Symbol a skutečnost | Ladislav Hejdánek
Symbol a skutečnost | Ladislav Hejdánek
Nejhlubší základ tragiky Palachova činu nezdá se mi spočívat v jeho
smrti, ale spíše v marnosti této smrti. Toto slovo může vyvolat rozpaky
a také protest; vím to. Proto je mi nesnadné o věci vůbec hovořit. Smí
ale filosof o něčem mlčet? Snad jen ve dvou případech: Když jde o něco
zcela nedůležitého, zanedbatelného, triviálního nebo když jde o něco, co
ho právě oslovuje, takže musí umlknout a mlčky naslouchat.
Musím se přiznat, že pro mne je Palachův čin už po třikrát sedm let
čímsi aktuálně oslovujícím, snad lépe: čímsi do živa se zařezávajícím,
před čím vždy znovu umlkám. Dvě desetiletí vždy nového umlkání je však
opravdu podivně dlouhá doba. Filosof nemůže dost dobře stále mlčet
a třeba jen hýbat prstem; láska k pravdě (k moudrosti) ho zavazuje
k činnosti. Filosof je činný, když myslí; myslit může jen ve slovech
a v prostředí řeči. Meditací a vnitřním dialogem filosofování nemůže
končit, neboť filosof je vázán dvojí odpovědností: před pravdou a za
svou obec. Před pravdou může a dokonce musí umlkat, ale v obci ho musí
být slyšet. Filosof musí promlouvat, i když je umlčován.
Dějiny jsou plné příkladů toho, jak je filosofovo promlouvání
přijímáno s nelibostí, odporem a někdy dokonce s nenávistí. V takových
případech je alespoň slyšeno, i když obvykle špatně. V největším počtu
případů je však jeho promlouvání prostě oslyšeno nebo vůbec neslyšeno.
Nezřídka bývá marné. Právě to ho může sbližovat s marností takové lidské
oběti, jakou bylo, když se Jan Palach zapálil. Ono sblížení má vlastně
nejméně dvě složky. Na jedné straně filosof rozumí marnosti, provázející
každý lidský pokus o službu tomu pravému a o obranu před upadáním
života do lži, nenávisti a nelidskosti; a na druhé straně se cítí být
volán ještě nehotovým studentem k tomu, aby nic nevzdával a aby se
pokoušel vždy znovu promluvit všemi dostupnými prostředky, a to i za
poslední, nejvyšší cenu, kterou může zaplatit. Filosof je však navíc
povinen sám sobě rozumět, sám sebe kontrolovat, vědět, co dělá, nebo se
o to alespoň co nejvíc a s naprostou upřímností snažit. Tím je právě
zavázán pravdě, jejímuž světlu musí nechat bez nástrah a bez protestů
dopadat také na sebe.
Mohlo by se zdát, že právě ona poslední okolnost klade tomuto
sblížení mezi situací filosofovou a situací Palachovou určité meze, za
nimiž nastupuje distance. To ostatně náleží k bytostnému určení každého
filosofování – je myšlením z distance. Snad právě tato distance vždycky
vyvolávala a dosud vyvolává zmíněnou nelibost, odpor a někdy i nenávist
těch, kdo v ní vidí provinění vůči všemu, co sami ctí jako posvátné. Ale
to by bylo nedorozumění. Distance, která tak podstatně náleží
k filosofii, je jen důkladnějším provedením něčeho, čím je
charakterizován člověk jako člověk, přinejmenším jako člověk evropský.
Mýtus nachází cestu k porozumění ve ztotožnění; filosofie, založená na
logu, v distanci a novém přístupu. Filosof, pokoušející se najít
a ohledat smysl Palachova činu, se ovšem nutně dopustí provokace všude
tam, kde jsou lidé nakloněni tento čin mytizovat (což nemusí nutně
znamenat totéž co mystifikovat). Chce-li však zůstat filosofem, to
břemeno na sebe vzít musí.
Palach byl od počátku srovnáván s Husem; sám na Husa dokonce
poukázal, když s ním, dost hloupě, krátce před jeho skonem vedli
rozhovor. Rozdíl tu však bije do očí: Hus riskoval svůj život pro
pravdu, kterou poznával a kterou formuloval a šířil, o níž přesvědčoval
lidi kolem sebe už mnoho let. Hus nejdříve působil a pak svou smrtí
dosvědčil své přesvědčení, svou víru, své naprosté spolehnutí na pravdu.
To u Palacha nenajdeme. Mladý student, který ještě nic nevykonal.
Zeptejte se, pro jakou ideu nasadil život – a hned uvidíte oproti Husovi
obrovský rozdíl. Posuzujeme-li Palachův čin v jedné rovině se smrtí
Husovou, je proto jeho váha zdánlivě menší. Hus se také neupaluje sám,
ale je upálen – umírá mučednickou smrtí. Přesvědčuje své soudce, alespoň
se o to snaží, a žádá na nich, aby přesvědčili jeho. Dovolává se rozumu
a svědomí, chce dialog, požaduje na obou stranách otevřenost k tomu, co
říká druhý, a chce, aby pravda osvítila uprostřed disputací mysl všech.
Nežene věci do krajnosti, do mezní situace je zatlačen, vehnán. Není už
zavázán jen sám sobě a své pověsti, není dokonce už zavázán ani pravdě
samé, izolované od situace a zejména od lidí, od obce věrných a od
společenství přátel pravdy. Je odpověden nikoliv jen před pravdou, ale
i za lidi, za své přátele a za to, co teprve má přijít, jak dnes vidíme:
za budoucnost reformace. Husova smrt je jen stvrzením jeho učení,
stvrzením jeho stálosti a věrnosti, jeho oddanosti poznané pravdě.
V Palachově případě o ničem takovém nemůže být řeč. Palachova smrt není
stvrzením žádné nové pravdy, žádného nového přesvědčení, svým způsobem
jen potvrzuje to, co cítí a vědí snad všichni; nebo alespoň velká
většina. Jaký má smysl nasadit život pro něco, co všichni i tak vědí,
jen z toho pro sebe nevyvozují tak zničující důsledky? Husova oběť
představovala zároveň příklad a vzor k napodobení: Kristus vám za škody
stojí! Každý husita věděl nebo alespoň mohl a měl vědět, že bojuje
a život nasazuje za to, zač byl upálen mistr Jan. Nikoho by však ani ve
snu nenapadlo, že by se měl spolu s dalšími houfně vydat do Kostnice
a žádat upálení své na důkaz solidarity s Husem a na protest proti jeho
upálení. Ani velmi blízký Husův příznivec a spolupracovník Jeroným po
upálení nikterak netoužil a hleděl se mu vyhnout.
Menší váha Palachova činu je však jen zdáním, které je důsledkem
srovnávání nesrovnatelného. Dimenze významu je v obou případech naprosto
odlišná. Samo srovnávání je zavádějící. Neméně zavádějící je však důraz
na subjektivní stránku Palachova rozhodnutí. Nebudu mluvit o pokusech
vykládat celou záležitost vnitřní nevyrovnaností, akutním stavem deprese
nebo dokonce nějakým sugestivním vlivem kohosi třetího. Podobné snahy
prokazují upadlost a méněcennost již tím, že se uchylují
k odvysvětlování a redukci interpretovaného jevu, zkrátka že z nějaké
skutečnosti, která má být objasněna, odstraní vše důležité a oslovující
a skončí u bezvýznamností a trivialit. My však víme, jak velkou částí
společnosti Palachova živá pochodeň otřásla a jakým množstvím lidí
doslova pohnula. Nebylo to tak proto, že by jen podtrhovala nějakou
formulovanou tezi, nějakou zásadu, nějaký princip, ale oslovovala čímsi,
co bylo jakoby přítomno v činu samotném. To, co nás v tomto činu
oslovuje, je čin sám, nikoliv něco dalšího, k čemu by se podstatně
vztahoval a z čeho by jen druhotně odvozoval svou smysluplnost. Tím
nechci říci, že by nesl svůj smysl jen v sobě a že by se k ničemu
dalšímu vůbec nevztahoval. V Kostnici to však bylo docela jinak: Husova
smrt má obdobu v mnoha podobných případech upálení, neboť upalování bylo
ve středověku dosti běžná záležitost. Zvláštnost jeho oběti spočívá
v kontextu mnoha dalších událostí dřívějších i pozdějších a zejména
v kontextu tehdejších i pozdějších sporů věroučných, mravních
a duchovních. Těžiště kostnické hranice nikdy nebylo v Kostnici. To, oč
v posledu a doopravdy šlo, se odehrávalo jinde, jindy a jinak,
a odsunovalo to planoucí hranici mezi marginálie, snad tragické, zejména
však pobuřující, a tím věci do pohybu dávající, ale přece jenom
marginálie, jejichž smysl musí být objasňován světlem, vrženým odjinud.
Ne tak v případě Jana Palacha. Nic nemůže osvětlit jeho čin poukazem
na to, co se odehrávalo jinde a kolem něho. Především tu je závažná
odlišnost, spočívající v tom, že šlo o svobodný čin, nikoliv o pasivní
přijetí nějakého údělu. V dochovaných dokumentech se můžeme dočíst, jak
věci, tj. obecnou situaci i svůj vlastní čin, sám viděl a co o nich
soudil, ale nic z toho nemůže na jeho volbu vrhnout rozhodující světlo.
Jedna věc však zůstává mimo veškerou pochybnost: Palachův čin mluví;
mluvil nejenom tehdy, ale promlouvá dodnes. Řekl-li Masaryk téměř před
100 lety (v knížce o Husovi), že kostnická hranice není ještě rozmetána,
mohli bychom obdobně a naprosto právem prohlásit, že ani Palachova živá
pochodeň dosud nedohořela. Zatímco však kostnickou hranici „živí
a obživuje lhostejnost k posledním pravdám životním, lhostejnost
k posledním cílům člověka,“ jak to Masaryk vyjádřil, onu živou pochodeň
z ledna 1969 živí a obživuje ve svém srdci a vědomí každý, kdo
k posledním pravdám životním a k posledním cílům života (máme-li užít
zmíněných formulací) lhostejný není. Jinak řečeno: je to záležitost
otevřené mysli, jasného vidění věcí a mravní a duchovní vnímavosti,
máme-li zaslechnout něco z oné výzvy, jíž pro nás všechny Palachova
aktivní, iniciativní, spontánní oběť tehdy byla a pro nás tehdejší i pro
ty nejmladší dodnes je. Zatímco Husovi se musíme snažit porozumět
navzdory tomu, že byl popraven, Palachovi musíme rozumět z jeho činu.
Jakmile si s dostatečnou určitostí uvědomíme, že Palachův čin musíme
chápat z něho samého, nikoliv z nějakých předpokladů a okolností (což
vůbec neznamená, znovu opakuji, vytržení ze skutečných souvislostí),
zbývá už jen vyvodit z tohoto rozpoznání náležité důsledky. Je totiž
rozdíl mezi interpretací textu a interpretací činu nebo události. K tomu
cíli si musíme nejdříve ozřejmit ještě jiný rozdíl, totiž rozdíl mezi
řečí a mluvou (resp. jazykem). Promluvit resp. jazykově se projevit,
vyslovit může člověk jen ve světě řeči, což můžeme s omezenou přesností
vyjádřit také jako ve světě smyslu (logu). Promlouvání totiž není
tvorbou smyslu, nýbrž aktivním pobýváním ve světě řeči či slova
(v širokém smyslu). Především může ve světě řeči jistým způsobem
promluvit cokoli, nejen Balámova oslice, ale i kameny. Ani oslice ani
kámen však nejsou a nemohou být obyvateli světa řeči. Skutečný obyvatel
světa řeči promlouvá každým svým činem, každým svým pohybem, dokonce
i svou nehybností a svým mlčením. Všechna ostatní jsoucna, pravá
i nepravá, mohou promluvit jen prostřednictvím obyvatel světa řeči a za
jejich pozorné pomoci. V tom smyslu planoucí živá pochodeň mohla
promluvit (nejen na sebe upozornit) pouze díky Janu Palachovi, jenž
použil tohoto způsobu, aby v jednom okamžiku a nepřeslechnutelně oslovil
co nejvíc lidí, svých spoluobčanů. Jeho oslovení není jazykové, není
formulováno ve slovech. Prostředkem a nástrojem oslovení se tu stává
lidský sebezáhubný akt. Je to čin, který má být vyložen, který potřebuje
výklad, aby byl pochopen. Zvláštní skladba situace nedovoluje však
Palachovi, aby sám tento potřebný výklad podal; nikoliv proto, že by na
to už neměl čas, nýbrž proto, že výklad podaný předem by byl
nevěrohodný, zatímco výklad dodatečný by z Palachových úst měl
oslabující účin. Proto těch několik slov zachycených v době, kdy ležel
na nemocničním lůžku, neznamená a nemůže znamenat klíč k interpretaci
toho, co se stalo. Ten klíč Palach dokonce s největší pravděpodobností
ani nemá, nebo mu alespoň v té chvíli vůbec není k dispozici. Vlastně
ani nezáleží na tom, zda Palach sám rozuměl svému činu tak, aby to mohlo
být vodítkem našeho porozumění. Nebyl to pouze Jan Palach, kdo nám svým
činem něco sděloval. V jeho činu jsme konfrontováni s výzvou, jejímž
autorem není Palach sám. Palach byl pouze jejím tlumočníkem. Tlumočníkem
tragickým, ale nikoliv romanticky tragickým.
Konečně přicházíme k tomu, že Palachovu činu musíme rozumět jako
pouhému poukazu k výzvě, která chtěla oslovit všechny, nejen samotného
Palacha; a dokonce nebylo nutně zapotřebí, aby Palach sám docela přesně
věděl, oč jde – rozhodující bylo, zda bude výzvy poslušen. Posuzovat, do
jaké míry bylo jeho uslyšení a poslechnutí oné výzvy přiměřené, jistě
nenáleží nám. Tady se totiž dostáváme do zvláštní situace: nemůžeme
posuzovat odpověď Jana Palacha na tuto výzvu, pokud jí sami
neporozumíme. A jakmile jí porozumíme, stává se každé posouzení
kompetence a adekvátnosti Palachovy odpovědi čímsi vedlejším, okrajovým.
Nejpodstatnější otázkou je něco jiného: vždyť tady nešlo o výzvu
adresovanou Palachovi, ale o výzvu adresovanou všem. Palachova odpověď
na onu výzvu nás nikterak nezbavovala a dodnes nezbavuje povinnosti
naslouchat oné výzvě s dostatečnou pozorností a odpovědností,
a tentokrát již na základě a za pomoci Palachova tlumočení. Jeho oběť
sebe samého se stala jen krvavě vážným podtržením oné výzvy, kterou on
sám nedovedl a snad ani nemohl tlumočit jinak než právě oním drastickým
způsobem. Palacha tu musíme zkrátka brát jako tlumočníka poselství,
adresovaného všem – všem nám, kdo jsme tehdy prožívali ty hrozné dny,
týdny a měsíce, a všem nám, kteří dodnes na Palacha myslíme a pokoušíme
se zaslechnout onu výzvu, již nám zprostředkoval a dodnes zprostředkuje.
Pokusme se o to ji dnes, po tolika letech, zpřítomnit.
Země, v noci přepadená vlastními spojenci, se vzepjala v nebývalé
sjednocenosti k nenásilnému odporu. Bezprostředních obětí na životě
proto není mnoho. Absurdita stíhá absurditu. Vojáci obsazují prezidium
Akademie věd, střílejí na Muzeum, ale dlouho nemohou objevit budovu
rozhlasu. Celá země poslouchá protiokupační vysílání, kterému věnují
velkou pozornost i prostí lidé okolních zemí, pokud mohou rozumět (např.
v Polsku nebo na Ukrajině to není velký problém). Poprvé od začátku
pražského jara podporují lidé takřka bez výhrad politické vedení, jemuž
se vojenským zákrokem a odvlečením hlavních představitelů dostalo
konečně věrohodnosti. To však selhává, neschopno skutečného
a promyšleného odporu. Po několikadenním pocitu morálního vítězství
přichází sprcha: ti nahoře to vzdali. Brzo selhávají i poslanci. Výjimky
ono selhání jen podtrhují. Mezi občanstvem se šíří zmatek a nejistota.
Objevují se první konvertité a jejich řady sílí. Občanů se zmocňuje
pocit porážky a marnosti dalšího zápasu. Tatam je euforie prvních dnů;
lidé vyhledávají skrýše a budují nová mimikry. Národ, který ve chvíli
hrozby a aktuálního nebezpečí nalezl po dlouhé době zase sám sebe, se
opět začíná rozkládat. Něco, co se podobá pachu spáleniště a hniloby,
proniká vším a vyvolává nauzeu. Všichni cítí až do morku kostí, že
nastává dlouhá doba mlčení a mrtvého ticha. Vůle k rezistenci postupně
mizí. Z politických vůdců čiší naprostá bezradnost; nedávné sympatie
k nim jsou vystřídány soucitem, ale ani u toho dlouho nezůstává.
Katastrofa je neodvratná, jenom její přesná podoba zůstává zatím skryta.
Mnozí si však už v duchu kreslí nadcházející hrůzy a děsí sami sebe.
V paměti společnosti oživují obrazy z doby Mnichova, okupace, únorového
puče, monstrprocesů a tisíců malých procesů, kádrování, prověrek
a znásilňování vědomí i svědomí.
A do toho všeho si zasaďme studenta historie, který má dost
vnímavosti a rozumu, aby viděl skutečnost, jaká je, dost pozornosti
a otevřenosti, aby zaslechl výzvu, a dost svědomí, aby si neřekl: co tu
já sám mohu spravit? Slyší výzvu, ale sám neví, k čemu je vlastně
vyzýván. Je bezradný, neví, co by měl dělat. Ale ví, bezpečně ví, že se
děje něco hrozného. Má dojem, že tu výzvu nikdo neslyší, že si lidé
neuvědomují, do jaké katastrofy se země i s nimi řítí. Nechápe tu změnu
vědomí a smýšlení lidí kolem sebe, ví, že je zapotřebí se chopit díla,
něco podniknout, nenechat se hypnotizovat. Ví, že sám nic nepořídí, ale
ocitá se pod tíhou oné výzvy. Chce na ni upozornit, chce vykřiknout, aby
všichni umlkli a začali oné výzvě také naslouchat. Snad se mezi všemi
najde někdo, kdo ji zaslechne lépe a kdo jí porozumí. Snad se najde
někdo, kdo bude vědět, jak na ni odpovědět, nejen ji tlumočit ostatním,
kdo bude vědět, co je zapotřebí udělat. Ten hoch ví, že je malým,
ztraceným človíčkem uprostřed nadcházející hrůzy, proti které je třeba
bojovat, nasadit vše, obětovat i život. Jak má s tím, co má, či lépe co
nemá, co mu chybí, přesvědčit lidi o nutnosti obětovat vše za zachránění
všeho? Musí to dokázat vlastním příkladem. To je jediné, co může,
jediné, co má: svůj život. Nasadí tedy svůj život. A protože neví, jak
jej nasadit co nejúčinněji, a protože ví, že není dost času, aby se léta
připravoval a pak celý život pracoval na vzdálených cílech, ale že musí
jednat teď a zde, volí, nejspíš inspirován příkladem mnichů
v jihovýchodní Asii, výkřik, který jistě bude šokovat každého
a připomene mu přítomnost čehosi, proti čemu je nutno se za každou cenu
bránit. Jednotlivé argumenty jsou tu nedůležité, slova tu nejsou
podstatná, nemáme před sebou myslitele s koncepcí, ale svědka, posla,
který předává zprávu, aniž by jí sám do hloubky rozuměl. Udělal, co
mohl; udělal, co bylo podle jeho přesvědčení jeho povinností. Víc
nemohl, víc nedovedl.
Tvrdou skutečností zůstává, že Palachův čin ničemu nezabránil a nic
nového nevyvolal. Sporadický odpor sice neustával, ale byl neúprosně
likvidován. Několik desítek lidí nemohlo zvrátit chod událostí
a předejít všeobecnému rozvratu společenskému, kulturnímu, mravnímu
a duchovnímu. Naučili jsme se znovu rozumět jemnému, ale nesmírně
důležitému rozdílu mezi tím, když někdo obětuje svou duši pro přátele,
a tím, když třeba i s krajním vypětím sil podniká obrovské dílo, aby tak
zachránil svou duši. Bohužel to nepochopili všichni a mnoho z těch, kdo
to snad pochopili, to zase rychle zapomíná. Je-li však pravda, že duši
svou zachrání jen ten, kdo ji obětuje za své přátele, pak Palach svou
duši zachránil. Zachránil ji právě proto, že ji nezachraňoval, ale že ji
obětoval. Obětoval své mládí, svou budoucnost, vzdal se možnosti
pracovat pro ty, pro něž se obětoval. Proto jeho příklad nemůže být
napodobován. Studujeme-li knihu, nepodtrhujeme ani nejzávažnější
formulace desetkrát či stokrát; jedno podtržení stačí. Palach svým činem
podtrhl „větu“, jež dodnes zůstává z větší části nesrozumitelná. To
není chyba jeho, ale naše. Každá událost, každý čin se děje dál ještě
dlouho poté, co byl vykonán. Jsme to my, tehdejší současníci Palachovi,
a jsme to my, kteří dnes na Palacha vzpomínáme, kdo odpovídáme za to, že
Palachova oběť byla marná. My jsme ji zmarnili a činíme ji marnou
dodnes, pokud se dost energicky a také dost svědomitě nepokoušíme
pochopit tu výzvu, která je také dnes živá a která je adresována nám
a do naší dnešní situace. Dnes už je tato výzva trochu jiná, neboť
i výzvy se mění s dějinnými proměnami, ačkoliv nejsou ani součástí ani
produktem dějin. Každá vzpomínka na Palacha a jeho čin by před nás měla
postavit žhavě aktuální otázku: jak ty osobně dnes nasloucháš dějinné
výzvě? Jak rozumíš apelu této konkrétní chvíle? Jak jsi připraven být
k dispozici tomu, co právě teď musí být uděláno, a co tedy musíš udělat
ty sám?
Skutečnost Palachova činu, jeho oběti, byla naší vinou, vinou celé
společnosti, celého národa zmarněna. Pouhým připomínáním a vzpomínáním
se své viny nezbavíme. A vinu nenesou jen Palachovi současníci. Palachův
čin se jako skutečnost stal minulostí, ale jako symbol je přítomen
i dnes. Také dnes oslovuje každého, kdo je schopen naslouchat a slyšet:
také dnes stojí každý z nás před výzvou chvíle a je povinen na ni
odpovědět. Palach svou obětí mocně upozornil každého, že to, co se děje
kolem nás, nejsou jen okolnosti, které máme a musíme vzít v úvahu, ale
že to je příležitost, abychom osvědčili, čemu náleží naše poslední
věrnost. Možná, že i on si tu poslední věrnost představoval nesprávně,
ale to není důležité. Palach nás nepřesvědčuje o tom, jaká má být naše
věrnost a čemu máme být nakonec věrni. On před nás jen staví výzvu,
kterou nedovedl dost konkretizovat, ale kterou ani dnes nikdo z nás
nedovede a nikdo nikdy nebude umět konkretizovat s definitivní
platností, protože tato výzva žije s námi a ožívá s každou novou situací
a s každým novým člověkem a s každým jeho novým dnem. Nedovedeme to
vyjádřit jinak než strašně chudě: Palach před nás staví všeobecnou
výzvu, abychom v každé situaci usilovně naslouchali aktuální výzvě, jež
nás v této situaci oslovuje, aniž by z ní vyplývala. Pokud toto z jeho
oběti nevyslechneme, jsme účastníky hašení jeho živoucí pochodně
a zamlouvání jejího nejhlubšího významu. Nepotřebujeme dalších živoucích
pochodní; je nám však svrchovaně zapotřebí, aby tato jediná nikdy
neuhasla. To pak záleží už nikoli na Janu Palachovi, ale na nás a na
všech příštích generacích: nežijeme jen v okolnostech, ale také,
a především tváří v tvář výzvě chvíle. Ta nás osobně a jmenovitě („ze
jména“) oslovuje. Náš život nemá být orientován na adaptaci okolnostem
a na dosahování libovolně zvolených cílů, nýbrž především ve smyslu
poslední odpovědnosti: má být kdykoli a v každém okamžiku odpovědí na
výzvu, kterou musíme pozorně očekávat a zaslechnout, které se musíme
snažit porozumět a na kterou se musíme pokusit reagovat v jejím smyslu,
nikoliv tak, že to všechno převedeme na rovinu své vlastní subjektivity.
Masaryk mluvil o životě sub specie aeternitatis; to vyžaduje jedinou,
ale závažnou korekturu: ona aeternitas, věčnost, musí být chápána
nikoliv jako neměnnost, ale jako vždy přítomná situačně dějinná
platnost. Palachova oběť se stala symbolem toho, že celý svůj život máme
vždy znovu dávat k dispozici tomu, co se má stát, co se má dělat, co se
musí podniknout pro nápravu věcí, co je zapotřebí udělat pro lidi kolem
nás a pro obec, pro lidské společenství.
O každém symbolu platí to, co starý řecký myslitel prohlásil
o delfském božstvu (o vládci Delf, totiž Apollónovi): nic nepraví a nic
neskrývá; dává nám však pokyny. Takovým pokynem pro nás je Palachova
živá pochodeň. Pokynu je zapotřebí rozumět, a to není vždycky snadné.
Ale mnohem nesnadnější, ovšem také důležitější, je správně pochopený
pokyn poslechnout a splnit. Jeho naplňování počíná již v tom momentu,
kdy jej začínáme chápat. A v témž momentu může být onen pokyn promarněn,
zmarněn. Přede dvěma desetiletími tato společnost zmarnila konkrétní
skutečnost zapálení a smrti jednoho mladého člověka tím, že neprokázala
dost vůle k rezistenci a v naprosté většině se přizpůsobila. Dnes ani
v budoucnosti bychom neměli už nikdy dopustit, abychom šli životem,
zapomínajíce na svou odpovědnost před tím, co „být má“, před „tím
pravým“: před pravdou, spravedlností a právem.
Poprvé (veřejně) vyšlo in: Ve jménu života vašeho
Karolinum, vydav. Univerzity Karlovy, Praha 1990, str. 64–69
(ed. Barbara Mazáčková, Veronika Pokorná, Pavel Suchánek)