Synod svému národu : Prohlášení XVI. synodu ČCE

Prohlášení XVI. synodu ČCE

Sestupujeme ve svých úvahách se svými spoluobčany k samým kořenům národní existence, která je vážně ohrožena zvnitřku polopravdami a zvnějšku hrozbou násilí. Nepřehlížíme kladné stránky života naší společnosti. Myslíme na nepoddajnost některých politiků, přímočarost studentů, jasné postoje odborových svazů, na statečnost spisovatelů, novinářů, pracovníků rozhlasu a televize, která nás zahanbuje. Povzbuzuje nás vnitřní citlivost národa vůči pravdě, jak se projevila v polednovém období, i jednota nalezená od počátku roku 1968 a zvláště v srpnových dnech. Nenásilný odpor po 21. srpnu překvapivě odkryl moc bezbranné pravdy. Naučili jsme se mít větší porozumění pro ty národy ve světě, které těžce trpí. Vývoj od ledna do srpna měl všechny předpoklady pro to, aby účinně řešil národní krizi, která se prohlubovala řadu let. Tato krize měla své kořeny v tom, že ve jménu socialismu, který byl zamýšlen jako řád nejhumánnější, byly v naší zemi po léta páchány činy, namířené v různých podobách proti základům lidství. Neospravedlnitelný vojenský zásah v srpnu 1968 nezlikvidoval možnosti řešení této krize jen díky statečnosti a jednotě našeho lidu. Náš lid v následujících měsících navzdory všem tlakům nadále trval na zachování a rozvíjení původních cílů obrodného procesu. Nemožnost rozvíjet organicky tento proces podle našich tradic, necitlivé zásahy zvnějšku, které dosud znemožňují volby, udržování včerejších a mocensky zaměřených politiků, kteří svou neschopnost maskují přátelstvím k SSSR, a nejistota o odchodu cizích vojsk a pobyt jejich posádek zejména ve městech – to vše prohlubuje krizi našich národů a oddaluje perspektivu dorozumění s pěti zeměmi. Nejvážnějším projevem této krize je, že „pravda přestává být pravdou“ a že se věci nenazývají pravými jmény. Jsme v nebezpečí, že sami začneme uznávat, že mír nelze upevňovat jinak než zvyšováním vojenského potenciálu, že se k svobodě dostaneme přes cenzuru, že internacionalismus znamená podrobit se zájmům velmocí. Otřesné je, že to, co jedni považují za bezpráví a křivdu, jiní nazývají bratrskou pomocí. Toto všechno rozkládá snahu o vnitřní pravdivost, otupuje svědomí, křiví páteř. Snadno se pak podléhá náladám, že máme-li fyzicky přežít, je potřebí přijmout tuto situaci jako realitu a omezit se na spotřební život. Takováto rezignace bere odvahu k životu a ještě prohlubuje dlouho se vlekoucí skutečnost, která nás těžce trápí, a to že náš národ vymírá. Tisíce nenarozených dětí jsou utracovány se zarážející samozřejmostí. Uprostřed této krize, která soudí především nás křesťany, přibližuje se i osvobozující milost Kristova a naděje, která činí nemožné možným. V naději překvapivých možností nikdy už nesmíme přestat vidět věci tak, jak jsou, přestat rozeznávat pravdu od lži, nemůžeme a nechceme se navzájem vmanipulovávat do postojů, které nezastáváme, nechceme volit za své představitele ty, kterým nevěříme, a odmítáme potlačování věcné kritiky ideologickými schématy. Náš postoj k 21. srpnu je jednoznačný. Falešně by jej však vykládal ten, kdo by v něm chtěl vidět uraženou národní hrdost nebo projev nenávistné vášně. Roste z věrnosti k pravdě a z lásky k svobodě všech lidí. Skutečnost smíření v Kristu je silnější i než to, co se stalo v srpnu. Církev nemůže jinak než nést poselství Kristova smíření vůči všem lidem, nevyjímaje lid národů pěti zemí. Smíření je však možné jen v pravdě a svobodném a rovnoprávném rozhovoru o ní. To vše má sloužit budoucnosti pravdivé a svobodné a radostné, kterou jsme dlužni především slabým, bezbranným a maličkým.

21. 2. 1969

Vytisknout