Stanou se mým lidem (kázání) [Lukáš Klíma]

Lukáš Klíma

Prorok Zacharjáš předkládá Hospodinův výrok, podle kterého: „V onen den se mnoho pronárodů přidruží k Hospodinu. Stanou se mým lidem…“ (Za 2,15) Tento výrok obsahuje první část ustálených slov smlouvy, která zní celá takto: „Budou mým lidem a já jim budu Bohem.“ (Za 8,8) Významné ovšem je, že zde jsou tato slova smlouvy vztažena na mnohé národy.

Výrok je zasazen do kontextu, který krouží kolem tématu Sijónu (Za 2,10–17). V této souvislosti není bez zajímavosti, že slovo „Sijón“ má v hebrejštině stejnou gematrickou hodnotu (tato hodnota je dána součtem hodnoty jednotlivých písmen ve slově) jako hebrejské slovo pro „horlivost“ (kinʼá). V obou případech je to 156. Navíc obě tato slova se nacházejí vedle sebe v Za 1,14 a 8,2. Sijón tedy podle gematrie již ve svém názvu odkazuje na Hospodinovu horlivost, na to, že Hospodin vůči němu nemůže být netečný. Naopak Sijón je již ze své podstaty důvodem Hospodinovi horlivosti.

Mnohé pronárody se přidruží k Hospodinu a jeho lidem se stanou „v onen den“. O jaký den se jedná, vyjadřuje těsný rámec, do kterého je výrok vsazen. Tímto rámcem je Hospodinovo zdvojené zaslíbení pro „dceru sijónskou“ (toto označení Božího lidu je zde uvedeno v protikladu s „dcerou babylónskou“ ve verši 11). Hospodinovo zdvojené zaslíbení dceři sijónské zní: „Budu bydlet uprostřed tebe.“ (Za 2,14.15) Výraz „uprostřed“ je zde jedním z klíčových. Patrně jde o narážku na slova z Ex 29,45: „Budu přebývat uprostřed Izraelců a budu jejich Bohem.“ (Srv. Ex 25,8.) Odtud lze vyvodit, že inkorporace mnoha národů do smlouvy s Bohem a do Božího lidu bude přímým důsledkem toho, že Hospodin přijde a bude uprostřed svého lidu znovu na Sijónu přebývat.

Hospodinovo přebývání uprostřed jeho lidu (uprostřed obnoveného Jeruzaléma po návratu z babylónského zajetí) bylo prorokem Zacharjášem ohlášeno už dříve (viz Za 2,9: „budu slávou uprostřed něho“), a tím je také vytvořena souvislost tohoto výroku a prorokova třetího nočního vidění o obnově Jeruzaléma, uprostřed něhož bude Hospodin přebývat. Prorok vidí Hospodina jako ohnivou hradbu kolem města. Celé město bude jakoby uprostřed ohnivého sloupu a uprostřed něho bude slávou Hospodin. Sláva tohoto města bude tedy dána tím, že Hospodin bude kolem něj jako ohnivá hradba a také bude v jeho středu. Už nebude přítomen jen ve svatyni uvnitř chrámu; místem jeho přebývání se stane celé město Jeruzalém.

Téma Hospodinova přebývání na Sijónu (uprostřed Jeruzaléma) se pak znovu vrátí na začátku 8. kapitoly (verše 2–3). A na konci 8. kapitoly se pak opět setkáme s motivem národů, které budou přicházet, aby hledaly v Jeruzalémě Hospodina (verše 20–23).

Přidružení mnoha národů k Hospodinu je v Za 2,15 vyjádřeno slovesným kořenem l-v-h, kterýdoslova znamená „přivinout se“. Tento kořen zároveň tvoří jméno kněžského rodu Lévi. Léviovci jsou ti, kteří se přidružili k veleknězi Áronovi při jeho službě Hospodinu: „Také svým bratřím, pokolení Léviho, kmenu svého otce, dovolíš, aby přistupovali s tebou. Přidruží se (jillavú) k tobě a budou ti přisluhovat, kdežto ty a s tebou tvoji synové budete před stanem svědectví… Přidruží se (nilvú) k tobě a budou držet stráž při stanu setkávání a konat při stanu veškerou službu.“ (Nu 18,2–4)

Toto „přidružení“ nebo „přivinutí“ tedy vyjadřuje, jak se stát služebníkem Hospodina. Léviovci se přivinuli k Hospodinu už ve chvíli krize pod horou Sinaj, když celý národ propadl modloslužbě a poskakoval kolem zlatého telete. „Tu se Mojžíš postavil do brány tábora a zavolal: ,Kdo je Hospodinův, ke mně!ʻ Seběhli se k němu všichni Léviovci.“ (Ex 32,26) Léviovci tedy představují ty, kteří se v rozhodujícím okamžiku přivinuli k Hospodinu jako jeho služebníci. A to je očekáváno v „onen den“, v den Hospodinova příchodu a přebývání na Sijónu, také od mnohých národů.

Stejným slovesem (l-v-h) vyjadřuje přivinutí cizinců k Hospodinu také prorok zvaný Deuteroizajáš: „Těm z cizinců, kteří se připojili (hannilvím) k Hospodinu, aby mu sloužili a z lásky k jeho jménu se stali jeho služebníky, praví: ,Všechny, kdo dbají na to, aby neznesvěcovali den odpočinku, kdo se pevně drží mé smlouvy, přivedu na svou svatou horu a ve svém domě modlitby je oblažím radostí, jejich oběti zápalné a obětní hody dojdou na mém oltáři zalíbení. Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy…ʻ“ (Iz 56,6.7)

Tento verš zmiňuje Ježíš jako svou motivaci pro vyhnání prodavačů a kupujících z chrámového nádvoří (Mk 11,17). Tím, že se z „domu modlitby pro všechny národy“ stalo spíše „mezinárodní tržiště“, je prorocká vize o přidružení mnoha národů k Hospodinu značně zdeformována. Zároveň se v tomto Ježíšově prorockém činu ukazuje, že Ježíš s naplněním této vize počítal, ale obchodní pragmatismus soudobého chrámového provozu ji pervertoval.

Když se vrátíme do kontextu proroka Zacharjáše, ve kterém výrok o přidružení mnoha národů k Hospodinu sledujeme, vyvstává otázka, jak rozumět následnému sdělení v Za 2,16, kde se mluví o tom, že se Hospodin jako svého dědičného podílu ujme Judy ve svaté zemi a znovu vyvolí Jeruzalém. Proč jenom Judy? Není to protimluv vůči předchozí univerzalistické perspektivě přidružení mnoha národů? Přitom výraz „přijmout za dědictví“ je alternativním vyjádřením pro uzavření smlouvy, ve které jde o Hospodinovo trvalé přivlastnění lidu za svůj. Například prosbu za to, aby Hospodin znovu přijal jako své dědictví lid Izraele, nacházíme v Mojžíšově modlitbě právě po událostech se zlatým teletem (Ex 34,9). A Hospodin odpovídá slovy: „Hle, uzavírám s vámi smlouvu…“ (verš 10)

Odpovědí na otázku, proč se v Za 2,16 mluví o přijetí (pouze) Judy za Hospodinův dědičný podíl, může být, že v této části knihy Zacharjáš jsou prostě shromážděny různé výroky, které jsou spojeny tématem obnovy Jeruzaléma po babylónském zajetí (srv. opakující se výrok „Hospodin znovu vyvolí Jeruzalém“ – Za 1,17; 2,16; 3,2) a že tedy univerzalistická mnohonárodnostní perspektiva je položena vedle exkluzivistické judské bez jejich vzájemné harmonizace.

Důležité ovšem je, že v následujícím verši je univerzální perspektiva znovu vyjádřena obratem „veškeré tvorstvo“: „Ztiš se před Hospodinem veškeré tvorstvo, neboť se vypravil ze svého svatého příbytku.“ (Za 2,17) V této staré liturgické výzvě (srv. Ab 2,20 a Sf 1,7) zastupuje „svatý příbytek“ (doslova „příbytek jeho svatosti“) dříve zmiňovaný Sijón a „veškeré tvorstvo“ (doslova „všeliké tělo“) všechny, kdo se podílí na Hospodinově bohoslužbě. Z celkové souvislosti finálního uspořádání veršů v Za 2,14–17 lze vyvodit, že tento bohoslužebný podíl mají právě také mnohé národy, které se přidružily k Hospodinu.

Na závěr se vrátím k formulaci o Hospodinově dědictví (hebrejský kořen n-ch-l). Není bez zajímavosti, že kromě Ex 34,9 a Za 2,16 se v rámci celého Starého zákona mluví o Hospodinově (Božím) dědictví již jen v Ž 82,8: „Bože, povstaň, rozsuď zemi, dědičně ti patří všechny pronárody.“ Zatímco Ex 34,9 a Za 2,16 mluví o tom, že Hospodinovým dědictvím je Izrael (Juda), nabízí Žalm 82 univerzalistickou perspektivu blízkou té proroka Deuteroizajáše (Iz 56,6.7) a Zacharjáše (2,15; 6,15 a 8,20–23), podle které Bohu dědičně patří všechny národy.

Autor je evangelický farář, člen redakční rady Křesťanské revue.

Vytisknout