Sto let Církve československé husitské (CČSH) 1920–2020 | Jaroslav Hrdlička

Vystoupení českých radikálních katolických modernistů – zakladatelů CČSH bylo odrazem obrozeneckých a reformně církevních snah v římskokatolické církvi Čech a Moravy 19. a počátku 20. století. V jeho základech nalezneme myšlenky českých osvícenců, první i druhé generace českých žáků Bernarda Bolzana, ale i ideový svět katolických modernistů. Nová církev nevznikla tedy pouze v důsledku krize římského katolicismu za první světové války, ale i jako odraz století trvajících snah o reformu českého křesťanství i náboženského formování meziválečné československé společnosti. Tomu podřídila vývoj věrouky, církevních řádů i sociální orientace.

CČSH vznikla 8. ledna 1920 z jednání Klubu reformních kněží, radikálního křídla Jednoty katolického duchovenstva československého, a stala se institucionální konkretizací jejich modernistického a církevně obnovného programu. Jak konstatuje prof. Jan B. Lášek (K problematice typologického vývoje CČSH. Theologická revue č. 1, 1988, s. 15), na zakladatelský akt CČSH jako výzvu „reagovalo během jednoho roku víc než půl miliónu lidí, kteří to dali najevo viditelným přestupem k této nové církvi“.

Po navázání dialogu se srbským pravoslavím (biskup Dositej Vasić) se v CČSH mezi léty 1920–1924 postupně vyhranily dva názorové proudy, první tradičněji, druhé liberálněji orientovaný, zviditelněné osobnostmi Matěje (Gorazda) Pavlíka a ThDr. Karla Farského. Ty v letech 1921–24 postupně CČSH rozdělily.

Pro Matěje (Gorazda) Pavlíka se v srbském pravoslaví CČSH otvírala možnost vtělení českých národních tradic do širšího rámce v jihoslovanském prostředí. Před novou církví se tím otvírala role mostu v očekávaném budoucím náboženském dialogu mezi východem a západem.

Představitelem druhého, liberálního proudu CČSH se stal ThDr. Karel Farský. Realizoval výběr národních tradic a usiloval o vlastní, národně křesťanskou cestu nové církve. Ze srbského pravoslaví měla být CČSH otevřena apoštolská posloupnost a určitá vzdělanostní podpora, ale vývoj této církve měl být svobodný.

Katalyzátorem střetu obou myšlenkových proudů CČSH v jednání se srbským pravoslavím se stalo vydání Československého katechismu (1922) K. Farského a Františka Kalouse, který se stal prvním oficiálním věroučným textem nové církve. Prosrbská Pavlíkova strana na text reagovala odmítavě. Vydání katechismu tak přispělo k vystupňování ideového zápasu v CČSH, který ukončil roku 1924 odchod Matěje (Gorazda) Pavlíka a jeho skupiny kněží a laiků z této církve.

Představitelé radikálního proudu v čele s Farským na odchod reagovali svoláním prvního zasedání 1. sněmu CČSH v srpnu 1924. Ten vytvořil podmínky k jejímu věroučnému, organizačnímu i liturgickému sjednocení. Farský byl 1924 zvolen a 1925 zřízen biskupem západočeské diecéze (se sídlem v Praze) a prvním patriarchou CČSH. Biskupy se z jeho křídla církve stali Gustav A. Procházka (1872–1942), Ferdinand Stibor (1869–1956) a Rostislav J. Stejskal (1894–1946). Nová církev se postupně konsolidovala, narůstal jí počet věřících, náboženských obcí i duchovních.

Roku 1925 navštívili Farský, Procházka a Stejskal světovou ekumenickou konferenci Hnutí pro praktické křesťanství (Life and Work) ve Stockholmu. Další ekumenická propojení si církev vytvářela v rámci ekumenických akcí Mezinárodního svazu pro náboženskou svobodu (International Association for Religious Freedom – IARF).

Na sklonku roku 1925 Farský odcestoval do USA, kde díky Čechům a Slovákům vzniklo několik náboženských obcí CČSH. Po návratu do Čech se zdravotní stav Farského začal rychle zhoršovat, patriarcha vážně onemocněl a v létě 1927 zemřel. Svou činností však v mnohém vymezil další vývoj věrouky, sociální orientace, církevních řádů i výchovy bohosloveckého dorostu.

Patriarchát druhého patriarchy CČSH Gustava Adolfa Procházky (1872–1942) se po potvrzení československou vládou 16. února 1928 odvíjel za převratných evropských událostí. Na jaře roku 1931 se konalo druhé zasedání I. sněmu CČSH, dovršující meziválečný věroučný a organizační vývoj církve.

Situace, v níž měl nový patriarcha církev vést, byla složitá. Roku 1929 vypukla světová hospodářská krize. Československý stát proto mohl jen ztěžka uspokojit hospodářské požadavky CČSH, zaměřené především na budování nových církevních sborů. Po odeznění krize ekonomiky se v druhé polovině minulého století do vývoje CČSH postupně promítala i rychle se zhoršující politická situace v Evropě. Podzim 1938 i březen následujícího roku postavil již těžce nemocného patriarchu před tragickou realitu mnichovské dohody a posléze protektorátu Čechy a Morava.

Tento společenský vývoj musel do života CČSH výrazně zasáhnout. V počátečním období protektorátu, po 15. březnu 1939, bylo jasné, že si tato církev nebude moci ponechat původní název. Jednání o jejím novém názvu byla v prvních měsících roku 1940 z ústředí církve vedena s Úřadem říšského protektora. Bez svolání sněmu musel být přijat název Církev českomoravská (CČM).

9. února 1942, nedlouho před 70. narozeninami, patriarcha Procházka zemřel. Ze synod duchovenstva diecézí vyšel jako kandidát na úřad patriarchy na prvním místě teolog prof. František Kovář (1888–1969). Jeho volba se ale nemohla uskutečnit. V prvních dvou letech protektorátu tento teolog podstatně přispěl k tomu, že Procházkovo vedení CČSH dokázalo církev uhájit před podstatnějším působením hnutí nacistických Deutsche Christen.

Duchovní i laici CČSH nezůstali v pasivní opozici vůči nacistům. Již 11. listopadu 1939 podlehl svému zranění laik církve, účastník studentských demonstrací MUC. Jan Opletal. Z 293 duchovních se během války k různým formám odbojové činnosti rozhodlo okolo stovky. K trestům v koncentračních táborech, káznicích a věznicích bylo odsouzeno dvaatřicet z nich. Sedm zemřelo mučednickou smrtí.

Stranický systém poválečného Československa vznikal na poradách exilových politiků v Londýně a Moskvě od prosince 1943 do března 1945. Zde vznikl model čtyř politických stran, tří levicových (KSČ, sociální demokrati a čs. socialisti) a strany lidové. Posun politického systému obnoveného Československa doleva vyvolal i posuny v působení politických stran v CČSH. I někteří duchovní a laici CČSH se po válce orientovali více na východ Evropy a na Sovětský svaz. Pro ekumenické vztahy CČSH mezi lety 1945–48 však platilo, že vazby tímto směrem neměly znamenat izolaci od Západu.

Rozhodnutím ministerstva školství a osvěty (MŠO) z května 1945 byla uvedena v život Ústřední národní správa (ÚNS) CČSH. Tvořilo ji sedm členů a jejím předsedou se stal PhDr. Miroslav Novák, profesor náboženství v Praze, od roku 1939 člen pedagogického sboru CČSH Husovy fakulty.

Velkou událostí poválečné existence CČSH se stalo zahajovací zasedání II. sněmu církve 8.–10. ledna 1946. Zde se ÚNS před zástupci církve zodpovídala ze svého působení, sněm jí udělil absolutorium a převedl její pravomoci zpět na Ústřední radu církve.

Na podzim 1945 se na úřad třetího patriarchy církve rozhodl kandidovat prof. František Kovář. Kandidatura našla podporu většiny duchovenského sboru i velké části laiků a laické inteligence politicky rychle se polarizující církve. 29. června 1946 byl proto na volebním zasedání II. řádného sněmu církve František Kovář zvolen patriarchou a ujal se úřadu.

Tento sněm na svém zasedání 8.–10. ledna 1946 vydal poselství s názvem Úctou k životu a láskou k člověku, který zrcadlil posun poválečné společnosti i části CČSH doleva.

Únorový puč 1948 nepřinesl pouze vládní krizi, ale i otřes politického systému státu a konec doby vratké poválečné demokracie. V dějinách CČSH se stal předělem a církev (rozdělená na radikálně levicový a do defenzivy stále více hnaný demokratický proud) vstoupila do nové etapy svých dějin. Záruku klidnějšího vývoje CČSH v totalitní společnosti hledali patriarcha Kovář s částí biskupského sboru v důsledném odpolitizování vnitřního církevního života i při vnucené vnějškové podpoře politiky totalitního státu. V ekumenickém směřování podporovali dominantní orientaci své církve na Mezinárodní svaz pro náboženskou svobodu (IARF) při postupném přibližování k Světové radě církví (SRC).

Léta 1956–58 se pro dějiny CČSH stala významná řadou evropských politických událostí. Otřesy totalitních režimů v Maďarsku a Polsku i odsouzení stalinismu v SSSR roku 1956 vyvolávaly v CČSH naděje na liberalizaci totalitního režimu i úpravy vztahu církve a státu. V ovzduší formovaném těmito událostmi se Kovář rozhodl v roce 1956 znovu kandidovat na úřad patriarchy. Na volebním sněmu 12. října 1956 získal 89 % hlasů. Kandidatura se ovšem stala z důvodu jeho zdravotního stavu a stáří chybou.

Po konání nového volebního sněmu 29. října 1961 Kovář předal úřad nástupci, biskupu pražské diecéze PhDr. ThDr. h.c. Miroslavu Novákovi (1907–2000). Ten působil jako čtvrtý patriarcha CČSH v letech 1961–1990. V ekumenické i věroučné oblasti dokázal vést svou církev dobou změn, jež vyvrcholily na počátku sedmdesátých let minulého století na VI. sněmu CČSH. Pod jeho vedením tato církev v roce 1964 vstoupila do Světové rady církví, na VI. sněmu (1971) upevnila dokumentem Základy víry (vznikl 1958) svou biblickou teologickou orientaci, rozšířila si název přízviskem „husitská“ a vystoupila z Mezinárodního svazu pro náboženskou svobodu (IARF).

V letech normalizace československé společnosti 1970–89 se významným prostorem pro vývoj CČSH stala Husova československá bohoslovecká fakulta (HČBF), jež zahájila činnost na podzim 1950. Udržovala kontakt se svobodnou vědou v zahraničí i doma. V osmdesátých letech minulého století zde v omezené míře začala být realizována práce s novými doktorandy i přednášková činnost, zaměřená k společenským tématům. Tento vývoj se promítl do aktivit studentů a učitelů fakulty při akcích, jež vyvrcholily 17. listopadu 1989. Na vrcholu sametové revoluce, 1. prosince 1989, byla předána z HČBF rektoru Karlovy univerzity akademiku Zdeňku Češkovi žádost o její zařazení do svazku UK. To podpořilo jednání, jež vyvrcholilo zákonem č. 163/1990 Sb., dle něhož do Karlovy univerzity byly inkorporovány teologické fakulty katolická, evangelická i husitská. Tak se v zápase o svobodu národa, církve i vědy konstituovala Husitská teologická fakulta UK (HTF UK), vyvíjející se pak ve fakultu s multidisciplinárním zaměřením.

Sametová revoluce na sklonku roku 1989 zásadně změnila společenské a politické poměry v totalitním Československu a země se vracela k demokratickému uspořádání. Společenské změny působily i na vývoj CČSH. Patriarcha dr. Novák opustil na jaře 1990 svůj úřad. Správou církve byli do volby nového patriarchy postupně pověřeni královehradecký biskup Mgr. Jaromír Tuček (1933–2011) a olomoucký biskup ThDr. Vlastimil Zítek (1920–2005).

V letech 1991 a 1994 proběhla tři zasedání VII. sněmu CČSH. V jeho rámci byl roku 1991 pátým patriarchou CČSH zvolen brněnský biskup Mgr. Vratislav Štěpánek (1930–2013) a šestým patriarchou roku 1994 Mgr. Josef Špak (1929–2016).

Zahájení prvního zasedání VIII. sněmu 8. ledna 2000 bylo časově spojeno s osmdesátým výročím zrodu CČSH. V rámci sněmovních jednání byl sedmým patriarchou CČSH v roce 2001 zvolen ThDr. Jan Schwarz (nar. 1958), jenž na svůj úřad rezignoval již roku 2005. Správou církve pak byl do volby nového patriarchy pověřen královehradecký biskup Mgr. Štěpán Klásek (nar. 1957). Osmým patriarchou se od roku 2006 (druhé volební období od r. 2013) stal ThDr. Tomáš Butta, Th. D. (nar. 1958).

Na zasedáních bylo postupně schváleno upravené znění Liturgie dr. K. Farského s novou Bohoslužebnou knihou modliteb, i druhá liturgie CČSH. Schválena byla předloha Odkaz minulosti pro dnešek – CČSH k proměně času, zaměřená na dějinnou cestu této církve. Sněm schválil předlohu Agenda I. část, jež byla vydána jako liturgická kniha pro vysluhování svátostí a konání některých dalších obřadů. Byla přijata Ústava CČSH. Postupně byly schváleny i předlohy Stručný komentář k Základům víry CČSH a některým jejich formulacím; Služby v církvi; CČSH ve vztahu k ekumeně; Agenda II. část (pohřební obřady); Agenda III. část (pověřovací a další obřady); Pastorální pravidla ke svátostem a předloha Kárný řád CČSH.

V letech 1990–1999 byl v Slovenské republice zřízen generální vikariát, v roce 2000 založena slovenská diecéze CČSH se sídlem v Bratislavě. Jejím biskupem je opakovaně volen ThDr. Jan Hradil, Th. D. (nar. 1952).

Vytisknout