Svět peněz a názor jednoho ekonoma (Jakub S. Trojan)

Svět peněz a názor jednoho ekonoma

Jakub S: Trojan

Peníze ve své jevové formě – bankovek, mincí, bankovního konta, faktury, účetního zápisu zrcadlí složité a mnohovrstevné společenské procesy. Řekneme-li, že se všechno točí kolem peněz, tak tím také říkáme, že se všechno točí kolem těchto nesčetných vztahů, do kterých lidé každý den vstupují – v práci, škole, výzkumném ústavu, na trhu, v bance atd. Pohoršujeme se nad těmito vztahy? Vždyť vyplňují značnou část denního času mnoha lidí…

Pověděno jinak: peníze zrcadlí také námahu, práci, spotřebovaný čas na tvorbu statků a služeb, které lidé produkují nikoliv jen pro sebe, ale převážně pro druhé. Peníze fungují jako zprostředkovatel při směně výrobků a služeb. Bez nich by koloběh statků a služeb v moderní společnosti nebyl možný. Mají tedy významnou zprostředkující funkci, jsou nástrojem lidské komunikace.

Tato funkce peněz, veskrze pozitivní a humánní, by nám měla bránit, abychom se na ně dívali moralistně, s jakýmsi předběžným odsudkem. Odsudečný postoj vlastně z naší strany signalizuje nevážnost vůči světu práce, námahy, vynaloženého úsilí druhých lidí, bez něhož bychom se nemohli ani my stát vpravdě lidskými bytostmi. Problém nastává, když ulpíme pouze na povrchním pohledu a nedohlédneme pozitivní funkci peněz ve výše naznačeném smyslu.

Peníze se stávají problémem i tehdy, když zaměníme jejich nástrojovou funkci, zprostředkující službu, která je pro ně charakteristická, a považujeme je za cíl. Extrémním zpodobením tohoto odcizení je známá postava s Molièrovy komedie Lakomec. Pro něho se stane svět peněz jediným prostředím, jehož prizmatem vidí a měří dokonce i své nejbližší členy rodiny. Lakomec chápe svět peněz ochuzeně a převráceně, a to má nejenom komické, ale i tragické důsledky. Lakomec stojí vedle nájemního vraha.

Ale je tu ještě další problém spojený s penězi. Jsou nadány jakousi vnitřní tendencí se odpoutat od světa hospodářství, výroby, směny a žít jakoby samostatným životem. Mluvím-li teď o penězích jako o samostatném subjektu, je to samozřejmě nepřesné. Odpoutávání od světa, kam historicky patří, se děje prostřednictvím lidí, kteří mají finanční zdroje k dispozici. Je umožněno tím, že peníze zrcadlí hodnoty statků a služby způsobem, který s nimi není substanciálně svázán. Mám-li stokorunu, mohu si za ni koupit bezpočet statků, jejichž cena se rovná právě 100,- Kč. Který statek to bude, je výsledkem rozhodnutí toho, kdo stokorunou disponuje. Vedle této volby, jejímž výsledkem je spojení světa peněz se světem statků a služeb, jsou peníze schopny pronikat volbou jejich vlastníků do sféry, kde se setkávají jen samy se sebou a nikoliv ve vazbě na artefakty (zboží, služby), jejichž jsou zrcadlením.

Tento jev je charakteristický v stoupající míře pro naše století. Jde o spekulativní kapitál, o spekulativní operace na peněžním trhu. Peníze se odpoutávají od výrobní a směnné sféry a žijí samostatným životem, bez ohledu na to, co se děje „dole“ ve výrobě, tedy ve světě námahy, potu, tvrdé práce a odříkání. A dokonce ti, kdo s nimi v této nové ideální sféře finančního podnikání nakládají, těší se často vyššímu společenskému postavení a uznání, než plebejci výroby a směny v onom smyslovém světě dole. Peníze se už „nechtějí“ spojovat s touto nižší oblastí, v níž původně fungovaly; rozvíjejí své reinkarnace v novém nebi blaženosti. Od sedmdesátých let minulého století se rozrůstají finanční operace spekulativního charakteru na všech finančních trzích světa. Odtud dnes přicházejí buď Jóbovy zvěsti o pádu měny či akcií, anebo fanfáry nadšení, když jsou kurzy ve znamení býka, tj. když stoupají v ceně.

Osamostatnění světa peněz v jejich ideální samonosné říši spekulativní volby má povážlivé důsledky pro svět dílen, továren, obchodů, kanceláří: může vyvolat krizi, stagnaci, recesi. Peníze se staly emancipovanými elementy, které mohou negativně narušit nejenom hospodářské toky. Ohrožují státní rozpočty. Finační toky, které jsou nezávislé na stavu výroby a směny, vnášejí do hospodářství nejistotu, způsobují otřesy nejenom v jednotlivých zemích, ale napříč kontinenty. Asijská krize anebo otřesy ruského nebo argentinského kapitálového trhu se šíří jako seismické vlny všemi směry. Zejména slabé závislé ekonomiky, což platí především pro postkomunistické země, jsou postiženy tímto těžko předvídatelným pohybem na kapitálových trzích. Pohyb spekulativního kapitálu je přirovnáván k letu stěhovavých ptáků: sezobou, co se dá, a přelétnou na jiné místo, kde tuší výhody z krátkodobých transakcí.

Spekulativní peníze opustily svět výroby, směny, ač jsou na něm historicky závislé. Nejenom to, jsou na něm i věcně, „logicky“ závislé. Představme si na okamžik, že v nějaké zemi by ustala veškerá výroba statků a služeb. Vše co měli lidé z těchto statků a služeb k dispozici, se spotřebovalo či opotřebovalo. Představme si dále, že z nějakého důvodu nemůže tato země nic ze statků a služeb dovést ze zahraničí. Je to umělý příklad. Ale má instruktivní hodnotu. Ukáže totiž, že osamostatnění peněz je povážlivou příhodou. V takové zemi stojí proti chybějícím statkům a službám obrovská suma peněz, která původně byla jen jiným vyjádřením hodnoty oněch statků a služeb. Ten kdo je má v ruce, je nominálně velmi bohatý. Ale naplňuje se na něm známé úsloví. Sůl nad zlato. Bankovky, vklady, pohledávky, celý svět peněz, který vlastní, mu je k ničemu. Stal se imaginárním anebo, jak dnes říkáme, stal se virtuální skutečností. Za své peníze si nic nekoupí. Je chudý uprostřed bohatství.

Svět peněz má ještě jednu vlastnost, kterou geniálně odhalil zakladatel tzv. svobodného hospodářství, německý obchodník a národohospodář Silvio Gesell (1862–1930). O něm se pochvalně vyjadřuje John Maynard Keynes ve své knize Obecná teorie zaměstnanosti, úroku a peněz (1936). Doslova píše: „Silvio Gesell je podivný, nejednou neuznávaný prorok; jeho dílo obsahuje základy hluboké pronikavosti... Domnívám se, že budoucnost se bude více učit z myšlenek Gesellových než Marxových.“

Gesell na rozdíl od Marxe nepovažuje za základní zlo kapitalistické společnosti existenci soukromého vlastnictví, ale především nezkrocené peníze a privátní vlastnictví půdy. Protože nám dnes jde o svět peněz, zastavíme se u jeho myšlenek právě zde. Peníze jsou pro Gesella nezkrocené v tom, že místo aby neustále protékaly hospodářstvím a plnily svou základní funkci prostředníka, sledují svůj vlastní zájem a touhu po nesmrtelnosti. Co se za tímto poetickým příměrem skrývá? Peníze se chovají nepřirozeně. To je zřejmé ze srovnání se všemi ostatními statky: ty se vyrobí, jsou užívány, spotřebovány. Jdou vstříc přirozenému konci. Umírají. Jsou pohřbeny – skládky jsou hřbitovy věcí, statků. Peníze naproti tomu jsou nesmrtelné. Nikde nenajdete jejich hřbitov. Nejen to, že stále žijí. Ony rostou. Stačí je uložit do banky – ponesou úrok. Dokonce úrok z úroků. Peníze jsou jedinou věcí v tomto světě, která se pohybuje po exponenciální růstové křivce. Kdosi vypočítal, že jeden haléř uložený na deset procent v době narození Kristově vynáší dnes už značné jmění.

A to je podle Gesella nepřirozené. Proto je třeba peníze za tento únik do nesmrtelnosti trestat. Nikoliv úrok za to, jsou-li vyňaty z hospodářského procesu, ale naopak pokuta, jsou-li odstaveny. Podobně jako penále za nevyložené vagóny je třeba uložit poplatek za parkování peněz. Peníze se musejí dostat s ostatními statky do stejné polohy. V hospodářství nemohou být dva na sobě nezávislé světy: svět statků a služeb a od něho se emancipující svět peněz. Má tu být jediný svět, v němž platí to, co platí o všech jevech: vznik, trvání, zánik – nikoliv nekonečný růst! Objem peněz musí být přizpůsoben objemu a oběhu statků a služeb. Žádný samopohyb jednoho z elementů tohoto procesu. Gesell si od toho sliboval rovnováhu v hospodářství – bez inflace či deflace. Opatření jako je pokuta za tezaurování peněz a jen minimální náklady za údržbu a úschovu peněz v bankách včetně převodů, neexistence úroků ze zápůjčního kapitálu, to vše povede podle něho k snižování cen zboží, k vzrůstu samofinancování. Tím se vytvoří přirozený impulz k hospodářskému růstu. (Tehdy se ještě neznaly dopady ekonomického růstu na životní prostředí.)

Gesellovo učení mělo mnohé stoupence v řadě zemí. Docházelo k pokusům organizovat hospodářství a peněžní oběh na jeho principech v Německu, Švýcarsku, Rakousku, Anglii, Sev. a Jižní Americe. Své učení Gesell zdůrazňoval křesťanskými zásadami – odkazoval na boj proti lichvě už na půdě Písma, na ostražitost vůči úroku, na kritiku společenských a hospodářských jevů v prorocké tradici atd. Je zajímavé, že i v rámci islámského práva se neposkytuje za zapůjčené peníze úrok. Věřitel se účastní investice a nese riziko – zisk, nebo ztrátu.

Proti Gesellově konceptu se zvedla řada námitek: peníze se dnes většinou objevují v jiné než v hmotné podobě, jakou představují bankovky či mince. Také prognóza o podpoře hospodářského růstu „zlevněním“ peněz nemá dnes jednoznačně mobilizující účinky. Nicméně odpor vůči samopohybu peněz, jejich úniku do vlastního světa, který se emancipuje od sféry hospodářství, podtrhuje aktuálnost jeho učení. Možná, že se naplňuje Keynesova prognóza, že se z Gesellových myšlenek budeme učit.

Text článku.

Vytisknout