považovala maďarský (a tehdy i habsburský) revizionismus za hlavní hrozbu, vůči níž se za první republiky Benešova politika vymezovala. Dnes jsme na rozdíl od předválečného Československa společně se všemi našimi sousedy, včetně Maďarska, součástí společného evropského právního a ekonomického prostoru, dokonce i obranné aliance. Mýlili jsme se, když jsme předpokládali, že zrušením hraničních kontrol se otázka maďarských hranic stane irelevantní. Naopak potřeba uzavřít se do národního společenství, které v maďarském případě přesahuje hranice státu, znovu učinila otázku hranic stanovených po první světové válce ve Versailles a Trianonu palčivou. Evropský integrační projekt po desetiletí bránil návratu politiky národního sobectví a šovinismu, které v Evropě vždy spolehlivě vedly k válkám. Tím spíše nás musí zajímat, jaké příčiny stojí za vzestupem patriotických vůdců jako Orbán uvnitř tohoto společenství. Proč získávají hlasy ti, kteří vyhlašují vzpouru proti globalizaci a staví do centra blaho svého národního společenství? Mluví z duše a vyjadřují zájem těch, kteří kvůli globalizaci přišli o práci a cítí se ohroženi ve světě globalizovaných příležitostí a hrozeb. Voliči zmíněných vůdců a jejich hnutí mohou mít oprávněný pocit, že v politice o ně jde stále méně. Starosti, tužby a obavy voličů Zemana, Orbána, Kaczynského či dalších je třeba vzít vážně, jinak je tito voliči budou ochotni svěřit komukoli horšímu.

Jedním z nikdy plně nenaplněných ideálů demokratické politiky jakožto starosti o věci obecné, o věci obce (polis), je hledání společného zájmu, směřování k tomu, aby přirozený střet partikulárních zájmů vyústil v dohodu, ve společenskou smlouvu garantující přijatelně spravedlivý řád. Takové pojetí politiky se spolu s mizejícími obrysy toho, čím je dnes polis, objektivně ztrácí. Je stále obtížnější institucionálně a geograficky vymezit prostor, rámec, v němž se politika děje. Jedním z důvodů je proces, který nazýváme globalizace, tedy v globálním měřítku prohlubující se vzájemná závislost a odstraňující se bariéry. Druhým důvodem pak je rozšíření nových technologií, propojujících jednotlivce a umožňující masový sběr dat a informací. Pronikání technologických inovací do života člověka se děje v měřítku dosud nevídaném. Jednotlivci se umožňuje dostat k informacím, k nimž dosud v takovém rozsahu, kvalitě a rychlosti neměl přístup. Je to sice často formálně bezplatné, zadarmo to ale není. Daní za bezplatné využívání informací jsou informace o tom, co každého z nás zajímá. Poskytovatelé informací mají možnost analyzovat chování uživatelů jako občanů i jako zákazníků, spotřebitelů. Mohou jim přednostně dodávat informace, které se jim líbí, nebo naopak cílit na jejich slabé stránky a probouzet záporné emoce jako strach a nenávist. Přístup k informacím o individuálních politických i spotřebitelských preferencích má vysokou hodnotu. Velkou otázkou pro zachování společnosti rovných příležitostí je to, zda lze zabránit marketinkové manipulaci v zájmu těch, kdo mají lepší přístup k informacím a větší zdroje k jejich zpracování.

Jedním z důsledků je prohloubení „technického“, instrumentálního přístupu k samotné politice. Řecký výraz techné se dá přeložit jako řemeslná znalost. Tedy politika jako řemeslo, jehož cílem není veřejné blaho; jde o to udržet se u moci. Technokratická politika se podobá soutěži v řemeslné zručnosti, která láká k obcházení pravidel a k manipulaci s výsledky. Uspět v soutěži, vést, zvládat a ovládat, prostě řídit stát jako firmu, rozhodovat se „manažersky“, nezdržovat se diskusí.

Globalizace a ztráta dohlédnutelného horizontu ohrožuje také základní lidskou potřebu cítit se alespoň někde doma (oikos). Žít ve světě, kterému rozumím a kde jsem mezi svými. V obci, která tvoří můj domov a stojí na společných hodnotách a vnitřně přijatých pravidlech. V obci, která tvoří komunitu spjatou rozhodnutím společně žít, která tak může být otevřená a pohostinná a bez problému přijímá příchozí či hosty. Nikoli v obci, kde lidem chybí pocit sounáležitosti spočívající v známém prostředí a společných hodnotách. Je-li obec vnitřně znejistěna, není nesnadné vzbudit dojem, že hlavní ohrožení leží někde venku, za dohlédnutelným obzorem. Uzavírání a vymezování vůči vnějšímu světu se stává zdrojem kolektivní identity. Opak spojení společnou volbou je spříznění společným porobením, historickou křivdou, nespravedlností, lhostejno zda skutečnou, či domnělou. V takové společnosti nevládne pohostinnost, ale zášť a nenávist.

To jsou vášně staré jako lidstvo samo. Jsou tu ovšem pocity relativně nové, jako je bezmoc z toho, jak technologické novinky, pronikající do každodenního života, kladou rostoucí nároky na schopnost je uživatelsky zvládnout. Nejde o proměnu postupnou, lineární, nýbrž exponenciální. Nové technologie akcelerují způsobem, který zásadním způsobem přetváří svět, jak jej známe. Tentokrát se již právem mluví o technologické revoluci, která v průběhu jedné generace staví lidstvo před dosud nevídanou výzvu, jak se adaptovat na proměnu charakteru práce, politiky i vztahů mezi lidmi. Technické možnosti přibližují takovou síť parametrům neuronové sítě, jež tvoří lidský mozek. Taková síť si může stanovovat cíle a priority přesahující lidmi vytvořené algoritmy. Meta-inteligentní sítě kombinující kapacity jednotlivých lidí a nové technologické možnosti nejen vytvářejí nevídané možnosti a otevírají nové horizonty poznání, ale otevírají i otázku, zda a kdy překročí hranice lidské kontroly a řízení. Pokud se umělá inteligence „učí“ na základě velkého množství dat o lidském chování, utváří se podle aktuálního většinového jednání, a to nemusí být vždy správné. Otevírá to zásadní etické otázky přesahující čistě řemeslný postoj k politice i vědeckému výzkumu.

Změnil tedy něco postup technologií a globalizace? Jak ukazuje příklad Viktora Orbána, politika jako technologie moci se opírá dnes stejně jako v minulosti o vymezující se ideologické rámce. Na druhou stranu, pokud jde o moc technologií, je dvousečná. Univerzální rozšíření technologických možností neznamená nutně posílení centrální kontroly a masové manipulace. Naopak může posílit možnosti jednotlivců jako občanů svobodně se sdružovat a aktivně ovlivňovat nejen veřejné mínění, ale i utváření politiky. Což předpokládá, že nebudeme rezignovat na politiku, ale soustředíme se na hledání toho, co spojuje, co je společné a slouží nejen individuálnímu prospěchu, ale pozvedá společnost nad souhrn sobeckých jednotlivců nebo manipulovatelný dav. A to je šance, aby politika našla cestu od zaujetí ideologií, ekonomií (oiko-nomos), ekologií (oiko-logos) ke skutečně ekumenickému rámci (oiku-mené), v němž bude techné sloužit polis, a nikoliv naopak.