Srpnové zastavení | Pavel Hlaváč

V Proseči u Skutče jsem byl vikář a farář po celou dobu normalizace (léta 1969–1989). Na jejím začátku komunistická strana s okupační armádou v zádech obnovovala svou moc, za pražského jara poněkud oslabenou. Znovu začaly působit mocenské mechanismy, které nastoluje totalita.

Po maturitě v roce 1957 jsem si neuměl představit, že bych mohl dělat něco lepšího a užitečnějšího než být farář v církvi s presbyterně-synodním, tedy velmi demokratickým zřízením, ve státě se zřízením lidově demokratickým, tedy velmi nedemokratickým. Byl jsem si vědom toho, že vnější podmínky nejsou pro křesťanskou existenci to rozhodující. Křesťané byli, jsou a budou za všech režimů. Je-li svoboda, mají si jí vážit a žít a pracovat odpovědně, nejen „jako lidem, ale jako Pánu“, a mají to o trochu snažší, než když svoboda není. Pak ovšem, ne předně pro sebe, ale pro své bližní, mají kristovsky o svobodu a právo usilovat a být připraveni snášet i protivenství pro svědectví spravedlnosti a pravdě. Jejich přední starostí má být, aby každý z nich, v té době, v níž je mu dáno žít, „věrný nalezen byl“.

Nedělal jsem si žádné iluze, že farářská služba bude procházka růžovým sadem. Ve vší své lidské podmíněnosti a nedokonalosti jsem prosil o Ducha moudrosti a síly, abych „mluvil slovo Boží svobodně a směle“. A nechtěl jsem jen svobodně mluvit, ale svobodně a odpovědně jednat, jako služebník Pána pánů, a nikoli jako slouha kdejakého partajního pána či panáka. Byl jsem připraven vést vyznavačský zápas, ale že to bude v Proseči, kde podobný zápas ve své době vedli moji předkové, by mě ani ve snu nenapadlo.

Jak k tomu došlo? O uvolňujícím se místě v Proseči se dozvěděl můj kolega a přítel vikář Jan Keller ze Kdyně, který dostal nabídku od faráře Jana Horkého. Chtěl ještě ve svém sboru setrvat, ale věděl, že já bych rád co nejdříve přešel ze svého prvního místa v Nepomuku na jiný sbor, a doporučil bratru faráři mne. A tak jsem před odjezdem na lesní brigádu mládeže do Alojzova dostal dopis z Proseče s datem 26. června toho památného roku 1968: Milý bratře, dostal jsem dnes zprávu od Honzy K. ze Kdyně, že bys rád měnil místo. Naši presbyteři by rádi uzavřeli počet kandidátů. Pokud máš vážný zájem o práci ve vysočinském tradičním sboru v přerodu, prosím Tě, obratem se ohlas … Proseč je krásný sbor, ani mně za 12 let se nepodařilo ho zplundrovat, je tu mládež, třicátníci, zpěváci a lidi mají chuť do pračky. Na faráře tu čeká pět škol, hodně pastorace, dost starostí o budovy (kostel, stará škola, fara) a vůbec spousta krásné a nadějné práce. Odcházíme odsud neradi a přáli bychom sboru dobrého a moudrého faráře. Máš-li zájem, rychle se ozvi. S upřímným pozdravem Jan Horký.

Pozvání mě zaskočilo. Jak se rozhodnout? Sám jsem toužil po kousku kypřejší půdy, kde setba nejen zapadne, ale i vzroste. V polovině roku 1968 to navíc vypadalo, že bude i více svobody a více možností než dosud. Zároveň však se ozývala i obava, zda budu především zdravotně schopen všem svým úkolům a předsevzetím dostát. Nakonec jsem odpověděl, že kandidovat chci. Úlevou mi bylo, že díky presbyterně synodnímu zřízení budu volen, a ať volba dopadne jakkoli, mohu ji chápat jako Boží řízení.

K prvnímu kázání a rozhovoru mne staršovstvo pozvalo na neděli 28. července 1968. Cítil jsem tam takovou svobodu a uvolněnost jako málokdy. Vnímal jsem totiž nejen veliký kostel a zaplněné lavice, ale i větší dychtivost po Slovu, než jsem znal dosud.

Rozhovor se staršovstvem byl otevřený a srdečný a byl jsem pozván, abych přijel představit rodinu a znovu kázal v neděli 25. srpna. Psal se však rok 1968. Ve středu před nedělí 25. 8. na nás přikvačila vojska bratrské pomoci, a tak se žádný rodinný výlet na Vysočinu nekonal. Na silnicích panoval okupační zmatek a dopravní kolaps. Situace byla napjatá a nebezpečná. Cestou z nádraží do Skutče a ze Skutče na Proseč jsem byl dezorientován podobně jako okupační vojska, neboť všechny ukazatele byly povaleny v příkopech. Nakonec jsem se přece jen stopem a pěšky do Proseče dostal.

Kázal jsem na text Žalmu 82. Jako nikdy dříve ani již nikdy potom jsem tehdy pln emocí a vzdoru improvizoval, bouřil i povzbuzoval. Proti všem pravidlům evangelické homiletiky jsem cíleně vybrané biblické verše aktualizoval v konkrétní situaci zrazeného a znásilněného národa: … přitáhl Madian a Amalech a národ východní, … kazili úrody země… s stády svými i stany, přitáhli jako kobylky… přicházejíce do země, hubili ji. (Sd 6,3nn) Bylo to kázání „kazuální“, silně protiokupační:

„Prožíváme těžké chvíle, ale nepřestáváme být Božími dětmi. Víc než ruka kohokoli jiného drží nás pevně ruka Otcova. Hospodin dopouští navštívení. Neposlušná dítka kárá, nevěrný svůj lid trestá. Hospodin však také i vysvobozuje. Čiňme pokání a neztrácejme naději. Násilníci a svévolníci jsou pod Božím soudem ne až někdy pak, ale již nyní. Bohorovně si myslí, že jejich moc a síla, jejich taktika a strategie, jejich kšefty a pakty jsou nerozborné a na věčné časy. To se ale hluboce mýlí: … nevědí nic, nerozumějí nic, ve tmách ustavičně chodí… Jsou vedle jako byl vedle Goliáš proti Davidovi. Jak se dá takové převaze násilí čelit? Převahou ducha nad hmotou, převahou vtipu nad tupostí, převahou solidarity a lásky nad lhostejností a nenávistí. Nastal čas mobilizovat vnitřní zdroje: … posilnit se v Pánu a moci síly jeho, obléci celé odění Boží a odolat v den zlý… (Ef 6,10nn). Ano, prožíváme zlé dny, možná přijdou horší, možná ne, kdo ví? Nevíme, co bude zítra, za týden, za měsíc, za rok, za deset let. Budou další mrtví? Co s odvlečenými představiteli? Co OSN, SRC…? Spolehněme na to, že jsme v ruce Boží, z níž nás nikdo nemůže vytrhnout. Posilujte sebe, abyste mohli posilovat jeden druhého, své blízké a daleké. Nekolaborujte ani nešvejkujte! Dávejte slovem i skutkem průchod své vděčnosti, protože vůbec není samozřejmé, když víte, že v životě tím rozhodujícím není žádná lidská i nelidská moc, ani úderná síla pěti armád s tanky, letadly a děly, ani arogance moci a násilí, ale někdy třeba úplně bezbranná moc pravdy a lásky.“

Na iniciátory okupace jsem přivolával Boží soud závěrečnými slovy Žalmu 82: „…však jako i jiní lidé zemřete a jako jeden z knížat padnete. Povstaniž, ó Bože, suď zemi, nebo ty dědičně vládneš všemi národy. Amen“

V protokolech ze schůzí a porad staršovstva, jež pořizovala sestra a opravdová dáma Marie Kučerová, stojí v zápise z 25. srpna 1968: „… dnešní kázání bylo pro nás velkou posilou v pátý den okupace naší republiky vojsky Varšavské smlouvy.“

Výňatek z 13. kapitoly knihy Pavla Hlaváče Českobratrské Prosečsko, Eman 2005

Autor je evangelický farář.

Vytisknout